Poezim 2025

Když za rozbřesku zrozen vyjdu na svět,
nejprv jen pomalu se tvůj chlad rozhání.
Pak však v něžné záři slunce každý květ
se rozvine a nadšen vítá svítání.

Když za večerních červánků se zrodím
a tělo mé se tvojím teplem ohřeje,
já vykročím a po krajině chodím
přinést všem klid, co šťastný spánek dopřeje.

Pak celý svůj čas, se světlem slunečním
dohlížím na svět, aby správný svůj řád měl.
Touhu jedinou však neuskutečním,
ač z duše své i srdce velice bych chtěl.

Já zase, za svitu luny stříbrné
přináším sladké sny všem tvorům znaveným.
V tom čase, kdy všechno zdá se neměnné
a chladný svět je do černé tmy zakletým.

Když čas můj k večeru se začne krátit
já těším se na lásku krátkou, vrtkavou.
Kdy spatřím tu, ke které se obrátit
nelze déle, než na chviličku prchavou.

Když na východě začne bledě svítat,
já vím, že chvíle naší lásky nastává.
Jen na kratičký okamžik se líbat,
když záře celý svět zalévá zlatavá.

Takový osud je nám předurčen,
střídat se, Den a Noc, a Noc a Den.

Když je v lese den bílý,
skřítci a víly si v něm žijí.
Když je v lese temná noc,
toulá se tam strašidel moc.
Nehluč v lese, zticha buď
– jinak promění tě v dub!

A/N: Já na tu dětskou tvorbu fakt nemám buňky... ale přece to teď nevzdám :D

vyjít ven, do dlouhého stmívání
hobliny štěstí naházet do moře
řeč oněměla samotou i beztoho
nízké mraky mysli – tolika slovy

Veselé jarní přeháňky,
zapomeň, synku, na sáňky!
Nevadí, že nás zebe chlad,
spolu půjdeme rozsívat.

Když přijde mrazík, nevadí,
v půdě si zrnko poradí!
Klíčí si bouřkám navzdory,
roste žito i brambory.

A až se schýlí dnešní den,
sednem si s dědou u kamen.

---

Karel Toman: Měsíce

Ten den vznikla první raketa,
neuvěříte, jak drak se nalétá,
když posílí se vodky vědry,
a přijdou na něj zrovinka větry.

Stáňa hned vůni nosem natáhne
a pak se pro štamprli natáhne.
"Nalej mi taky, milá babičko,
ať vyzkouším tenhle nápoj maličko."

Ježibaba vytáhne čínskou knihu,
že zmate Ivana, utopí ho v lihu,
nejdřív prý musí zmásti sebe sama,
už vodku nalévá ta válčící dáma.

"Bohatýr Ivan mě vyhnal a basta,
teď s druhy v mé pohádce vesele chlastá,
moci se chopila tam banda debilů -
pomozte mi vrátit se z exilu!"

"Morces hadry mondijé,
Jaga nás všechny zabije!"
Namísto masakru ozve se chroupání,
pak koza rohatá rytíře nahání.

Každý rok srdce ukořistí
Svou krásou mlžných rán
A hejny černých vran
V záplavě barevného listí
A vše kolem se čistí
Je balzámem všech ran
Zširoka otvírán
Však tím si buďte jistí
Že mám pro něho slabost
Dost věcí pomine
I on má svoji křehkost
Je na chvíli tu host
Můj milý podzime
Dík, že mi děláš radost

*******

Ne, že bych si chtěla nějak stěžovat, ale trochu mi chybí DMD, jen forma bez těch témat je trochu náročná :D (já vím, já vím, v dubnu budu zase skučet :D )