DMD č. 5. pro 5. 4. 2023. Téma: Čí vzpomínky to jsou?

Starý opustený dom. Medzi hromadou bordelu v podkroví je kufor. Vyzerá zachovalo. V jeho útrobách sa nachádza hromádka dopisov.

Súkromné dopisy neboli určené nikomu inému. Niektoré obsahujú inštrukcie, aby ich druhá strana spálila. Dopisy však ostali zachované.

Šesť hercov na javisku číta jedenásť dopisov. Niektoré museli byť preložené z nárečia do súčasnej češtiny. Pred divákmi sa odohráva príbeh dvoch ľudí. On píše jej, ona píše jemu. Až na ten posledný dopis. Ten už on napísať nemohol.

Ale kto boli tí ľudia? Z dopisov vieme mená, povolania. Ale je možné aby niekto z nich ešte žil? Alebo niekto z ich príbuzných?

V mládí jsem byl nadšeným studentem, to určitě, holomku, žel nebylo mi přáno studií dokončit, bodejť, neřádovi, tvojí vlastní hlavou nebylo ti přáno, vydal jsem se posléze do Prahy ve snaze nalézt lepší živobytí, leda v putyce, hejsku nezdárná... Dlouze jsem hledal lásku?! Hledal, hledal, po všech hampejzech, co se namanuly! K mému úžasu má prvotina byla záhy přijata k tisku? Roky ses s tím vnucoval a vydal ti to vlastní tchán! Rodina vždy věrně stála při mém boku, no, taky ses jí držel jako pijavice, kdyby tak ty tvé paměti četli ti, kteří je s tebou žili, ty kuliferdo!

-Bobe? Bobíčku, spíš?
-Hmmmmnm, teď už nee.
-Tak mě napadlo. Když se ti zdá, že jsi někdo jinej, a třeba chceš jít do kina…
-Někdo jinej? A kdo bych podle tebe měl být, Bobku?
-Někdo jinej. Třeba já.
-Proč by se mi mělo zdát, že jsem ty?
-No prostě by se ti to zdálo, a vzpomněl by sis na dobrej film, byl by tvůj nápad, nebo můj?
-Jak by to mohl být tvůj nápad, kdyby se zdál mně?
-No ty bys v tom snu byl já, Bobe.
_-To je nějaký komplikovaný, Bobku. Tys to k večeři určitě přehnal s petrželí.

"Ahoj Danieli. Ty jsi o chemii seřval kvartány?" ptal se Jaroslav L. kolegy chemikáře.
Daniel von Drak zvedl hlavu od mikroskopu a nasadil si brýle. "Ani ne," ušklíbl se.
"Vypadali dosti schlíple," namítal Jaroslav.

"Pouze jsem jim vysvětlil nebezpečí kontaminace vzorků a putování biologického materiálu," řekl Daniel. "Izolovali jsme DNA z cibule a pánové zkoušeli přimíchat do vzorku svoji DNA. Ve školních podmínkách sice nepoznají, jestli je ta DNA z cibule nebo z třídního kašpara, ale pokud by například použili již jednou použitou pipetu při in vitro fertilizaci, pak se může bělochovi narodit černé dítě. Opatrnost je tedy na místě."

Poušť je měděná, silnice přímá jako střela, v dáli se chvěje placaté město.

Poprvé takhle šlapal po krajnici v žáru odpoledne, když ho uprostřed ničeho znenadání vyhodil ten chlap a dupl na plyn. Plahočil se tenkrát v mučivém vedru třináct mil do nejbližšího města. S rozpíchaným zadkem a šílenou žízní. Fakt bobánek.

Kráčí a pomýšlí si na pár stovek a třeba drahý hodinky.

Ty vzpomínky patřily jeho dávnějšímu já. Teď už podobně odlehlá místa vyhledával; teď už mu hlavu chránil klobouk a ústa šátek. Ve všité kapse džínové bundy si lebedila malorážka Walther.

Nešťastníkovi v poušti vždycky nějaký dobrák zastaví.

"You are quiet tonight, Wolf-kissed." Randvi stands in the doorway of the longhouse, half in shadow, like a faintly familiar dream.

The snores of the wolf-dog, the smell of ale brewing, the background noise of people living their lives. None of it disappears when Eivor closes her eyes. "Am I?"

"More than usual."

Her visions - Eivor's visions - are no more or less real than this soft ground, this kind, sweet woman. Who, then, is thinking these thoughts? Whose memories are these?

These are dangerous mind-roads to tread. Randvi holds out a mead-horn, and Eivor takes it.

Perhaps that is enough.

Willi proplouval ulicí, ruce v kapsách, hlavu stočenou hluboko k dlažebním kostkám. Všem na očích se schovával před světem. Nemělo mu to vydržeti dlouho.
„Hej!“ křikla Judita přes celou Strasse. Nezalekla se pohoršených pohledů kolemjdoucích dam. Vytrvala. „Hej, námořníku!“
Nařknutý mořeplavec, ač nerad, zpomalil krok.
V mžiku mu stála po boku. „Nabídni mi rámě, námořníku.“
„Neříkej mi tak,“ zabručel a dovolil jí, aby se do něj zavěsila.
„Jako malý jsi na nic jiného neslyšel,“ pohlédla vnitřním okem do dávných časů.
„To těžko.“
„Čí vzpomínka to je?“ Škádlivě do něj strčila, až se zakymácel. „Ale teď to důležité! Budu ve filmu!“

Východ slunce nad řekou, odlesky na vlnkách, tiché ševelení trav a rákosí. Letní ráno u Rýna doprovázené zpěvem ptáků, lehkým vánkem a hlasy dětí chvátajících kolem řeky.
Zelenkavé přítmí pod hladinou, hejna ryb, vzduch unikající z plic nebožáka, který skončil pod hladinou.
Hlad po duších.
Šplouchání vody o kameny - hymna vody.
Slast, výbuch energie v žilách po každé sladké dušičce.
Lesk šupin, temnota zvířeného bahna a sladká vůně rozkladu.
On sám nebo jeho otec?
Nikdo z nich nemá navrch, vzpomínky na kdysi domov se míchají, prolínají, těší a zároveň rdousí, až lapá po dechu, jako by se snad mohl utopit.

Co taková vzpomínka na objetí v opilosti? Objetí někoho, kdo pro nás něco znamená. Vzpomínka naznačující něco, co by se nám hodilo. Nebo hodilo i naopak nehodilo zároveň. Nevíme, jestli se nám to víc hodí nebo nehodí, ale hlavně nevíme, jestli je to vzpomínka, nebo výplod naší fantazie. A pokud je to vzpomínka z večera, kdy jsme se s někým opili, pamatuje si to ten druhý/ ta druhá? Většina vzpomínek je alespoň částečně ovlivněná naším smýšlením. U vzpomínek si nemusíme být jistí spoustou věcí, ale těm nejvíc smyšleným vzpomínkám stejně budeme věřit nejvíce. Sami sebe dokážeme nejlépe přesvědčit o čemkoliv.

Taková malá holka. Ještě jí ani nezaschnul inkoust na hlavě, říkalo se mezi vzdušnými nomády.
Abatyše stála v nohách postele své malé svěřenkyně a ustaraně ji pozorovala. Dívka sebou v popruzích mlela, ale už sebou tolik neházela, nemohla se o něco praštit nebo spadnout z postele. Ty záchvaty se zhoršovaly, vzdušné sestry to musely udělat. Aspoň dokud v jejím křiku, v útržcích nesmyslných rozhovorů, nenajdou klíč, jak jí pomoci. Zapisovaly poctivě každé slovo.
Pot na Yangchenině čele osychal, záškuby se zmírnily, dech zklidnil. Zanedlouho se jí vrátilo vlastní vědomí.
„Matko představená, já ovládala lávu! To přece uměl jen poslední avatar!“