DMD č. 20. pro 20. 4. 2023. Téma: Hoď ho do hrnce

Poklidné nedělní dopoledne, do kuchyně okny svítí sluníčko, žena stojí u plotny a vaří guláš.
Najednou tam dveřmi z obýváku vtrhne muž a začne křičet: "POZOR!!! POZOR!!! VÍC OLEJE!!! POTŘEBUJEŠ VÍC OLEJE!!!! SPÁLÍ SE TO... POZOR!!!! MÍCHAT, MÍCHAT, MÍCHAT... A TEĎ MASO!!! RYCHLE!!! HOĎ HO DO HRNCE!!! POZOR!!! ZBLÁZNILA JSI SE??? MÍCHAT!!! TEĎ SŮL!!!! PROBOHA!!! ŘÍKÁM SŮL!!!! A PEPŘ!!! HLAVNĚ NEZAPOMEŇ NA PEPŘ!!!!"
Žena už to nevydrží a úplně vynervovaná se ptá: "Co tak řveš? Myslíš si, že neumím udělat guláš?"
Muž klidným hlasem odpoví: "To jen abys měla představu, jaké to je, když mi v autě vřískáš do řízení."

Veganské bistro není práce, ale poslání.
Byly jsme nenaplněné životem. Ted zachraňujeme svět a otvíráme lidem oči.
Formální vzdělání nepotřebujeme, šly jsme za hlasem svého srdce. Žijeme tady a teď. Sny se nám plní dennodenně. Lidé chodí děkovat, jak si skvěle pochutnali.
Třeba tohle bio eko homemade svěží pesto. Základní suroviny pocházejí z Letné. Jižní stráně pod Stalinem. To je pro nás největší motivace a hnací motor, kvůli čemu nám nevadí vstávat denně ve čtyři ráno.

„Ty, Míšo, jsi si jistá, že tohle jsou cibulky allium paradoxum?“
„Jsem tam ještě přihodila pár narcisů. Ty fronty už mě fakt začínají zmáhat.“

Tatínek něco vaří. Hrnec nad ohněm bublá a voní, ale něco tomu chybí. Něco jako… Aha! Přestaň se cukat!
Ta se musí prvně vykuchat!
Vykuchat? Pak už to nebude ono. Tak teda svačinka. Stejně mám už hlad.
Hmmm… Ty vypadáš dobře. Křupavě. Hlavně ty nožičky. Šup s tebou do polívky!
Osi'kyr… Fuj to je!
Fuj? To není fuj, táta tomu nerozumí.
Něco mu přece musí chutnat…
Tohle?
Vidíš ty puntíky? To znamená jedovaté! Bude ti špatně!
Už jsem to snědl a jedovaté to nebylo.
Co třeba…
Neutíkej, večeře.
Co to zase… Ka'ra, pane, jste v pořádku? Grogu, okamžitě se omluv!

Uaaaaaaaa!!!!! Jsem Satan! Jsem ničitel! Všechno tu roztřískám! Všechno tu rozcupu.
„Mohl bys prosím přestat jíst tu mříž, dělá to hrozný kravál - “
Třísk s miskou.
„Ty punková nutrie. Ty jeden bobře. Zápasící hrošíku, přestaň už.
Na, tady máš ruličku, můžeš zápasit s ní.“
Rulička uspokojila chlupatou kuličku jen na chvíli. Po tom, co si dala pauzu jaksi zapomněla na její existenci.
Cloumaje s pítkem opět započala randál.
„Že já tě uvařim a snim.“
„Jó, hoď ho do hrnce!“
Osmák degu se na chvíli zarazil. Zamrkal. Podrbal se zadní nohou.
Vyběhl do horního patra.
A jal se násilně rozkládat svůj barák.

Marigold vystřídal řadu výrazů, celou paletu od "chce se mi zvracet" až po "to nemůžeš myslet vážně". Načančaný bard sledoval s nakrčeným nosem a děsem v očích zaklínačovo počínání.
Topivce zkušeně vyvrhl, oddělil maso od kostí a pak, rychlým pohybem rozlousknul topivčí lebku jako skořápku vlašského ořechu. Ostatně i obsah připomínal vlašský ořech ("Už asi nikdy nedokážu sníst vlašáky, ó né!").
Mozek vyňal a pomalu, aby ho neporušil, vložil do bublajícího kotle. Když nabral lžící a pokynul, aby tu vynikající polévku ochutnal, bardův žaludek to konečně vzdal.
Geralt se smál: "To je lektvar, ty přecitlivělý tvore. Ale dostal jsem tě!"

Když se pan Blahoš ocitl na nádraží v Zababově, uvedl ho sluha do čarodějné dílny. Pan Blahoš, znalý jen báchorek a pohádek, očekával tmavou sluj, kde bude černokněžník stát nad velikým kotlem a nad zeleným plamenem cosi míchat. Nemohl být dál od pravdy.
Dílna velkého černokněžníka vypadala jako inženýrská kancelář, včetně rýsovacího prkna a všelijakých nákresů. I sám černokněžník vypadal víc jako inženýr než sluha pekelný. Nad velikou bednou si cosi mumlal a přeměřoval.
Teprve když se otočil a spatřil pana Blahoše, luskl prsty a místo bedny stál před ním velikánský kotel.
"Takhle jste si to představoval?" usmál se Zababa.

I když na Maurentu zaměstnávali kuchařku, některá cizokrajná jídla vařila Irena sama. Zrovna stála u kamen, když přišel Ryko a držel jejich kocoura Pavouka.
„Theoská polévka?“ zeptal se významně a zvedl kocoura výš. „Chceš ji zahustit?“
Irena zavrtěla hlavou a přisypala do hrnce trochu soli. „Co provedl?“
„Rozbil hrneček.“
„Ryko, prosím tebe, kvůli jednomu rozbitému hrnečku…“
„Ten se sharmským vzorem.“
„Ten můj… po tátovi?“
„Přesně ten.“
Nastalo ticho, rušené jen praskáním polen v kamnech a bubláním polévky. Irena Pavouka probodávala pohledem. Kocour se netvářil ani trochu omluvně.
Pak si Irena přisunula hrnec a natáhla ruku po kocourovi. „Dej ho sem.“

Polní kuchař se tvářil zaraženě: "Jako opravdu? A celého?" Ale rytíři, pánové, velmožové, a dokonce i polní kaplani na tom trvali.
"Inu, tak dobrá, ale potrvá to," pokrčil onen rameny a dal se do díla.
Tělo mocného Rudovousa, zbaveno srdce, ponořil do hrnce a počal vařit. Trvalo dvanáct hodin, než se oddělilo maso od kostí, jež bylo potom třeba ještě úplně doběla oškrabat. Běloskvoucí kostra byla zasypána vonnými esencemi.
"Dokonalé," hlesl biskup.
Mocný císař tak odpočívá na třech místech. V Antiochii leží jeho maso, v Tarsu jeho srdce a v Jeruzalémě jeho kosti.
Snad si to při Posledním soudu vyřeší.

Jutové měli pravdu. Závěje dosahovaly tří metrů a pevnost byla dávno opuštěná. Nabízeli jim pomoc, ale kdo by věřil smradlavým rudochům.
Neměl slibovat ostatním, že se vrátí.
Mokrý chlad pronikal do morku kostí a hlad ho připravoval o rozum.
Jinak by přece nemohl cítit vůni bublajícího vývaru.
U ohně seděl jeho společník a nožem vybíral z kotlíku kousky masa. Za ním ležela zmuchlaná, zakrvácená pokrývka.
Nechtěl přemýšlet o tom, co skrývala.
"Kde jsou ostatní? Cos, sakra, udělal, Belle?"
Podíval se na něj děsivýma, studeně modrýma očima.
"Co jako? Předpokládáš snad, že jsem nějakej zatracenej blázen? Samozřejmě, že jsem je snědl."

„Můžu vám tu historku vyprávět,“ nabídl muž na nádvoří, „jsem kastelán.“
„To mě zajímá,“ souhlasil turista.
„Bílá jeptiška se zjevuje na hradě už hodně let. Byla to dívka z bohaté rodiny, odmítla nápadníky a odešla do kláštera. Starala se o ty nejubožejší. Ovšem biskup se cítil zahanben, žil v přepychu a nařídil, aby ji nechali popravit za údajné kacířství. Od těch dob ji tady občas vídají.“
Na turistu to udělalo dojem. „Rád bych přispěl na opravu hradu.“
„Dejte ty peníze… támhle do toho hrnce. Děkuji.“

Po odchodu turisty se falešný kastelán zasmál. Tahle historka vždycky zabere. Sebral peníze a zmizel.