Duchařina

Víc jsem se dědy Tondy vyptat nestihl, volal mě Bibinka: „Nemůžu dostat Toníka domů.“
Už se pomalu stmívalo. „Já půjdu domů jen se strejdou!“ potvrzoval tvrdohlavě malej Tonda.
„Nemůžeš ho zavolat?“ ptal se Bibinka.
„To nejde, je obviněnej z vraždy,“ povzdechl jsem.
„Dostane vejprask?“ zeptal se Tonda. „Já nechci, aby dostal vejprask, nikomu neublížil.“
Překvapilo mě, jak dokonale nás vnímal.
Bibinka se zeptal: „A nějaký kamarádi by mu nepomohli?“
Smutně jsem zavrtěl hlavou. „Asi to na něj někdo ušil a s tím nic nezmůžem. Leda by nějakej kamarád dokázal přesvědčit skutečnýho vraha, aby se přiznal.“
„Já jsem kamarád!“ nadskočil Toník.

Už jsem byl dost přesvědčenej, že to Aleš nebyl. Zkoušel jsem vytahat nějaký informace z Tondy, ale nebyla s nim řeč. Vypadal, že je mu to vlastně jedno, kdo ho vzal hasákem.
„Hele Tondo, ta tvoje je na tebe pořád naštvaná, co?“
Něco zabručel.
„Já se jí moc nedivim. Jestli to Aleš neudělal a ty ho v tom necháš…“
„A co mám jako dělat?“
„Aspoň mi něco o klukách řekni.“
„Aleš byl vždycky v pohodě, šikovnej a pracovitej. To Lukáš byl samej průšvih a Monika snad ještě víc, ty dva se potkat neměli, ale vrána k vráně sedá. Znáš to.“

Aleš byl oficiálně obviněn, ale stále se nepřiznal.
Sledoval jsem, jak Ruda s Ferdou a šéfem probírali, co maj.
„K vraždě použil své vlastní nářadí, na kterým nejsou otisky nikoho jinýho. Krev zavražděného je na jeho pracovních botách,“ recitoval šéf. „To by snad mělo stačit, ne?“
„Já nevim. Vy jste ho neviděl, když jsme jim to šli oznámit. Byl vyděšenej, že něčím porušil podmínku. Vsadim boty, že o vraždě nevěděl,“ řekl Ferda.
„A nemáme motiv. V rodině je jedinej, kdo vycházel s prachama,“ přidal Ruda.

Opatrně jsem zkusil podstrčit Ferdovi myšlenku:
„A co kdyby to na něj chtěl někdo hodit?“

Aleše oficiálně obvinili, Ferda seděl nad horou papírů.

Zalítl jsem za Bibinkou – seděli s Toníkem v zanedbaným parčíku u takový větší louže a zaujatě řešili, kam chodí spát kačenky. Kluk byl v pohodě, ale daleko od domu. Co když ho budou shánět?

Bibinka smutně vykládal: „Začala hádka a do kluka, jak když střelí. Posbíral oblečení, hupnul do gumáků a tradá ven. Marná snaha, ovlivnit se nedal. Tady si sedl a brečel. Pak už se se mnou trochu bavil. Že ve školce namaloval pro tátu s mámou krásný srdíčko, ale oni se hádaj, že chtěj každej svoje, že chtěj všechno svoje.“

„Je tu Míla Váňová.“
Šéf zezelenal, ale Ruda se usmál: „Můžu?“ tázavě kouknul na šéfa, kterej toporně kývl.
Ferda se otočil k šéfovi. „Jdem koukat. Tohle bude stát za to.“

Ruda to uvedl velmi zdvořile, ale pak otevřel složku.
„Mohla byste mi poradit s nějakými výdaji pana Havlíka? Třeba tady, třicet tisíc za elektro.“
„Ale rozbila se televize.“
„Za týden dalších deset tisíc.“
„To byl sporák, vadná plotýnka. Tonda mi vypomohl.“
„A čtyřicet tisíc v nábytku.“
„Polili jsme sedačku a koberec.“
„Aha, aha, samé drobné nehody.“

Míla vypadala zaraženě, ale Ruda už to neprotahoval, ta na Tondově smrti rozhodně nevydělala.

Když byl Ferda v kanclu dělat papíry, zalítl jsem za Tondou, abych to slyšel z druhý strany.
„Prej ses včera zhádal s Alešem?“
Smutně přikývl.
„A proč?“
„Kvůli Jardovi, pomáhá v dílně, celkem slušnej kluk, ale fakt hloupej. Dal manželce k narozeninám dovolenou u moře a když se jim teď rozbila pračka, tak neměl na novou. Chtěl pučit. Já jsem ho s tím vyhodil a Aleš se na mně zlobil, že maj tři děti a potřebujou prát...“
Tonda se odmlčel: „Měl pravdu, nechtěl jsem si přiznat, že ze mě Míla jen tahá prachy. Tak jsem večer Jardovi ty peníze donesl.“

Ferda procházel zápisy výpovědí sousedů a zaměstnanců dílny. Byl tam údaj, že se Aleš odpoledne v dílně s otcem hádal. To určitě stálo za podrobné prověření.
„Vypovídal jste o té hádce Aleše s otcem. Hádali se často?“
„S Alešem skoro vůbec. Byl pracovitej, co se vrátil, tak měl konečně Tonda trochu času na sebe.“
„A Lukáš?“
„Jo tak Lukáš je kapitola sama pro sebe. Jeden průšvih za druhým, od malička.“
„Ale naposled se hádal s Alešem?“
„Jo a fakt zle, křičeli na celý kolo.“
„Zachytil jste o co šlo?“
„Něco, že na milenku prachy má a na podstatný věci ne.“

„Přemejšlim, kudy s tim nejlíp dál,“ řekl Ferda zamyšleně.

Ty hlasy, napadlo mne.
Zkusil jsem podstrčit myšlenku Ferdovi: „Ty hlasy, když jsme docházeli k Havlíkovým. Pamatuješ? Aleš byl s Toníkem dole. Tam se musel hádat Lukáš s Monikou! O peníze!“
Ferda moc nevypadal, že by mne vnímal.
„Hlasy, hlasy,“ opakoval jsem stále dokola.

Ferda se koukl na Rudu: „Tak se mi nějak vybavily ty hlasy, víš, ta hádka, když jsme docházeli k baráku Havlíkovejch. Šlo o prachy, čekal jsem, že je domovka najde. A nic.“
„Projdu finance všech zúčastněnejch,“ řekl Ruda. „Někde bejt musej.“
„Ať to byl kterejkoliv z nich.“

„Jak dlouho jste to včera táhli?“ zeptal se Ferda.
Ruda vypadal unaveně. „Dlouho. Ten papaláš je přesvědčenej, že to Aleš udělal.“
„A ty?“
„Nevim, rozhodně se nepřiznal. Večer četl synovci pohádku a usnul taky. Toť vše. Točili se na tom furt dokola.“
„Vydržels tam nevlízt?“
Úplně jsem cítil jejich opětně narůstající frustraci.
„Když si dali pauzu, tak jsem jim pokračování rozmluvil, že to chce víc podkladů.“
Ferda se zasmál: „Jestli někdo vychová z našeho nového šéfa něco aspoň trochu použitelnýho, tak to budeš ty.
Ruda se konečně usmál: „No, snaha vychovat tebe k respektu k nadřízeným se mi moc nevede.“

Lída s Olinkou seděly na skříni v gynekologické ambulanci.
„To je fakt normální, tady takhle šmírovat?“ ptala se Lída.
„Rozhodně. Někdy tu vůbec není k hnutí pro všechny babičky a tetičky a prababičky a…“
„Nemusíš pokračovat, už mi to došlo,“ smála se Lída.

Sestřička Evu vážila a měřila jí tlak.
„Tak to bude dneska všechno,“ řekla Evě.
„Dneska nebude ultrazvuk? Já se těšila, že zase uslyším srdíčko.“
Sestřička se natahla pro fonendoskop, chvíli ho naštelovávala na břicho a poslouchala. Pak si vyndala koncovky z uší a s úsměvem je podala Evě.

Olinka to spokojeně uzavřela: „To je správná porodní bába.“