DMD č. 20. pro 20. 4. 2023. Téma: Hoď ho do hrnce

"Děcka, tak jakou barvu tam dáme?", ptala se družinářka Eva skupinky dětí, které stály vedle ní a nespustily oči z velkého prádelního hrnce stojícího na sporáku.
"Červenou", volaly holky, ale kluci chtěli žlutou. Jenže holky je přehlasovaly. Kluci zklamaně protáhli obličej a s nelibostí pozorovali, jak Eva míchá ve velkém prádelním hrnci barvu, ve které chtěla s dětmi barvit trička.
"Teď hoď do hrnce svoje tričko, ty" pobídla Eva Filipa, ale ten se k tomu neměl.
"Až po holkách", odpověděl. Měl plán, když skončily holky s barvením, přidal tam žlutou. Voda se zbarvila do oranžova. Nakonec měl Filip nejhezčí tričko.

„Dejte příspěvek na válečné poškozence!“ halekala babka na rohu. „Na válečné vdovy a sirotky!“
Bezmyšlenkovitě hodil do hrnce pár mincí.
„Děkuju, pane,“ obdařila jej děravým úsměvem, „to vám určitě přinese štěstí!“
Pavel Kilián se podíval na puget ve své ruce. Kéž by měla pravdu!

Otevřela mu jedna z jejích starších sester.
„Hledám slečnu Antonii. Má prý v nemocnici dovolenou a…“ Uvědomil si, že jestli bude květiny svírat tak pevně, zláme jim stonky.
„A vy jste kdo?“
„Doktor Pavel Kilián. Toninka… o mně nemluvila?“
Změřila si ho zvědavým pohledem. „Měla by?“
Stiskl rty.
„Jela do Itálie. To zase neřekla vám, co?“

Do hrnce dejte hodně Čechoslováků, ať to má základ, který pracuje, přimíchejte třetinu Němců, ať je to řádné, přisypte Maďary, ať to má říz a Rusy, ať to nabere objem, nezapomeňte přihodit Židy, ať to má nějaký rozum. Pokud budete míchat moc dlouho, neudělá to dobrotu. Pak budete muset ubrat nejdřív Židy, následně Němce a Maďary. Zbyde vám místo na víc Rusů, ale začne se to moc rozpínat a přetékat, bude to jaksi nedobré. Radím odebrat Rusy, vzít dva menší hrnce a odebrat taky bublající Slováky. Sice se to už moc nevaří, moc to nekypí, ale je to takové mdlé.

Venku svítilo slunce. Nedaleko byl slyšet projíždějící vlak. A domem se rozléhala vůně banánů. Světlovlasá dívka stála u plotny a v hrnci míchala žlutou hmotu. Usmála se, když uviděla svého milého z okna, jak nese banán z nedalekého banánovníku.
Uslyšela zaskřípání dveří, kroky linoucí se po dřevěné podlaze a poté hřejívé teplo obepínající její záda. Mokrý polibek zvlažil její rty. Laskavě se na něj usmála: "Hoď ho do hrnce." Muž oloupal banán od slupky, nakrájel ho na malá kolečka a ty z prkýnka vysypal do hrnce. "Tak," začala Kájinka. "Teď už bychom měli mít dost polévky i pro našeho hosta."

„...opravdu škoda, že jsem nebyl přítomen, když se to stalo, protože znám protikouzlo, které ji mohlo zachránit…“
Protočil panenky. Těch pohádek měl po krk.
Později se proklínal, že mu dovolil, aby pomáhal s lektvarem.
„Teď hodíme do hrnce mloka,“ zašvitořil plavovlasý kouzelník a pohodil bujnou kšticí.
„Do kotlíku,“ procedil ledově, snaže se ignorovat to otravné trylkování. To, jak kolem něj Lockhart tancoval, cvrlikal a vůbec se vystavoval… a vypadal přitom tak neodolatelně božsky.
„Sklapni a hoď ho do hrnce,“ zavrčel netrpělivě.
Byl jen jediný způsob, jak toho nesnesitelného kouzelníka umlčet, došlo Severusovi a lačným polibkem se mu vpil do rtů.

Ke studiu jsou potřeba pomůcky. Konkrétně pro medika ke studiu anatomie kostra. Kde však vzíti kostlivce?
Řešení se nabízí. Je dva roky po válce, v okolí jsou válečné hroby. Nejprve je třeba německého vojáka tajně vykopat. Poté seškrábat z kostry zbytky uniformy a měkkých tkání.
Pak přijde na řadu velký prádelní hrnec. V něm se kosti pěkně vyvaří. A když jsou kosti vyvařeny, potom zbývá už jen z nich sestavit kostru.
Učební pomůcka je na světě. A nejde jen o pomůcku pro jednu ze základních lékařských disciplín. Tato akce je i průpravou pro budoucí lékařskou specializaci. Hádejte, vážení čtenáři, jakou.

„Nebude vám vadit, že tu budou medici?“ ptá se lékařka pacienta
„My nejsme medici,“ poznamená spolužák. Naše nové motto.
„Tak jaderní fyzici.“
„No… to taky ne.“

Když se čekárna vyprázdní, leháme si na lůžko my.
„Neměla jste náhodou ke snídani třeba bůček?“
„Prosím? To někdo dělá?!“
„No jasně, hodíte ho ráno do trouby… máte trochu menší žlučník, tak jestli jste neměla něco mastnýho.“
„Já házím jen vločky do hrnce. S mlíkem. Mandlovým.“

„Koukněte se tady,“ ukazuje lékařka nadšeně, „takhle vypadají tumory.“
Pacient ztuhne.
„Teda by vypadaly, kdybyste nějaké měl. Což nemáte, jen ten obraz je podobný. Jste se lekl, co?“

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
Ta zaraženě sledovala soustavu křivulí a baněk na kuchyňské lince, z nichž do velké mísy vytékala narudlá tekutina a houstla do něčeho, co nepříjemně připomínalo krvavý chuchvalec. Otřásla se odporem.
"Chtěl vám jen udělat radost," zdůraznila paní Vonásková a pohladila Lojzíka Beránka po zelené hlavě.
Malý mimozemšťan vyhrkl: "Udělal jsem vám beránka."
Krvavá šlichta se pomalu začala spojovat a najednou v míse ležela skopová kýta.
"Upečete zase pro moje mě beránkový pilav, prosím? To je nejdobřejštější jídlo."
"Uvařím," slíbila paní Havránková a znovu se otřásla. "Vezmi toho beránka a hoď ho do hrnce."

"Jak mám uvařit tu polévku?" ptám se.
"Vem věci, co jsme nakoupili, a hoď je všechny do hrnce," odpoví mi maminka.
"Opravdu úplně všechny, co jsme koupili?"
"Ano, a už mě nech, vidíš, že pracuji."
"Jsi na dovolené!"
"To jsem, ale vymýšlím program na další dny."
"To buble!" zařval jsem.
"To je v pořádku, tak to nech ještě půl hodiny vařit."
"A proč to vůbec vařím?"
"Přijdou hosté, a musíme je něčím pohostit. A tady nic lepšího neuvaříme."
"To jsou ti hosté s kočkou?"
"Ano, jejich kočce dáš tu konzervu, co jsme koupili."
"Sakra, já ji hodil taky do hrnce!"

Plížím se ke dveřím kuchyně a nahlédnu škvírou.
Zase je tam s ní. To stvoření, co mi nedá spát, děsí mě v nočních můrách, které si ráno nechci pamatovat. A přeci každý večer toužím po dalším takovém snu.
Závidím jim blízkost. Neměla ji přeci ráda. Nenáviděla ji! Proč se to změnilo?
„Neboj se toho. Hoď to do toho hrnce,“ říká zrovna té malé.
„Ale ono to tak bublá!“
„To má bublat, když se to vaří. Bylinky budou mít větší sílu.“
Samá kouzla a čáry. Nepřirozenost.
Láska, co k tobě cítím, je jistě dílem černé magie. Čarodějnice prokletá, za to zaplatíš.