DMD č. 5. pro 5. 4. 2023. Téma: Čí vzpomínky to jsou?

Závan větru zacloumal špatně zavřeným oknem. Pootevřenými okenicemi dovnitř vnikla tichá, ale postupně sílící, známá klavírní melodie. Azirafal vyhlédl ven, ale žádné hudebníky neviděl.
Every day I try and I try and I try
Queen?
Závan horka, pach hořících knih. Leknutím málem upadl, ale vše bylo v pořádku.
They say I'm going crazy
Do podvědomí se mu vetřelo tiché praskání ohně, spravedlivé rozhořčení a pak zvuk lámajícího se dřeva.
Azirafal byl velice zmatený. Odkud to přichází?
I got nobody left to believe in
Rychlé kroky, závan beznaděje, třísknutí dveří. Síra?
„Crowley?“
„Nech to být, anděli, to se vlastně nikdy nestalo.“

Netrpělivě procházel chodbami plnými dveří. Občas do některých nakoukl, ale vždycky je rychle zavřel a přesunul se dál. Potřeboval jenom najít jeden sejf, a pak bude mít konečně vyhráno.

Za každými dveřmi se nacházela jedna vzpomínka muže, kterého znal před mnoha lety, ale podle všeho se změnil. Ztloustl, začal se podivně oblékat a zdálo se, že docela opustil vědu.

Otevřel další dveře, ale to, co viděl, mu málem vypálilo oko. Starý muž stal před zrcadlem a předstíral, že špeky na jeho břiše mluví a pojídají sušenku.

Bill Cipher dveře s třísknutím zabouchl. Ze Stanforda Pinese se stal úplně jiný muž.

"No a pak ho sejmul elegantním levým hákem..."
"Pravym."
"Kuš... Plecháč se složil jako leporelo. Dalšího fláknul nohou toho prvního..."
"Rukou. Vlastně horní končetinou. Plecháči nemaj ruce."
"Říkám kuš! A nepřerušuj porád! Kde jsem to... jo! Na další tři shodil balvan a ten se odkutálel tak šikovně, že srazil další čtyři a nadělal z nich náhradní součástky."
"Balvan shodil na dva a ten se navíc nikam neodkutálel. Musel si pomoct Silou, aby ho rozhejbal. Ale pak jich převálcoval vosum."
Berek se naježil.
"Ty..."
Tyros omluvně pozvedl ruce.
"Promiň bráško."
"Až budeš vzpomínat na staré časy ty, taky tě budu přerušovat!"

Na to, že potlačoval emoce, Spock dokázal trucovat lépe než většina lidí.

Kirk to snášel tři dny, než vybuchl.

"Vzdávám to! Co ti přelítlo přes nos?"

"Netuším, o čem to mluvíte, kapitáne."

"Nelži. Co jsem provedl tentokrát?"

"Při našem posledním splynutí myslí jsem viděl vaše vzpomínky."

"A?"

Vražedný pohled. "Líbal jste zrcadlového Spocka."

"Spocku, to nebyly moje vzpomínky."

"Čí vzpomínky to byly?"

"Toho druhého Spocka. Ukázal mi, jaké to pro jeho Kirka bylo, když se milovali."

"Mohu se zeptat proč?"

Kirk pohladil Spocka po ruce. Spock zalapal po dechu.

"Abych věděl, jak se budeš cítit, až udělám... tohle."

"Jime... Oomph!"

Někdy, když svítání rudě zažehlo útesy, vzpomněla si Celeamin na jiný, znepokojivě známý obzor. Když tání podmáčelo louku a čerstvě rozryté bahno ostatním přineslo zvěst o jaru, ona si domýšlela pach krve vpíjející se do mazlavých břehů jezera Núrnen. Na gobelínech sledovala výjevy z bitvy s Poslední Aliancí a viděla bílé letky šípu, chvějící se jí v ruce, než ho zlomila.
Vzpomínky plížící se tiše stínem, unášené vánkem z minulosti. Nebolely, nestudily. Jen byly, jakoby cizí. Nějaké jiné elfky.
Takže když si na vývěsce přibité na dveřích přečetla “Pamatujete si dobře na Eregion? Ozvěte se Elladanovi!!!”, jen pobaveně zvedla obočí.

Moje Praha. Rodná, milovaná i nenáviděná. Opuštená. Mnohahodinový procházky Prokopákem, cesty na kole do práce, hledání kešek, líná odpoledne s koukáním na třpytící se řeku, psaní básní v zapadlých koutech, chačapuri V Zahrádkách, polehávání na sluníčku, Zombies, Run! na Vidouli a zpět, nostalgický bloumání Grébovkou, rádoby intelektuální debaty ve Šporku...

Kdo tenhle život, kurník šopa, žil? Proč to mám v paměti já, když já tady jdu, zkřivená půltunovým batohem na jedné a věšícím se utahaným potomkem na druhé ruce, a řeším už přes hodinu zásadní existenciální problém, totiž ploč ten balónek nelítá, mami, když když fouká vítl, tak pšece lítá?!

S pocitem zaváhání otevřela knihu s černou vazbou, na níž se jemně leskla vyrytá passiflora.
***
Základem knihovny jsou knihy. Knihy obsahují sdělení různých tvorů. To znamená, že knihy zachycují představy existující v mysli jedince. Vycházím-li z teorie, že vše odehrávající se v mysli má svůj vlastní čas a prostor někde ve vesmíru, pak myšlenky odkazují ke skutečnému místu. Zajímalo by mě, pokud napíšu o sobě několik fiktivních příběhů, budou tyto příběhy odkazovat k již existujícím místům, nebo tím založím nová?
***
"Čí vzpomínky to jsou?"
"Hmm?"
"Mělo by se jednat o první knihovnici, proč mám ale pocit, že to nenapsala ona?"

The thought was not mine. That I know for sure.

I can see what you think. Doctors call it intrapsychic hallucinations. Typical symptom of schizophrenia. But that is not my case.

I saw myself die. I felt it.
It wasn’t a dream nor a vision. It’s more like… a memory. But it is not mine, it cannot be. How could I have a memory of my own death? If it isn’t mine, then who had put it into my head?

I was walking home from work. It was dark, around midnight I think. There was the same stretch of roadwork as there had been in the past three weeks. Suddenly something shot up from the hole in the pavement. It looked like a very thin arm with more joints than I thought was possible.
It reached right into my chest and squeezed my heart. I froze. It was so cold and dark. I don’t know how I could’ve felt darkness inside my chest, but I did. It held me tighter and tighter. Have you ever felt life slowly abandoning you? It’s a horrible feeling. You just slip further away into nothingness. You can’t do anything, there is nothing to hold on to.
As I was almost unconscious, I saw it. Eyes.
I couldn’t see the whole creature, just the angular limp and those staring eyes. The gaze penetrated into my mind. It feasted on my fear. These inhuman eyes were the scariest thing I’ve ever seen. Or…have not seen.
Then I died. And there was nothing.

I woke up on the same street. It started to dawn.

I am very scared.

I am going to die soon. I am sure of it now. And you probably can’t help me.
I am going to die.
I know, because I saw it.

Čí vzpomínky to jsou? Mé ne! Vždyť sedím v křesle a ten maličký uzlíček mám v náručí.
Jak někdo může udělat takovou ohavnost? Přemýšlím nad obrazy, které se mi právě minuly před očima.
Uzlíček přivinuji k hrudi.
***
„Zas to ječí! Drž už konečně hubu, nebo ti ji zavřu sama!“
Pláč o vysoké frekvenci, se mi zabodává do uší. Hlavu zarážím do polštáře, ale stále to slyším.
„Drž hubu!“
Přesouvám polštář na hlavičku a držím.
Křik není intenzivní.
Přestává se bránit.
Konečně ticho…
***
Slečno? Jsem doktor Vašut, váš nový ošetřující lékař. Můžete odložit tu zmuchlanou deku a přesuneme se na terapii?

"Čí to jsou vzpomínky?"

Nevěděla to... Nebo teda věděla, že jsou její, ale netušila, zda patří jejímu rozumu nebo srdci. Pamatovala si ten první polibek, který mu kdy v životě dala. Netušila ale, zda to v tu chvíli bylo z rozumu nebo od srdce.

Přeci jen srdce jí říkalo že ho miluje, ale rozum se jí snažil přesvědčit, že jde jen o náklonost k němu. Nebo v tom bylo něco víc?

Nesnažil se jí náhodou ten den rozum přesvědčit, že by mohla někoho znovu milovat jako je, ale srdce se po smrti jejích rodičů bálo?

Nevěděla to. Ale udělala to.