Z domu vyleze hezky zjara
Zasloužilý polečník vesnický
Kope, ryje, vkládá sazeničky
Jeho úroda bude jistě krásná
Závlaha je vymyšlena
Z velkého barelu dešťovky
Vedou v poli hadičky
Zelenina je i v létě spokojená.
Na podzim se však cosi děje
Z jeho pole hlávky mizí
Rolník marně běduje
Mezi řádky pasti klade
Strašáka i ploty staví
Krtek se mu zdálky směje
Chobotnice velká zve se
však drobounká vylíhne se
na hladinu vystoupá,
planktonu se napapá.
Brzy nám holka zesílí
na dno moře se vrátí
do jeskyně mezi kameny
zapadne osmi rameny
Humra, kraba či krevetu
ráda si dá k obědu.
Ba ani žralokem nepohrdne,
když nic lepšího nenajde
Všechny vraky prošmejdí,
se sasankou se kamarádí,
jen tuleně moc v lásce nemá
sníst ji chce ta dravá šelma.
V dospělosti až pět metrů má
jen tak s někým si však nepovídá.
z mělkých do hlubokých vod cestuje,
v inkoustu si libuje.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
rozverný větřík kolem nich sviští,
dálavou letí k své zastávce příští,
elánem hýří a vůli má silnou,
loužičku hledaje tam v keřích stinnou.
Spanilá na koni přijíždí
Mrazivý dech ji provází
Růže trním obdaří
Tajemný příslib přináší
"Koho sem zas' čerti nesou,
v tuhle dobu noční?
Hej, vy dvě - nevíte, kde jsou
mločí bulvy oční?"
"Kdyby sis radši pořídila brýle
a neměla hloupé otázky,
dosáhly bychom svého cíle
a nehrály si s oblázky."
"Sestry, už nehádejte se,
sic okusíte mou zlobu,
- a jéje, to je on zase,
ten, jenž přivede nás do hrobu."
"Jaké ještě patálie mám já tady ustát,
abych králem skotským konečně moh' se stát?"
Po kapkách se slévám do pramínků
vprostřed mokřin a zelených lesů,
trávím čas na lukách plných vřesu,
kde si skládám za vlnou jen vlnku.
Když si nočním tichem za úplňku,
kolem hradů čnících na útesu
pluji krajem rusalek a běsů,
žízně zbavím jelena i srnku.
Cestou svou se já den za dnem vinu
jméno moje kdysi znělo "divoká",
však já nyní poklidně si plynu.
Město za městem tak s klidem minu,
a v kraji, kde hora stojí vysoká,
do objetí k Labi se přivinu.
"A jsem v háji!" řekl jsem si,
Když jsem toto slovo poprvé zahlédl.
Rozčileně jsem pochodoval po pokoji,
"Ouvej," bědoval jsem,
"Sakra! Že já se na to nevykašlu!"
Ta nálada mi vydržela celý týden,
I dnešek, kdy jsem se konečně rozhodl, že
CHci ho napsat stůj co stůj.
Mohla bych ukrást třeba poezii,
když otvírám zámky i staré hrady.
Jak šibal podvody jen žiji,
zato však s vyznáním si nevím rady.
Potkáváme se vždycky v jiném světě.
Ten seznam míst je zcela nahodilý:
v podsvětí, kavárně, na planetě.
Pouhý stisk ruky na kratičkou chvíli.
Paruky, masky střídám den co den,
ztracená v labyrintu, věčných zdech.
Kéž jednou vyvedou mě ven
hřejivé otisky na prstech.
Tu prosbu šeptám víc než dost:
Ať se ze snů stane skutečnost.
Teď když je všechno vysvětlené jasně
hrdinové se do chaloupky nacpou krásně.
Baba jen zakouzlí, pometlem zatočí,
a chaloupka krokem hbitým vykročí.
"Jinými slovy je vás pět,
co dobude Sibiř zpět?
To mi jako odpověď stačí."
A Jirka Karásek odkvačí.
