Poezim 2025

Inspirace
Guillaume Apollinaire: Podzim

Kulhavý vesničan pomalu ztrácí se
I se svým volečkem do mlhy která pluje
Přes teskná úbočí a plaché vesnice

A jak tak odchází ten muž si prozpěvuje
Písničku o lásce jíž kdosi vale dal
O prasklém prstenu a kráse zašlé lety

Podzime podzime kams léto pochoval
V mlze se ztrácejí dvě šedé siluety

Próza:
Mlha spolkla barvy. Vlhkost všude kolem. Vpíjí se do vlasů, do oblečení, do střech i do úbočí. Zablácenou cestou jde vesničan. Jde pomalu.
„Zatracený počasí, noha se zase ozývá,“ hudrá si pod vousy. Kulhá za svým volkem. Ani jeden nespěchá. Krajinu zalehla bílá tma. Vesničan není daleko, ale už je stěží rozeznat. Jeho silueta se nadobro ztrácí, zato je za ním ještě slyšet melodie.
Muž vzpomíná na svou první lásku. Na ženu, kterou tolik miloval. Kvůli ní opustil rodný statek a přestěhoval se do města. Vše tam bylo cizí. Vadil mu hluk, velké množství lidí, neustálý shon. Chyběli mu přátelé, vůně luk a posečené trávy, možnost kdykoli vyrazit do lesa. Jak byl bláhový. Ta, pro kterou to vše podstoupil, si pouze hrála s jeho city. Dělalo jí dobře, když se jí dvořil, ale styděla se za něj. Často se stával příčinou jejího smíchu. Její koketní pohledy patřily všem pánům okolo, jen ne jemu. Přesto doufal. Marně. Dala mu vale zrovna ve chvíli, když jí chtěl věnovat prsten.
Myslel, že mu srdce pukne.
Vrátil se domů. Už nevěřil ženám. Neoženil se. Zůstal sám se svými vzpomínkami na ni. Před nedávnem ji potkal. Málem ji nepoznal. Její mládí, krása a šarm byly fuč.
„Asi to tak mělo být. Vlastně jsem rád, že moje nebyla,“ řekl si s uspokojením a cesta před ním se mu už nezdála tak teskná. Bylo mu do zpěvu.

"Tak to by stačilo!" vykřikl Karásek
vřítiv se na scénu vyřešit ten zásek.
"Chaloupky od sebe! Máte se styděti!
Vždyť tohle dílo čísti budou i děti!

Krokem se brodí
chaloupka ku chaloupce
jiskřivým sněhem.

Ivánek k ledové chaloupce dofuní,
však po Mrazíkovi ani stopy není.
Nastěnka říká "Musel odejít za hranice,
dopřát čerstvý sníh České republice."

Ivánek v úleku honem pádí,
že hodili by se kamarádi.
Chaloupka přeskočí lumpy spící,
co dostali po hlavě sukovicí.

Ivan má dojem, že ho oči šidí,
jen stěží věří tomu, co on vidí:
Přes pole chaloupka už natahuje krok
trčí z ní dračí křídla, z plameňáka brk.

Einstein na dálnici

Pravím ženě na dálnici řídě trabanta:
Hmotnost tvého těla není konstanta,
čím větší rychlostí se teď řítíme,
tím podle Einsteina více vážíme.
Rychle zastav – ženě blednou líce -
nebo o pár kilo zas budu mít více!

(Emil Calda, Recese poeticko-nevědecké)

"Hele, kolego, to je dobrý! Uděláme z toho příklad do semináře."
"To jako myslíš vážně?"
"No jasně! Koukni, spočítáme tu rychlost, kterou by se měli řítit, aby měla o pár kilo více."
"Kolik je podle tebe pár?"
"No přece dvě, ne?"
"A jo. A kolik váží ta ženská v klidu? Sto?"
"Nepřeháněj. Stačí padesát. Ať je efekt výraznější."
"Tak schválně, kolik?"
"Auuuu!!!"
"Ukaž!"
"No tě pic. Trabant překročil první kosmickou!"

Upřímně by se mi to líbilo víc obráceně - udělat z prózy poezii, ale tak dobře. Báseň vás nenechám číst, ale rovnou si ji poslechněte ---> zde.

František Gellner seděl v zadní místnosti zapadlé kavárny, kde se lampy věčně pohupovaly, jako by se snažily udržet krok s dobou — marně. Na stole před ním ležely tři věci: zápisník, poloprázdná sklenka a noviny jeho příspěvkem „O nevídaném vzestupu ženské samostatnosti“.
V břiše mu hladově zakručelo, a to byl teprve čtvrtek. Do teplého oběda, který na něj čekal pravidelně každou neděli u jeho matky, bylo daleko. Upil vína.
Rozhlédl se a smutně si povzdechl. Je dopoledne a kolem samý mladý muž, s očima prázdnýma stejně jako sklenky pálenky. Není divu, že duše mužská zahnívá, pomyslel si.
A jako by ji někdo vyvolal jménem, dveře se drobným cinknutím otevřely a vstoupila žena. Nebyla to žádná literární víla ani melancholická múza — spíš praktická mladá dáma v kalhotovém kostýmku a v klobouku, který seděl na hlavě tak sebejistě, až se Gellner musel pousmát.
Zamířila rovnou k němu.
„Jste pan Gellner?“
„Bohužel pro mnohé ano,“ odpověděl a postavil sklenku, jako by se chystal bránit.
„Četla jsem, co o nás ženách píšete… prý jsme nebezpečně emancipované.“
František si ji chvíli mlčky prohlížel. Měla v očích jiskru, která nepatřila pasivitě ani pokoře.
„A vy jste jedna z těch nebezpečných netvorů, slečno?“
K jeho velkému překvapení se rozesmála. „Jsem typ, který staré pány děsí, mladé muže mate a básníky inspiruje.“ Zamrkala.
Gellner vzal do ruky zápisník a naznačil gesto, že může usednout.
„Tak povídejte. Jsem zvědav, co s vámi tenhle svět udělá.“
„Ne se mnou,“ opravila ho. „Co my uděláme se světem.“
To ho přimělo naklonit hlavu. Její hlas byl klidný, jako by už viděla dál, než si dovolil představit.
Vyprávěla o plánech, o studiích, o práci, kterou chce dělat — práci, která byla dosud považována za příliš vážnou pro ženy.
František se pomalu smiřoval s tím, že je odsouzen k záhubě. Už teď si sám látal díry na košili a štupoval fusekle, jak se ženy dají na vědu, bude s ním ámen.
„A co od nás mužů čekáte?“ zeptal se po chvíli.
„Nic zvláštního,“ usmála se. „Jen ať uhnete, když půjdeme kolem.“
František se rozesmál. Upřímně, od srdce.
„Výborně. V tom případě vás musím požádat o laskavost.“
„Jakou?“
„Vezměte si mě, slečno, za muže. Choť budu věrný a pokorný.“
To ji pobavilo. Vstala, narovnala klobouk, jako by ho usazovala na novou dobu, a chystala se odejít.
„Děkuji, pane Gellnere. Ale vzala bych si vás jen v případě, že byste to byl vy, kdo povije děcko.“
„Ale to se může stát,“ mávl rukou.
Žena se znovu rozesmála. „To by byla skutečná revoluce!“
„Já mám rád revoluce. Hlavně ty, které přicházejí v rukavičkách.“
Pak se za ní dveře zavřely. V zápisníku se objevily první poznámky ke kupletu, který přednese v Sedmě. Svět se obrací naruby.
A František se tomu převrácení nijak nebránil.

Nevím, jestli jsem to pochopil správně, ale:
Básnička je jedna z mých oblíbených z dětství z knížky Jitky Badoučkové: Jak mluvit s květinami

Stalo se jednou, nestalo
že vlci pekli koláče.
A napekli jich nemálo -
snad čtyři plné pekáče.
Jenomže měli malý vál,
mák se z něj sypal, ale jak!
Všude tam, kam se rozsypal,
od těch dob roste vlčí mák.

(pořád si to pamatuju :-) )

Próza je na téma večerníčku Pohádky ovčí babičky:

To jednou, když se ráno pásli na šťavnaté trávě, všimli si beránek s ovečkou, že na kraji lesa tři kuchaři staví pec. Postavili ji, zatopili, a teď něco tam kutí s díží těsta. Vypadali sice jako kuchaři, měli bílé zástěry a čepice, ale beránek nebyl padlý na hlavu. Dobře si všiml vyceněných zubů, a taky toho, že jim zpod zástěry kouká vlčí srst. Přesto přišli s ovečkou blíž, a ptali se kuchařů, co pečou.

"Koláče," utrhl se na tě ten největší kuchař.

"A s čímpak budou?" zeptal se jich klidně beránek.

Kuchaři se na sebe podívali a nevěděli.

"Já mám nejraději makové," řekla ovečka.

"Tak makové," zavrčel ten největší kuchař, ale pak se podrbal pod kuchařskou čepicí, "ale kde vzít mák?"

"U kupce ve vesnici přece," poradil jim beránek, a ten největší kuchař poslal toho nejmenšího za kupcem.

"Víš, beránku," znovu zavrčel ten největší kuchař, "ty koláče jsou jenom na zkoušku. Pak v té peci upečeme ovečku a tebe!"

A než stačili vzít nohy na ramena, už byl beránek i s ovečkou zavření v kleci.

Vlci si zatím připravili vál. Nebyl moc velký, spíš malý, tak na jeden koláč, a díže byla plná těsta.

"Nemohli bysme udělat místo koláčů jen jeden velký?" zeptal se prostřední kuchař.

Tomu největšímu se taky nechtělo dělat se s koláčky, a tak, když se vrátil ten nejmenší s pytlem máku, hodili těsto na vál, a nasypali do něj mák. Jenže, jak byl vál malý, těsto z něj přetékalo a mák se sypal všude okolo. Prostřední i nejmenší kuchař byli oba ulepení a posypaní makovými zrnky, které je šimraly v nosech, až kýchali, a ten největší, když jim chtěl radit, co mají dělat, zapomněl, a sedl si přímo na rozpálenou pec. Pak už netrvalo dlouho, a pustili se do sebe, až vlčí chlupy lítaly, a na beránka s ovečkou úplně zapomněli. Nakonec pro ně musela přijet sanitka a odvézt je popálené a polámané do vlčí nemocnice.

Beránkovi a ovečce bylo líto zmařeného těsta, a tak společně koláče upekli. Byly jich čtyři pekáče. Tři odnesli do vlčí nemocnice, aby z toho ti nekňubové alespoň něco měli, a o zbylý pekáč se rozdělili.

A další jaro na tom palouku u lesa vyrostl celý trs červených máků, těm popleteným kuchařům na památku.

Dobrou noc, a ať vám vlci pečou koláče s mákem celou noc.

Když prvně spatřil tenkrát tě můj zrak,
že šálen je jsem skoro jist si byl,
neb kdo kdy viděl poklad krásný tak,
že dílem musel lesních býti vil?

Jen chvíli poté vůni poznal čich
a ještě lepší byl to věru vjem,
já věděl jsem, že byť to bude hřích,
tak čirou láskou tebe celou zjem.

I dalším smyslem jal jsem se tě znát
a slastí ještě teď se mi dme hruď,
jak vychutnal jsem si tě nastokrát
a na tvé tělo navždy získal chuť.

Jsi prostě nejlepší bábovka vůkol,
nesníst tě najednou těžký je úkol.