DMD č. 5. pro 5. 4. 2023. Téma: Čí vzpomínky to jsou?

Večerní posezení u ohně bylo příjemné, nechyběly buřty a pivo, prostě pohoda.
Zbývalo jen vytáhnout z futrálu kytaru a začít hrát, přičemž desetiletá Karolína se zatvářila otráveně.
„Vzpomínám, když tehdá před léty začaly lítat rakety,“ začal jsem, když se ozvala dcera. „Tati, ty tuhle dobu pamatuješ? Nás ve škole učili, že rakety začly lítat do vesmíru v šedesátkách, o švédskejch košilích nikdo nepovídal. \Navíc mi k tomu nesedí tvůj věk.“
V duchu jsem proklel české školství. „Kájo, to není o tom, jestli vzpomínám já nebo textař. Mě se prostě ta písnička líbí.“ Chvíli jsem přemýšlel, jak Káje vysvětlím poutnickou Panenku.

Justin si návštěvou u svatého Munga vůbec nebyl jistý. Ale když ho Grangerová pozvala, nedovolil si odmítnout.
„Justine!“ vrhla se mu s širokým úsměvem kolem krku, když ho ošetřovatel přivedl k ní do pokoje. Jakmile se za nimi zavřely dveře, okamžitě ho pustila. „Musela jsem říct, že jsi kamarád.“
Nabídla mu židli. Daleko od sebe.
„Řekneš mi, co se tu noc stalo,“ začala bez obalu. „Musíš něco vědět, kdyžs mě našel na věži.“ Odmlčela se. „To mi řekli. Proto jsem tě sem zavolala.“
„Ale já…“
„Mám v hlavě hrozný zmatek, Justine. Vzpomínky, co nedávají smysl. Jako by ani nebyly moje.“

Tak, jako se prsty rozběhly po strunách, i jeho myšlenky se rozutekly do všech stran. I do těch, kterým se většinou vyhýbal.
Melodie byla tentokrát pomalá, melancholická, důvěrně známá.

Ukolébavka tiše zpívaná před usnutím.
Tiché oddechování sourozenců, natěsnaných na malém prostoru.
Matčiny upracované ruce, hladící rozpálené čelo.

Vzpomínky, které se zdály být tak vzdálené.

Zasvištění biče.
Nadávky a ponižování.

Útěk.

První drobné krádeže a objev fascinujícího světa drobných podvodů.

Jako by patřily někomu jinému.
Muži z jiného světa.
Z jiné doby.

Život, který žil ještě před tím, než si začal říkat Frenchie.
Než nastoupil na první pirátskou loď.
Neměnil by.

Zámek vypadal poměrně udržovaně, ale momentálně opuštěně.
Když jsem nahlížela do zahrady, zčistajasna se otevřela branka. Jakýsi milý, elegantní prošedivělý pán mě zval dál. Říkal si Bernard.
Provedl mě zajímavě zpustlou zahradou, dokonce i komnatami. Vyprávěl nespočet zajímavostí z dávných i novějších dob. Posledním majitelům dovolili komunisté setrvat jako správcům, ale hrabě vadil místním funkcionářům natolik, že mu tropili naschvály včetně nehody, která snad nechtěně způsobila jeho smrt. Což se utajilo.
Nezapomenutelný zážitek.
Nedávno zámek zpřístupnili. Prohlídka ušla, ale nic pozoruhodného do momentu. kdy průvodkyně ukázala portrét onoho posledního, prý náhle zesnulého hraběte. Vypadal velmi povědomě.
A jmenoval se Bernard.

Kolem Harryho se všechno roztočilo a rozmazalo. Harry se zašklebil, když se mu při dopadu na kamennou podlahu zatočila hlava. Tahle vzpomínka mu přišla dnes ráno poštou.
Rozhlédl se a snažil se zorientovat v prostoru. Netrvalo dlouho. Tajemnou komnatu by poznal za jakýchkoliv okolností.
Postava s obličejem zahaleným v kápi přešla k soše Salazara Zmijozela a hadím jazykem řekla "Vydej mi své tajemství." Socha otevřela ústa. Z ní nevylezl bazilišek, jak Harry očekával, ale vyklouzlo z ní jedno velké pergamenově žluté vejce.
"Hra začíná," zamručela postava a rozesmála se.
"Sakra," pomyslel si Harry, nejnovější ředitel bystrozorů, "čí je tahle vzpomínka?"

Pamatujete si to zemětřesení? Zemětřesení v Kaskádské subdukční zóně. Odehrálo se v roce 2001. Na internetu je velké množství fotografií z místa. Zničené budovy, zranění a záchranné služby v ulicích, lidé schovávající se v dosud stojících budovách. Dokonce fotografie George Bushe, jak navštěvuje postižené regiony. Jak to, že si to nepamatujete?
Nemusíte vzpomínat. Rok 2001 byl sice plný událostí, ale zemětřesení v Kanadě a Spojených státech k nim nepatřilo. Veškerý důkazový materiál byl totiž vytvořen neurosítí Midjourney. Fake news? A co tak Fake history? Neurosíť vám klidně vytvoří důkazy k nejrůznějším historickým událostem. Orwell se ještě jednou otočil v hrobě.

Spolužačka ze střední, jedna z mnoha. Jakpak se jmenovala? Rebeka. Taková tichá, nenápadná. Anebo je to ta divoška, o které ji vyprávěla Tess? Vzpomínky selhávají.

Zrovna tahle holka si k ní cestu ve škole nenašla.
Její kamarádka Tess, ta se dokázala bavit se všemi, o všech barvitě vyprávět. Zapadlé vzpomínky ožívají nebo to jsou jen představy z vyprávění Tess? Kdo si teď má všechny ze třídy pamatovat? 35 holek na ekonomce, rok před tím, než přestoupila na gympl.

Jedno však věděla jistě, jestli se provalí, že ji znala, tak ji z případu stáhnou. A to je to, co rozhodně nechce.

Toho jara sice slunce přineslo probuzení jí i všem jejího rodu a nastal čas velkého putování k vlahým tůňkám hojnosti a lásky, jenže jeho paprsky příliš nehřály, takže opustila pohodlí své kupičky loňského listí jen s nejvyšším přemáháním, sníc o nadýchaných péřových duchnách.
Kváák? Jaké duchny?
Taková zima! Kéž by měla svoje pohodlné kožešinou lemované jezdecké holínky a rukavičky ze soboliny!
Kváák?!?!!
„Kvák. Kvák,“ ozvalo se zpoza nedalekého vývratu.
„Kvááák!“ odpověděla v naději, že konečně slyší hlas svého vyvoleného prince.
Žabička se zlatou korunkou nevěřícně zamrkala.
S labužnickým výrazem se posilnila čerstvou mouchou a ozvěny podivných zimních snů se rozplynuly.

„Neile?” ozval se matně povědomý hlas. Wilson ucítil na předloktí až příliš silný stisk.
„Promiňte, musel jste si mě s někým splést.”
Muž ho obrátil obličejem k sobě.
„Neile, to není možné! Vždyť jsi…” Hlas se zadrhnul v hrdle. „Nevzpomínáš si? Todd. Todd Anderson.”
To jméno spustilo sérii obrazů. Sen noci svatojánské. Jeskyně, saxofon. Básně. Mladší verze tohoto muže sedící na protější posteli a usmívající se na něj. Hrozný žal a bolest.
Wilson zavrávoral a posadil se na podlahu. Todd si dřepl naproti němu. Brečel, ale přes slzy se usmíval.
Ten úsměv poznával.
„Já myslel, že jsem tě ztratil.”
„Todde?”

Nasedám do letadla, s sebou jen malý batůžek, sama mířím do cizí země. Odlétám, protože L. takové výpravy miluje, cítí se díky nim naživu.

Tančím, dokola opakuju základní krok, cha cha, waltz. Tančím, i když mi to vůbec nejde, tančím, protože H. si život bez tance neumí představit.

Kupuju si kandovaný ananas, s pytlíkem v ruce a sluchátky na uších se procházím po náplavce, protože F. takhle možná tráví svoje odpoledne.

Vzpomínky se slévají, oni jsou tam, já tady, ale ty drobnosti nás spojují. Promlouvají ke mně, i když tu nejsou, ve střípcích si je s sebou nesu dál. Navždycky.