Originální

Trnul jsem, že Frank bude chtít na komunitu nastoupit stylem „Jsem velkej a mocnej mág a vezmu si, co chci“, ale naštěstí kejvnul na to, že ideální bude počkat, až bude kolem tábora hlídkovat nějaký mladý a blbý ucho, nenápadně projít a domluvit se s mámou.
Přijeli jsme za soumraku. Hlídal borec, kterýho jsem neznal a kterej vypadal na patnáct.
Muj skvělej plán umřel u malýho hrobu vedle kempu. Kazatelka na něj dávala věnec z mohavských aster. Bylo to poprvý, kdy jsem věřil jejímu vobličeji, smutnýmu a vomluvnýmu.
Frank mě chytil, když jsem padal, když mi do hlavy vešla temnota.

Večer sa rozhodol napísať závet. Musí to spraviť, kým čas neotupí jeho rozhodnutie.
Och nie, nechystal sa umrieť, ešte nie. Ale niet dôvod si zvyšok života nespríjemniť predstavou švagrinej, keď zistí, že jeho peniaze nedostane...
Niežeby ich potrebovala. Švagor bol bohatý dosť a plnil, čo jej na očiach videl. Ale bola to.. spoločenská záležitosť. Po rodine, hoci nie pokrvnej, sa predsa dedí. Je to SLUŠNÉ. A byt naviac sa hodí pre deti..
Mali rozdielny názor na slušnosť.
Jeho vianočné darčeky pochválila a rozdala kamarátkam.
O krstinách neterí sa dozvedel náhodou. Nechcela neveriaceho obťažovať...
Pohreb jeho ženy? Príliš traumatické pre deti ...

„Same, co dělá ta tvá proslulá sbírka prastarého čínského porcelánu?“

„Kamarád hrnčíř mi vyrobil další dva kousky.“

„Přirozeně koupené v dražbách na Dálném východě…“

„To je samo sebou. A za strašně vysoké částky, které mě málem zruinovaly.“

„A chytají se hosté, chytají na udičku?“

„Není nad to mít starožitný porcelán princezny Zen-Yang. Člověk se ihned stává důvěryhodným. Samozřejmě se každý chce na ten skvost přijít podívat. Dámy mi omdlévají do náruče, pánové si nasazují brýle a znalecky kývají hlavou.“

„Člověk tedy musí být vděčný takové princezně za své renomé.“

„Já mám takové renomé, že se mi už nevejde do vitrín.“

Ve křoví se schovává
Vidí jak si oba dva
Povídají na stezce
Oddechuje potichu, však těžce
Jak se mezi větvemi krčí
Kolem hlavy hmyz jí bzučí
Jestli jí něco kousne
Tak zaječí hrozně
A všechno se prozradí
Tajemství se vyzradí
Proč už nejdou, proč tam stojí
Nepříjemné myšlenky se jí hlavou honí
Zlý sen se pravdou stává
Bože, jsem to ale kráva
Teď už jsou tam tři, čtyři!
Chlad jí kolem zadku víří
Proč vybrala jsem tak rušné místo
Když já nic netušila, mělo tu být čisto
Ve spěchu nedalo se dělat nic jiného
Kdyby tu tak bylo hajzlu řádného

Alergická reakce u upíra má svá specifika.
Než se Amandě podařilo proniknout do upíří komunity, která pro ni byla opravdu neocenitelným zdrojem informací, udělala několik přešlapů.
První míchaná vajíčka na cibulce jí stála dva týdny v kómatu (pokud se tomu tak dá říkat). Amanda ku svému překvapení totiž zjistila, že sice všechno vnímá, ale pohnout se nemůže. To by samo o sobě nebylo tak hrozné, kdyby strnulost nedoprovázelo úporné svědění.
Po dvou týdnech se její tělo opět probralo k neživotu. Následné manické škrábání ostrými upířími nehty sice Amandě kromě úlevy způsobilo hluboké šrámy, ale ty se do rána zase zacelily.

Byl to mladý kluk, zelenáč, kterého přidělili k nim do jednotky. Bledý jako stěna, slunci se vyhýbal. No aby ne, říkali si ostatní, hned by se spálil.
Po bitvě. Ti, co přežili a mohli chodit, se ploužili po pláni a hledali, jestli někdo z nehybných ještě žije. Zelenáč smutně přehlédl prostranství. “Všichni jsou mrtví.”
Po návratu musel velitel uznat, že to byla pravda. Ale jak tohle mladý mohl vědět?
Pak ho jednou velitel zahlédl, jak sedí u postele jednoho ze spících vojáků a ústa má přitisknutá k jeho krku.
Ráno ho vytáhl na slunce. Jeho smrtelný řev slyšel ještě dlouho.

„Dělej, brácha, přihraj!“ mával na své dvojče zpoza soupeře. Už se stmívalo, ale ještě nechtěli tohle utkání zakončit remízou.

Napřáhl se a kopnul míč co největší silou. Trochu to přehnal, střela přeletěla nad bratrovou hlavou a kopačák skončil ve křoví.

„Out!“ zahlásil soupeř a hra musela být přerušena.

Jedno z dvojčat s povzdechem vyrazilo na záchrannou misi – dostat jejich míč ze spárů přírody.

Jeho křik byl rychle umlčen.

„Brácha!“ zděsil se starostlivý sourozenec, ale než mohl něco podniknout, z křoví vylezl vysoký cizinec.

„Něco se vám zakutálelo, hoši,“ poznamenal docela přátelským tónem a podal mladým fotbalistům useknutou hlavu jejich kamaráda.

Ten keř, co roste ve vzdáleném koutě zahrady...
Pamatuješ si na slečnu, co tady kdysi pracovala? Pomáhala v kuchyni a taky s úklidem. Jednou tvrdila, že na tom keři viděla zlaté květy. Nikdo jí nevěřil, prý si vymýšlí. Rozhodla se tedy, že půjde a jeden z těch květů přinese. Dodnes si pamatuju, jak odchází směrem ke křoví. Bylo to naposledy, co jsme ji viděli. Nikdo neví, co se s ní stalo.
Mám teorii, ale je příliš divoká. Co když ten keř dokáže do sebe vtáhnout člověka, aby na něm vyrostly zlaté květy?
Já tomu věřím, proto k němu nikdy nechodím.

Po dešti vykvetla larrea. Pryskyřičná vůně naplnila ráno, krása brala dech. Tupě jsem civěl do křoví, v hlavě černo.
Je mi sedmnáct, nic neumím, nic nemám. Nikoho nemám, jen mámu někde u Rena. Nemám páru, jak se za ní dostanu, jak jí dostanu z komunity, natož jak dostanu depresi z její hlavy.
„Zírání na keř pomohlo naposledy před více než dvěma tisíci lety,“ ozval se za mnou Frank.
„Nemá se podpálit, aby promluvil?“ zeptala se Naty a zacinkala klíčky od auta.
„Seber se, odjíždíme.“
„Kam?“ zašeptal jsem.
„S tebou za tvou mámou. Nenecháme tě to řešit samotnýho. Už nám věř.“

Na počátku bylo Slovo. Teda pardon, ne Slovo, ale vejce. Na počátku bylo vejce. To vejce bylo u slepice, to vejce bylo slepice. To bylo na počátku u slepice. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
Počkat, zpátky. Honíme se za pravdou. Mami, jak se rozmnožují slepice?
Na počátku byla slepice a kohout. Kohout naskočil na slepici, došlo ke spojení kloak a přenosu spermií. Pak bylo vejce.
Co ale vejce neoplodněná?
Tak tedy ještě jednou. Na počátku byl člověk. Člověk šlechtil slepice. Slepice co? Nevíme.
Stop, znovu. Radši od konce. Na konci bylo kuře. Nebo omeleta.