Originální

"Tak ukaž, kde pak ho máme?"
"Tady."
"Vypadá to na rekord, to už máš dvanácté klíště?"
"Ne, třinácté!"
"Dokonce. Nech to působit 10 minut."
"Medvěde, já se popálil."
"Pojď za mnou... Na, namoč tuhle hadru ve studené vodě a chlaď si to alespoň 15 minut."
"Tak, a teď si dám konečně svačinu..."
"Medvěde, medvěde! Pomoc! Pomoc!"
"Copak je, Balvane?"
"Pichla mě vosa."
"Žihadlo tam nemáš, to je fajn. Tak to namažeme fenistilem."
"Tak a teď se vrátíme ke klíštěti... On už tu není! A Ferda si to nechladí. Víš ty co, Krocane? Škrábej se dál, mně už je to jedno."

Votočil jsem auto na pětníku, bizon trval na tom, že uzavření bariéry má přednost. Velebil jsem všechny svatý, že Franka napadlo pořídit auťák s náhonem na všechny štyry, doškrábali jsme se tak až k místu, kam mě bizon ved.
Pak už jsme museli po svejch. Šplhali jsme po zvětralejch šutrech až nahoru pod nebe. Přísahal bych, že když jsme Hwame vrátili zpátky, spokojeně zapředla. Bizon jásal. Dveře byly znova zavřený.
Zbejvalo se vypořádat s tim, co jima prošlo. Měli jsme bejt spokojený, jenže vzpomínka na ty strašidelný lidský mátohy byla jak starej svědivej strup. Podrbat nestačí, musí se to strhnout.

Sledoval ji zpovzdálí, jak vystupuje ze svého drahého auta a kráčí do honosného domu.
Lehce se usmál. Byl to také jeho úspěch, že se on i ona vyškrábali z toho dna, kde strávili svá neradostná dětství. Teď mají peníze. Ona díky své kráse a zájmu bohatých mužů, on díky svému životu v podsvětí. Ale co na tom. Kdysi si slíbili, že se budou navzájem podporovat, a to za jakoukoli cenu.
Kdyby náhodou se jim někdo zkusil postavit do cesty a překazit cestu vzhůru, neváhali by ho odstranit. Na bohaté dámě a jejím parťákovi z podsvětí nesmí ulpět ani stín podezření.

Škraboška spadla.
Zděsila se toho, co bylo pod ní.
Nejprve mu chtěla vyškrabat oči,
pak chtěla z paměti vyškrábat veškeré vzpomínky na něho.
Nadlidský úkol.
Z citů se stala nečitelná škrábanice.
Láska zhořkla po zeměžluči.
Bodláky emocí. Neproniknutelné křoviny myšlenek.
Hastrman tahá pod hladinou naděje. Kde je nahoru a kde dolů?
Temná voda zakalila úsudek. Dravé proudy odnáší chuť žít.
Zmítání v náruči bezmoci.

Smršť citů narazila na stavidlo.
Touha po pomstě se rozplynula jako cukr v kávě.
Milosrdný čas léčí bolavé srdce hojivým balzámem.
Světlo slunce se stává majákem.
V nitru zatím nesměle poskakuje radost.
Touha žít dostala zelenou.

„Á, můj drahý příteli, copak velkého Bena přivádí ke mně na návštěvu? Myslel jsem, že ti ostatní lidi lezou na nervy…“

„Člověk prostě občas musí opustit čistý vzduch své nory a jít se nadýchat smogu ostatních, milý příteli.“

„Dýchej zhluboka, takový zdravý smog jako u mě jen tak nenajdeš. Začnu si účtovat za terapie.“

„Myslel jsem, že ta tvá smetánka je zchudlá jak kostelní myš – o těch pár miliónků podle aktuálního akciového trhu.“

„Kontakty, kamaráde. Škrábat se po zádech ostatních můžeš, i když mají o halíř méně, jen pokud mají kontakty.“

„A už to vypadalo, že ses dal na altruismus!“

Když se mluví o naději, tak si ji lidé většinou představují jako efemérní éterickou bytost setkanou z paprsků. Já si naději představuji se zašpiněným, omláceným a rozškrábaným obličejem. Má zakrvácené klouby na rukou a krev pod polámanými nehty. Ve vlasech má štěrk a bláto z kočičích hlav. Oblečení má potrhané a nerozpoznatelné zbytky límce jí visí kolem krku. Na kolenou má díry, přes které jsou vidět krvavé odřeniny s přilepeným pískem a štěrkem. Z krvácejících rtů právě vyplivla rozbitý zub. Avšak zase se škrábe na nohy a staví do postoje, hotová mlátit, škrabat a kousat. „Tak si dáme další kolo!“

Všichni J-oh-uiové pobíhali po parku a jeho okolí a hledali vejce. Občas se ozval výkřik šťastného nálezce.

"Je to blbost," pronesl K-or-inův dědeček. "Krátkodobá radost nemůže nahradit každodenní pocit."

"Proč dědečku?"

"Přemýšlej, K-or-ine. Je sice krásné zažít ihned pocit štěstí, ale přece je to málo. Spokojený chceš být každý den. Každodenní radost, je to, co potřebuješ. A pokud ti ji den nedá, nedá ti ji práce, ani tvůj vedoucí, musíš si jí najít sám. Žádný L-en-aové a jejich vejce ti to nemůžou nahradit. Zlaté vejce je jen berlička pro hloupé, chytří chtějí mnohem více. L-en-aové nemají pravdu ve všem, K-or-ine."

Chodbou vykročila pětice ve formaci šípu. „Uhněte,“ nebylo potřeba říkat. Ostatní muži se přitiskli ke zdem, jen neodbytného šťourala musel ode dveří odstrčit Frajírek. Nerd pak jedním pohybem klíče otevřel. „Ahoj krásko,“ vykročil dovnitř šarmantně Boss. „Kde vězíš, rošťáku.“ odpověděla sličně oděná dáma za stolem. Za ní stály gejši. Chlapi se rozestavili a Silák zabouchnul. Boss přikročil ke stolu: „Nabízím modráska, poptávám kluka.“ Nastalo ticho. „Hnědoočko a muzikant,“ nedala se samice, „Kluka máš mít.“ Boss zacvakal čelistmi. Naklonil se: „Půlsporťák, a přidám sex appeal.“ Kočička naznačila mdlobu. „Máš to mít,“ špitla a gejši ji začaly vysvlékat. Pokračování za 9 měsíců.

„Docela tíha,“ hekne Naty a položí sošku Hwame na zadní sedadla. „Jedeme! Profesor se přemístí později, prohlíží si sbírky, zkoumá zkamenělá vejce a plánuje výpravu za dalšími. Prý mohou být dračí.“
Frank zastaví až deset mil před naším městečkem. Předá mi řízení a sedne si vedle. Vypadá ustaraně.
„Portál je otevřený dlouho. Merlin ví, co mohlo projít.“
Vítr proti nám žene černej prach. Frank soustředěně mumlá tišící zaklínadla, na čele mu perlí pot.
Bizon ve mně varovně vykřikne.
Na vokraji města stojí v popelu kymácející se postavy jako živá bariéra.
„Z jakýho ďáblova vajíčka se zas vylíhlo tohle!“ zakleje Frank.

Ledovou temnotou sibiřské planiny zazní zahoukání luxusního rychlíku. Hosté, většinou obchodníci ze západu, kteří vycítili příležitost v porevolučním chaosu, se shromáždili v salonu k pokeru. Přiopilý dědic francouzského obchodního domu do mě vrazí loktem.
“Odcházíte v nejlepším, mademoiselle?”
“Není mi nejlépe,” usměji se a pak už pokračuji chodbou do vagonu se zavazadly. Musí tam být! Naše tajná služba určitě obdržela zaručené informace…
Přehazuji kufry. Pokud je to pravda, pokud je poslední Fabergého vejce v tomto vlaku, pak jej musím najít!
“Naše cesty se opět setkávají,” ozve se mi za zády těžký německý přízvuk. “Tentokrát již nepláchnete. S vejcem nebo bez!”