DMD č. 5. pro 5. 4. 2023. Téma: Čí vzpomínky to jsou?

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Nečte se to špatně, taková romantická limonáda, ale nic moc se tam neděje. Memoáry nějakého nudného ouřady."
"Zvláštní, ve Vlastě to chválili. Mohu nakouknout, prosím vás?"
Paní Havránková pečlivě knihu založila, než ji podala paní Vonáskové. Ta ji otevřela někde v půli.
Přicházel jsem na domluvené místo schůzky, růže v ruce, a najednou jdou proti mně paní Havránková s paní Vonáskovou, dvě nejhorší drbny z městečka. Ach jo, člověk jede na rande až do Hradce, aby ho nikdo neviděl, a teď tohle nadělení.
Paní Vonásková od knihy prudce vzhlédla.
"Čí vzpomínky to jsou?"

Čtvrt na sedm ráno. Přichází hromadný e-mail:
Jsi-li tím, kdo v brzkých ranních hodinách ztratil při průchodu do bran zdejšího ústavu bleskovou paměť, měj na vědomí, že byla ponechána na vrátnici, kde vyčkává tvého příchodu.

Čtvrt na sedm a dvě minuty. Přichází druhý hromadný e-mail:
Byl vznesený protest, že to mám ráno psát normálně. Takže znovu a česky. Někomu u kolotoče vypadl memory flash disk, tak si pro něj dojděte na vrátnici.

Čtvrt na sedm a pět minut. Přichází třetí hromadný e-mail:
Tak vzhledem k tomu, že do osmi je otevřená jen jedna vrátnice, tak je snad jasný na jaké!!!

Bylo to.
Harry… byl pryč.
Vyšlo to. Muselo to vyjít. Ale… hodně dlouho ho neuvidí. Jestli vůbec.
Doprdele.
Jeho nejlepší kámoš byl… pryč.
„Severusi? Mohl bys na chvilku?”
„Jistě, pane Ollivandere.” Šel za ním do pracovny a pomalu se nadechl, když viděl na stěně povědomou scénu. Seděli u večeře, povídali si. Harry byl rozvalený, se smíchem mával vidličkou a vůbec nevypadal jako ten sešněrovaný panák z dřívějška. Vypadal šťastně.
Kruci.
„Chtěl jsem si promítnout pár vzpomínek. Připomenout si, proč to děláme. Kdyby jsi chtěl, můžeš se přidat. Tvoje volba,” řekl mu s tím svým zatraceným úsměvem.
Ničemu to neublíží, ne?

Mladá dívka usedá proti věštkyni.
„Vidím tu trápení. Nešťastné manželství. Nadměrné pití. Muž tě bije.“
„Čí to jsou vzpomínky? Tohle - tohle přeci nejsem já!“ vydechne nejistě.
„Ale ano, mia cara,“ zašeptá věštkyně. „Ale čeká tě zářivá budoucnost. Poslouchej.“

***

"Proč jim říkáš takové věci?“ zlobí se na mě později Filoména. „Vždyť jim lžeš!“
„Nelžu,“ namítnu. „Měla modřiny. Brokát, ale žádné šperky. Je nešťastná, proto hledala alespoň naději.
"Klameš je!“
„Já?“ zadívám se na ni, oděnou v mužských šatech a s vlasy pod kloboukem. „O tom ty musíš něco vědět, mia cara?“
Začervená se, usměje.
Pro lepší život někdy pár lží potřebujeme.

Kleya přejížděla po předmětech konečky prstů. Snad doufala, že jí staré artefakty a relikvie inspirují, dodají odhodlání a sílu dokončit, co začala a co se pomaličku začínalo drolit jako skály příliš dlouho bičované větrem.
Koruna královny Naboo, mandalorianská zbroj, štít nějakého vysoce postaveného gungana, palcát z Utapau a další a další věci, za které boháči z Coruscantu platili miliony kreditů. A za co vlastně?
Připomínaji lepší časy, tvrdil Luthen.
Nebo je to hromada harampádí, odvětila.
Právě proto jsme tu, aby se nezapomnělo.
Třeba bude jednou někdo vzpomínat i na nás. Kleya se nadechla. Čas to skončit jednou pro vždy nastal.

Vzpomínky mé, či cizí, mou hlavu stejně jednou zničí. Všechna nevyřčená slova a přání, kolik z nich mi doopravdy patří?
Předané vzpomínky, tátovy, bratrovy i matky, vyslechnuté zrady a strasti - vše žije se mnou. Spolu procházíme dobou temnou, bez ohlížení jdeme dál. Je nám jedno co se stalo, vše vzal vzpomínek plamen, jenž do nedávna stále plál.
Vzpomínky dobré i špatné v srdci máme, trny v paměti, které raději nevnímáme. Každý činí dle rozhodnutí svého, přesto se ale stále ptáme - Kdo za to může a čí vina to je, že teď nad propastí vzpomínek stojíme a přemýšlíme, kým vlastně jsme?

Vzpomínáš, jak jsme se seznámili? Byla to láska na první pohled. Usmál ses, až se mi kolena podlomila. V mých očích jsi byl ten nejúžasnější muž na světě.

Trávili jsme spolu tolik času! Zdálo se, že to nikdy neskončí.

Pak jsi začal trávit víc a víc času jinde. Protože se objevila ona. Ta čarodějnice Mia. Tak tě omámila, že ses rozhodl odstěhovat. Zlomilo mi to srdce.

Stojím na srázu a dívám se dolů. Z tvého auta, kterým jsi jel s Miou, šlehají plameny. O nefunkčních brzdách vím jen já.

Už tě nikdy neuvidím, ale vzpomínku na tebe si uchovám navždy.

Tak jako torzo sochy je bez paží a hlavy, stejně jsou i moje vzpomínky. Hlava i pata jim chybí. Nedávají smysl a ani tvář nemají. Ztrácejí tvar jak vosková soška u rozpálených kamen. Rozplývají se jako mlha nad končícím ránem. Jsou zmatené.
Snad byl to jen zlý sen. Či krutá pravda? Mám začít jásat, nebo zvolat běda? Vzpomínky, či myšlenky? Komu jenom patří? Kdo upustil je ven? Komu uletěly? Temná noční můra - lišaj vletěl do mé hlavy? Smrtihlav či pouhý motýl, přelud nebo fantazie? V mojí mysli bez naděje rozeznat je nejde.
Vzpomínky?
Snad to jsou jen myšlenky.

Ale čí?

Padají lístky okvětní,
jarní se mění na letní,
paprsky tváře hladí.

V mé duši však jen krutý mráz,
burácí v uších ledu hlas:
Zase tě zradí!

Kdo ve svých dlaních tvoje hřál,
aniž by třeba sbohem dal,
zase ti zmizí.

Kdo věčnou lásku sliboval,
na city tvoje písně hrál,
bude jak cizí.

Vykvetlo jaro mezi námi,
dnes ale zas jsme sami,
na duši leží stín.

Slíbil jsi všechno ba i víc,
však nedal jsi mi vůbec nic,
a slovům už nevěřím.

Už nechci si hrát na cokoliv,
vzpomínky večer nejvíc bolí,
když srdce tone v moři soli,
prázdný je klín.

Posledních pár nocí zase spal s dvojčetem v jedné posteli. V téměř osmi letech už na to možná byli staří, ale pořád lepší, než aby všechny budil křikem.
Míval noční můry. Ty hloupé, o věcech které žily ve ventilaci, nebo ta, kde mu vypadaly všechny vlasy. Ty opravdové, kde se dlouhokrčáci rozhodli, že ho přece jen dají k recyklaci. Jeho i ostatní bratříčky.
Tahle byla jiná. Spíš vzpomínka, která se ještě nestala. Mise, kde nevěděli, kdo je nepřítel.
Vzlykl, a Zip ho ve spánku přitáhl blíž k sobě.
Už to bylo dobré.
Ať ten nepřítel byl kdokoli, porazí ho spolu.