Originální

První zmínku našel, když se prohbíral listinami z pozůstalosti hrabětě z L. První dojem byla pochybnost, jestli ta poznámka o jakési tajné přihrádce v nějaké skříni je vůbec pravdivá, proto se rozhodl ji ověřit.
Vydal se na místa, která byla v dopise zmíněna. V žádném neměli onu skříň, dokud nenarazil na starý zámeček. Majitel mu vstup povolil, když uviděl onen dopis.
Skříň byla přesně taková, jakou si ji představoval. Když otevřeli tajnou přihrádku, o které majitel nevěděl, byl si zcela jist, že veškerá námaha a trmácení z místa na místo se vyplatilo.
Na sametu leželo jedno ze ztracených Fabergého vajec.

Kutálí se, utíká
utíká do daleka
splašené vejíčko
přírody zachtělo se mu maličko
celá rodina jde po něm
tudy kutálelo se, honem!
vajičko se chytit nedá
jinak mu bude běda
kutalí se z kopce dolů
řítí se jak stádo volů
u potůčku zprudka zahne
má to ta rodinka marné
barevné vajíčko serfuje po vodě
vstříc nekonečné svobodě
proserfuje pod můstkem a vyskočí směr ves
jeho snem je hluboký les
ve městě už ho nikdy neuvidí
ať si tam klidně jiní bydlí
vajičko zastavilo na rozcestí
nadechne se, zatne pěsti
už je setřáslo, uvolní se
jak to bylo dál, neví se

"To musíme do kopce?" ozve se sborové frflání.
Zjeví se zpět u chaty za hodinu.
"Vejce jsme nenašli. Ráček upadl v blátě. Ta mapa je blbá."
"Přátelé," řekne Riki, "kdo hledá, najde. Vezmu mapu... ledaže... Totiž," natáčí zběsile mapu.
"Ferdoooo? Já tu mapu... Proč je tu židle?"
"To je posed."
"Ale ten je na druhý straně rybníka."
"To není rybník."
"...běžte k posedu," odevzdaně hlesne.
Zablácená tlupa odchází za remcání o založení odborů.
Riki se usadí ke kamnům s hrnkem kafe.
"Ty, Riki?"
"Hm?"
"To vajíčko... je takový plechový, puntíkatý?"
"Jo."
"Takový... jako tohle?" vykoukne z kuchyně Ferda s vejcem.

"Už jsi ho našel?"
"Ještě ne."
"Vždyť máš nahráno přes 1000 hodin a následováno ještě víc."
"Zmlkni, už jsem prošel celou mapu nejméně stokrát, vyslechl každý dialog, každou muziku. Nic. I mimo mapu a exploity."
"Třeba tvůrci kecaj... Nebo přehlédli, že už to někdo našel."
"To si nemyslím, zrovna dnes ráno vydali na sociálních sítích, že ten Easter Egg ještě nikdo nenašel."
"To znamená, že jsme ještě ve hře. Třeba skutečně ještě můžeme otevřít naše videoherní studio."
"Já, vím. Ty prachy potřebujeme."
"Hmmm... prošel jsi i prostor pod vodou nebo na vodě?"
"Ne, avatar neumí plavat."
"Třeba někde plavat umí?"

„…a tehdy zde obžalovaná víla Amálka odklonila pozornost tím, že nahlásila krádež vajec v kurníku delikventskou kunou. Hlídky prohledávaly celý les, načež vzbudily medvěda, zkazily zpěv tetřevovi a podupaly zahrádku babce kořenářce.

Veškeré výjezdové skupiny byly tímto zaneprázdněné, když zde přítomný motýl Emanuel se letecky tajně připlížil k oknu poškozeného, vyřízl okenní tabuli a vkradl se dovnitř. Místnost, kterou si předtím dronovým způsobem prohlédl, již předem znal a šel tak najisto. Z vitríny ukradl dvě vzácná Fabergého vejce nevyčíslitelné hodnoty.

Potom se zde sedící komplickou tyto klenoty ukryli neznámo kde. Přes veškerou snahu se vejce policii nepodařilo najít. Nepopiratelné je…“

Konal sa tu každý rok, na námestíčku tesne veďľa katedrály. Bazar starých vecí, pozostalostí a predmetov, ktoré by mohli byť užitočné.. niekde inde.
Nora zbožňovala preberať sa starými vecami a dávať im zmysel. Pravda, reštaurovanie vecí nebolo ktovieako platené, ale uživila sa.
Napríklad ten hrnček. Pri prvom pohľade strašne škaredý. Rôzne zlaté a strieborné linky brázdili povrch bez akéhokoľvek vzoru.
Pod tými linkami sa určite skrývali praskliny. Bola to stará technika opráv. Hrnček sa zalepil a každá prasklina hrdo využitá a spevnená.
Podobne ako sa hoja zlomeniny.
A možno brázdy na duši.
"Dva mediaky, slečna".
S úsmevom zalovila v mešci.

Řadí si je
jednu za druhou
a skládá druhou nad prvou
každá, co se jí do ruky dostala
nakonec u ní ve skříňce zůstala
tam si sedí na poličce spolu s ostatními
někdy hrabe se tak mezi nimi
přeskládává je, řeže, barví
prostě jí to dost baví
a vždycky se nějaká hodí
některé dokonce byly na lodi
mají toho za sebou hodně
i když nestojí ani za drobné
jsou hlavně z plastu, kovu, lepenky
v některých byly zas sušenky
v jiných sušené ovoce
a teď využije je na Vánoce
dáreček velký i maličký
hodí se na leccos
její praktické krabičky

Artefakt kmene Yuma, kterej dotáh salemskej profesor, vypadal, že ho šakal vyhrabal na smeťáku. Změť kořenů bavlníku pokreslená jak pětiletym děckem. Prej má velkou sběratelskou hodnotu.
Profesor a Naty se právě snaží přesvědčit našeho sběratele, aby za něj vyčenžoval sošku Hwame.
Frank ťuká prsty vo volant. Bizon ve mně vodpočívá.
Já na zadnim sedadle vobjímám sám sebe a v hlavě mám černotu.
Až vrátíme sošku, až zabouchnem dveře, až uklidíme, vrátí se všichni do svejch dokonalejch životů. Já pudu hledat mámu a dál nevim.
Nakonec skončim jako dýler nebo smažka.
Jsem nic.
„A dost,“ řekne Frank vostře, „ty máš cenu.“

Ztratili jsme. Ztratili jsme co? Sebe. Odraz v zrcadle, vlastní tvář. Odpověď na otázku. Možná i otázku. Zbyly jen otazníky.
Ztratili jsme. Ztratili jsme co? Tebe. Možná jeden druhého. Prvního? Prvního máje. Lásky čas, ale pro nás konečná, prosíme vystupovat. Čas běží pozpátku, uniká do nicoty před.
Ztratili jsme. Ztratili jsme co? Drobnosti. Mušli z letní dovolené, řetízek z poutě. Pro ostatní bezvýznamné, ale pro nás byly vším. Slyším její šumění. Ale není. Jsme? Snad ještě chvíli ano.
Ztratili jsme. Ztratili jsme co? Všechno. Smysl a touhu. Touhu po druhém? Po životě. Jsme? Už ani tolik ne.
Ztratili jsme.
Se.

Dvě vesnice spojuje kromě nové silnice i stará cesta. O tom místě se udržuje zvláštní legenda.
Projížděl tudy řidič autobusu při manipulační jízdě, přesun z jedné linky na druhou. U cesty uviděl mávajícího stopaře a rozhodl se ho vzít s sebou. Stopař si sedl hned na první sedadlo u dveří.
Chvíli mlčky jeli, když se řidič obrátil ke stopaři, aby mu nabídl láhev s pitím.
Na sedadle nikdo nebyl.
Řidič překvapeně zastavil a prošel celý autobus. Stopař nikde.
Když dojel do svého cíle, tak se třásl, že ho museli odvézt do nemocnice. Od té doby starou cestou už nikdy nejel.