DMD č. 5. pro 5. 4. 2023. Téma: Čí vzpomínky to jsou?

„Chodíte někdy tancovat?“
Ta otázka zněla docela nevinně, Tonince však málem zaskočilo. Za prvé proto, že od doktora Kiliána by ji nečekala. Za druhé proto, že vzpomínky na tancování… Bylo to tak dávno, že si nebyla vlastně jistá, jsou-li to vůbec její vzpomínky.
Pokrčil rameny, pousmál se. „Zaskočil jsem vás?“
„Zaskočila mi ta káva.“
„Káva? Kde by se tady v nemocnici vzala?“
„Cikorka. Člověk tomu říká káva už spíš jen ze zvyku.“ I vzpomínky na opravdovou kávu byly trochu vyčichlé.
„Neodpověděla jste mi.“
Neznělo to dotěrně. Tentokrát pokrčila rameny ona. „Nechodím. Ale… šla bych. Jestli se chcete zeptat na tohle.“

Permoníčci s čelovkou pytlující v hloubi Koněpruských jeskyní zeminu z předjarního sesuvu. Podívali se tam, kam návštěvníci běžně nechodí.

Katamarán křižující hladinu Lipenské přehrady. Pršelo a byla zima.

Nekonečná šňůra postav stoupající co noha nohu mine do sedla pod Rombonem. Drobné kvítky pomrkávající mezi kamením. Ve stanu pro tři jich spalo sedm.

Vytrvalý déšť, mlha a muchničky. Ty potvory vlezou úplně všude. Pocit že ten zatracenej kopec nikdy neskončí. Měří 764 metrů a my je stoupáme prakticky od hladiny moře.

Vzpomínky ztracené v mlze. Opravdu jsem to byla já? Vzpomínky z minulých životů. Pořád jsem to já? Svazaná pouty mateřství.

Vzpomínka na starý svět.
Cítíš ty měkké dotyky cizího tělíčka, omamnou vůni, které se nemůžeš nabažit, a ten první pohled do očí... V tom je celý vesmír a všechna moudrost.
Grace zavírá oči. Snaží se zachytit alespoň útržek toho snu, ale uniká jí, až se spolu s úsvitem úplně rozplyne.
Snaží si vybavit ten pocit. To teplo, které zaplnilo celé její tělo.
Odkud se ten sen vzal?
Vždyť takhle se to už dávno nedělá.
Teplo se pomalu vytrácí. Grace zatne zuby.
V hlavě jí zní jediné: „Freja…“
Stále dokola.
Kdo je ta žena? Mohla by jí pomoci?
Pohladí oblinu břicha.

Geralt s Elzee vyrazili do města zjistit, zda tu není pro zaklínače nějaká práce.

Procházeli ulicemi směrem k centru. Lidí přibývalo.
Výkřiky trhovců, klapot kol vozíků prodávajících. Dav.

Vzpomínky se vrátily bleskem jako špatný sen.
Jiné město. Jiné ulice, jiný trh. „Díky, Geralte, vivat, náš zachránce, hurá…“ Hlasy lidí, všichni jsou nadšení, provolávají mu sláva, házejí po něm květiny, klepou mu uznale na rameno…

Geralt se zarazil, tohle nejsou jeho vzpomínky. Tohle ….

Věděl, že tehdy bylo všechno jinak.

Kdo mu tyto vzpomínky vsunul do hlavy? Kdo mu chtěl… Uškodit nebo pomoci?
Vymazat ten pocit, že už není řezník z Blavikenu.

Když zavře oči, vidí své vojáky, výkvět Francie. Bojovali pro ni, krváceli pro ni, aigles et lions. Šest divizí statečných mužů defiluje pod víčky, tváře, postavy i jejich sny a touhy. François, věčně usměvavý, s gauloiskou v koutku úst, Jean, sotva odrostlý kluk z předměstí Paříže, Louis, nejlepší v útoku na bodáky. A další a další, se jmény i bezejmenní.
Přicházejí k němu ve vzpomínkách, tiší, s němou výčitkou ve tváři.
Jen proto, že si přál, aby dojeli domů na Vánoce.
Kdyby věděl, že umřou na kolejích, nikdy by nenamířil zbraň na protestujícího strojvedoucího. Raději by prostřelil hlavu sám sobě.

„Klucí, tohle bude hroznej průser!“ ozvalo se z hloučku natěsnaného kolem zdobené kamenné mísy.
„Srabe!“
„Stejně to zase bude nějakej trapnej proslov jako minule!“
„Tahle byla dobře schovaná, třeba bude zajímavější,“ vytáhl George z hábitu malou lahvičku.
Měl pravdu.

Před očima vyjevených studentů zpoza futer vykoukla noha profesora Brumbála. A pak zbytek. V růžových šatech s volány. Tančící kankán. A do rytmu posílající vzdušné polibky zpoza vějíře z růžového peří.

V místnosti se rozhostilo hrobové ticho.
„Čí to sakra-“
Fred spolužáka umlčel autoritativním pohledem, beze slova vzpomínku vrátil a studenti se mlčky rozešli.

Myslánce se už navždycky vyhýbali uctivým obloukem.

Zatímco Monitor hlídal oběžnou dráhu, komandér Zhar v baru na povrchu odpustila místním jejich hříchy a dala se s klony do práce. No, práce... seděli u stolu, popíjeli a doufali, že zaslechnou nějaké drby o separatistech. Naivní, jistě, a taky to dlouho nikam nevedlo.
Ale pak si RC-7117, toho času ve slušivé zrzavé paruce, všiml zarámovaných fotek mladého páru na stěně za barmanem. Poznával Serenno, Muunilinst, Raxus Secundus a Orn se šla nenápadně zeptat…
„Vzpomínky z cest?“ zašvitořila.
„Jo,“ zabručel barman poněkud smutně.
„Čí, vaše?“
„Kdepak, kolegů z druhé směny.“
„Zajímavé.“
Takže tam přirozeně ještě pár drinků bez ovoce vydrželi.

Vzpomínám, jako by to bylo včera. Když k nám tenkrát šel panu doktor a maminka mi nakazovala, ze můžu ukázat jenom zádíčka, to jsem tomu ještě vůbec nerozuměla. Pak jsem dostala první sukýnku, ta se mi moc líbila. Byla proužkovaná a když jsem se zatočila, bylo mi vidět až jéje. Smutná jsem byla, když jsme pochovali naši kočku. To jsem si mohla oči vyplakat. A pak se o mne začal ucházet ten fešácký poručík. Oči jsem na něm mohla nechat. Ta uniforma! Ten knír! Ten kariéní postup! A pak se to všechno néjak pokazilo. Nebýt otčíma, mohla jsem být vdaná.

Při obléhání Tróje našel Agamemnón deník s názvem Mé vzpomínky. Začal si ho číst:

"Přišel jsem do Sparty, myslel jsem, že se mi tam bude líbit, a ono houby s octem. Město za moc nestojí, ale prý se vydáme na nějakou vojenskou výpravu."

-

"Plavíme se tři týdny po moři a král nás nutí zpívat spartské písničky. Nevím, co je horší. Jestli ty věčné vlny, nebo ty odrhovačky."

-

"Tvrdnu před Trójou už třetí měsíc a nevypadá to, že by to brzy skončilo."

Agamemnón ukázal ten deník Odysseovi a zeptal se ho: "Nevíš, komu může patřit?"

Odysseus mu odpověděl: "Asi nějakému slávistovi."

Salon. Podvečer. Koná se návštěva staré dámy (takže lahví vína je na stole dvakrát víc než obvykle.)

Speranza: “Ach, copak Oscar. Ten byl takové roztomilé, tlusté děťátko.”
Bosie (vyprskne)
Oscar (položí sklenici): “Dovol, mamá? Já naopak velmi sportoval.”
Speranza: “Často jsi padal do trávy, to je pravda.”
Constance: “To dělá pořád.”
Oscar: “Já si tedy dětství pamatuji jinak.”
Speranza: “Ba ne. Byls tlustý. Ale v těch šatičkách se faldíky schovaly.”
Bosie + Constance: “Cože?”
Oscar: “Mamá!”
Speranza (s úsměvem Mony Lisy vytahuje fotografii): “Tyhle jsi měl moc rád.”
Bosie (dusí se)
Constance (hýká)
Oscar: “Mamá, což abych ti poslal pro drožku?”