DMD č. 20. pro 20. 4. 2023. Téma: Hoď ho do hrnce

Sluníčko mě paprsky nesměle laská, ale pohlazení od maminky bylo lepší. Víc hřálo. Je mi tak smutno. Moc se mi po ní stýská. Lidé říkají, že je v nebi, ale jak by se tam mohla dostat, když ji dali do hrobu a zaházeli hlínou. Navíc nemá křídla.
Všude jsem jí volal. Neodpovídala.
Maminka mě milovala. Vždycky měla co hodit do hrnce. Nikdy jsem nebyl o hladu. Teď mi pořád kručí v břiše. K jídlu mám jen pár nahnilých jablek z příkopu u cesty.
Mám jen tašku a džbán, abych si mohl z kašny nabrat vodu. Bude-li nejhůř, tak ho prodám.

Prohořelé poleno luplo, v kotli zabublala polévka. Nůž pravidelně ťukal o prkénko. Jinak v kuchyni panovalo posvátné, dost výjimečné ticho.
“Na, přihoď tam pórek,” prolomila jej Elladanova chůva.
Zvedl pohled od fascinujících praskajících bublin a natáhl se pro misku plnou zelenobílých kroužků. Zase pórek…
“Jak jde psaní?” zeptala se Celeamin.
“Píšu teď kapitolu o zvláštním národu, který, ač malý a prostý, vykoná velké věci!”
Chůva zvedla obočí. “Jak tě to napadlo?”
“Nevím,” pokrčil Elladan rameny a vzpomněl si na voňavý vánek v knihovně. “Prostě mě to napadlo.”
Kroužky pórku chvilku plavaly, než se jeden po druhém ztratily pod vřící hladinou.

Když kvůli nešikovnosti svého žáka musíte do kotle v řece hodit kus dřeva, aby hlavice půjčené sekery vyplavala na hladinu, je to spíš úsměvné.
Když jiný z vašich žáků najde na poli něco, co nakrájí do polévky a málem všechny ostatní otráví; a vy poručíte nasypat do hrnce mouku, aby se prázdné žaludky bezpečně naplnily, může z toho být celkem veselá historka.
Ale když král žádá vaši hlavu, protože v obleženém, hladovějícím městě zoufalost nutí matky v hrnci mít skutečnou smrt svých dětí - už situaci úplně neodlehčí ani, že na vaše slovo lid vyplení tábor nepřátel, rozehnaných hlukem andělské armády.

„Jindrrovi koupíme nějaký pěkný kerramický hrrníček. A do něj přřihodíme balíček čaje z místních bylinek. To bude vtipné, co řříkáš?“ Jejich exotická dovolená se chýlila ke konci, takže Olympa sepisovala seznam, komu a co přivézt jako dárek.
„Co? Jakýmu Jindrovi? My ňákýho známe?“
„Hagrride, drrahoušku, co je to s tebou? Přřece Hrrnčířřovi. Jindrrovi Hrrnčířřovi!
„Ale já vo nikom takovym nevim. A ty byliny… Nejsou vony nebezpečný? Už jsi zapomněla, co s tebou provedly?“
Olympa se zamyslela. „Možná máš prravdu. Přřidáme rraději láhev toho vyhlášeného piva Rradegast. A ty si prrosím na chvíli vypni přřekládací kouzlo, ať víš, o kom mluvím.“

"Hotovo!" prohlásí Gwen naklánějící se nad kotlíkem s lehce maniakálním výrazem.
"Teď to otestovat, a když to bude fungovat..."
"Zkrmíme to Páté koleji?"
"Na těch jsem to chtěla testovat. Máš jinej nápad?"
"No, měl by to být jed..."
"JE to jed, Tess. Postupy dodržet umím," pohladí Gwen ošmatanou knižečku s nadpisem S. Snape.
"Jed otestujeme... jednorožčím rohem?"
"A máš nějaký s sebou?"
"Ne."
"Já jo," vmísí se San.
"Simtě, kdes to vzala, to jsi nějakýho zabila? Styď se!"
"To teda ne," ohradí se San. "Je podzim. Jeleni a jednorožci shazují parohy."
"A jak to má fungovat?"
"Prostě ho tam šupni."

Nervózně svírám opratě, snažím se nevypadat podezřele.
Obyvatelé vylézají z baráků, zvědaví co se děje.
Kolem projíždí hlídka, mě se pořádně zrychluje tep.
Na vůz vyskakuje nějaká odrzlá kočka: "Huš potvoro!"
Rozhlídne se, a v mžiku se mění na Fleuriota.
"Co ostatní?"
"Byli potíže. Někdo si moc všímal. Musel jsem zasáhnout, ale pak rychle zdrhnout. Ztratili se z dohledu."
Čekáme.
Ruch na ulici sílí.
Jdou zvěsti.
Bojím se, kdy se o nás někdo začne zajímat.
Kolem prochází babice se dvěma děckama. Nečekaně skočí na vůz.
Je to Jorcha se zmenšeným Oktarem a Ježkem: "Mrňousové zalezte do hrnce, ať nejste nápadní!"

„Pak jsi ale měl dost situací, jak mi říct, že můj výzkum platíš,“ poznamenal Charlie, ale už ne tak ostře. Spíš unaveně.

Po probdělé noci a náročném dni se cítil, jako by ho předžvýkal hipogryf, naporcoval testrál, drak usmažil na mírném plameni, a pak, dozlatova upečeného, ho naservírovali Luciusovi k nohám.

Lucius k němu přistoupil blíž. Položil mu ruku na tvář a mírně se usmál, když Charlie neucukl. „Já vím,“ souhlasil, „ale… Je polehčující okolnost, že jsem měl obavy, že se urazíš tak jako dnes v noci a zmizíš jako pára nad kotlíkem dřív, než ti to budu moct vysvětlit?“