DMD č. 22. pro 22. 4. 2026. Téma: Návnada

Lovení potřebovalo trpělivost.

Mohli jste čekat dlouhé hodiny, ale když jste se pohnuli o vteřinu moc brzo, váš cíl to zpozoroval a zmizel.

Lovení potřebovalo výdrž.

Člověk si nemohl stěžovat, že ho bolí záda, že zimou už necítí prsty u nohou, že se mu chce spát.

Lovení potřebovalo mazanost.

Přemýšlet tak, jak přemýšlí kořist. Využít všechny zbraně a výhody na své straně.

A pak, když přijde správná chvíle…

Vlasec s sebou cuknul, Dots zatáhl za udici.

A ryba znovu vyklouzla a zmizela někam do hlubin.

Plácnul s sebou na bahnitý břeh.

Kašle na to. Proteinové tyčinky se aspoň nemusejí kuchat.

Policisté nechali doktora Mráčka vypovídat.

"Vaši ponožku jsme použili jako návnadu na duši, magickým rituálem ji vylákala z těla. Ale zjistili jsme, že duši  mimo tělo nedokážeme zabít. Museli jsme ji znovu navnadit do těla. A teď-" 

Z náprsní kapsy vyškubl pomuchlanou ponožku. Ocelot znehybněl jako zmražený.

"Tak je vedu," rozrazil dveře strážmistr Vajzhaupt. Lupiči se začali cpát do malé výslechové místnosti, sedmnáctý se navíc cpal baklavou z umaštěné dlaně.

Doktoru Mráčkovi údivem vypadla ponožka z ruky. René Ocelot se po ní vrhl jako gepard a polkl ji. Sedmnáctý lupič obdivem otevřel ústa, až mu z nich vypadlo polorozžvýkané sousto.

"Hoši," oslovil Hannibal nezkušené a vystrašené muže kolem sebe.

Ztišili se, chtěli slyšet, co jim jejich velitel řekne. Dodá jim naději nebo stoickou odvahu k přijetí nevyhnutelné porážky a snad důstojné smrti?

"Je jich víc. Jsou lépe vyzbrojeni. Myslí si, že brání svůj domov."

Ti žoldáci, kteří nerozuměli, napínali uši k těm, kdo vojevůdcovu řeč šeptem překládali.

"Ale já jsem Hannibal. Jsem jejich noční můra. A mám plán. Jestli neutečete, vyhrajeme." Odmlčel se a nechal překladatele pracovat. "Neutíkejte, jsem tu s vámi. Když zůstanete se mnou, chytneme Římany do pasti, jakou nezažili."

Rozhlédl se po svých mužích.

"Zůstanete se mnou?"

Henrik vyběhl ven a zarazil se. Ten elf ho určitě odněkud sleduje. Jestli tady bude Henrik jen tak běhat, určitě dostane šípem do zad. Možná ta první střela byla jen návnada, která ho měla dostat na otevřené prostranství. Ale kde by se ten lučišník ukrýval? Rozhodně měl výhled na Henrikovo okno. Že by byl u sousedů na zahradě? Ne, to je moc blízko, určitě by ho někdo viděl. Ale v tom případě by musel přestřelit sousedovic střechu. Ledaže... Henrik upřel zrak směrem, odkud přiletěl šíp. Střechu sousedního obydlí převyšoval jen jediný objekt. Vysoký strom v blízkém parku. A mám tě!

„Bude to stát za to.“

Řeknou to pokaždé stejně. S jistotou, kterou si půjčili od někoho jiného.

Stačí vydržet. Ještě chvíli. Ještě trochu se snažit.

Den za dnem. Krok za krokem. S pocitem, že se někam posouvám, i když to vlastně nevidím.

Občas mi to ukážou.

Jaké by to mohlo být. Jaké by to mělo být.

A já se chytím.

Protože ta představa je lepší než to, co je teď.

Jenže pokaždé, když se přiblížím, zmizí.

Jako by to nikdy nebylo určené k tomu, aby to vydrželo.

Jako by to nebyl cíl.

Jen něco co mě donutí ho tak vidět.

Edith složila hlavu do dlaní.

„Spojili jsme dohromady všechna vodítka a víme, že za tím stojí Lockwell a ti Andrageni, ale nemáme žádný důkaz, který by obstál!“

„A taky neznáme motiv, na to nezapomeň. Každý čin nějaký potřebuje mít. Dobře, Lockwell je chtivý moci a zjevně neváhá jít přes mrtvoly, ale proč to chtějí oni?“ Viktor si poklepával prstem o spánek.

„Chtějí naši planetu?“ zeptala se Edith.

„Jasně… ale proč by likvidovali jen nenarozené? Nebo myslíš, že mají nějaký plán i s námi?“

Edith se otřásla.

Měla tušení, že pravda bude hlubší.

„Musíme nalíčit návnadu. A možná taky skřípnout Lockwella.“

Laň s vlkem se míjeli nápadně často. Chodívali pít na stejná místa. Dívávali se na sebe velmi dlouho, beze strachu, s klidem a špatně skrývaným zájmem. Když se s ostatními zvířaty scházeli pod skalou, stávali poblíž sebe a za zvlášť vlahých večerů, kdy se lesem táhla mlha a lezavý chlad, se dotýkali nestejně vysokými boky a hřáli se o sebe, dokud si neuvědomili různost svých druhů a poplašeně od sebe neuskočili. Chvílemi bylo nejisté, kdo je tady lovec a kdo kořist. To, jestli je návnada zároveň i nástrahou, měli teprve zjistit. Současně s dorůstáním měsíce rostla i nejistota v nich.

"Kde je můj Kypíček?" zahřmělo z generálské kajuty.
Thon se zatvářil zkroušeně, ale nepřestával cosi kutit.
"Já ti ho vrátím!"
Gwen vyletěla (doslova) z lodi rovnou k vojínovi.
"Vrať mi mýho kraytskýho dráčka!"
"Já ho potřebuju!"
"To bych ráda věděla, na co!"
Thon ukázal na XXXXL klec. Uprostřed, trochu ztracený na tom velkém prostoru, ležel plyšový animatronický kraytský drak Kyp Durron a spal.
"Velmi jsem o tom přemýšlel, víš?" zatahal Thon Gwen za rukáv, "a tohle se mi zná jako nejlepší návnada na thursa. I Com se mnou souhlasí."
Gwen se netvářila nadšeně.
"Jestli mu ta potvora zkřiví jediný chlup...!"

Za mostem se pasou jeleni, jako by se nechumelilo. Když jim zpíváš, neutečou.
Cesta stoupá do kopce, není to tak zlé. Nahoře tě čeká vítr a výhled.
Vidíš:
Loch Tulla přímo pod sebou, ostrůvek se známými borovicemi, v dálce stuhu silnice a tušené odpočívadlo.
Za jezerem lesík, za ním se schovává Cesta. Když víš, kudy vede, dokážeš sledovat její stopu přes Rannoch Moor.
Až k tomu bodu na hřebenu.
Zdá se tak blízko a tak daleko; jen sestoupíš k hotelu, kousek asfaltky a pak už... stará známá Drovers‘ Road.
Ještě jednou se vpiješ pohledem do výhledu.
A on do tebe.

Vznášel se v temnotě. Měl pocit, že slyší ozvěnu tlukotu vlastního srdce, ale možná to byly něčí kroky? Na obzoru se rýsovala obrovská silueta někoho mnohokrát většího, než byl on sám.

„Zjistili jste aspoň něco?“ zněl jeho hrubý a značně netrpělivý hlas připomínající bouřkové hřmění.
„Záleží mu na té holce, pane,“ odpověděl jeden mužský hlas, slyšitelně vyklepaný, snad strachy.
„A jí na něm taky!“ přisadil si druhý, nejspíš o něco mladší, ale úplně stejně vyděšený.
„To by šlo. Využijeme ji jako návnadu.“
„Máme se pro ni vrátit, pane?“
„Ne,“ zamítl jejich zoufalé snahy. „Odměnu jste si už nakradli, teď zmizte.“