Duchařina

Ferda už byl touhle dobou pěkně netrpělivej. Ohledání už bylo prakticky dokončeno. Smrt nastala včera večer a z věcí v dílně bylo zjevné, že tam pracovali i oba synové a že použitý hasák patřil mladšímu z nich.
„Šéf potřebuje trochu protřepat, aby se probral!“ drtil Ferda mezi zuby. „Potřebujeme jet sebrat Aleše a on se tam furt vybavuje s tou nafintěnou ženskou.“
Pobaveně jsem zkonstatoval, že máme s Ferdou opravdu mnoho společného, jeho novej šéf mi taky pomalu začal lízt na nervy.
„Nemíchej se do toho!“ snažil se ho klidnit kolega Ruda. „Nemusíš si to u něj rozházet hned napoprvé.“

Tonda si evidentně nepřipouštěl, že ho do tý hlavy někdo praštit musel. Nevylučoval jsem nepovedenou vykrádačku, ale ten rozbitej zátylek! To nevypadalo, že tam Tonda lupiče nachytal, to vypadalo zcela úmyslně, což zvyšovalo pravděpodobnost, že to byl někdo z rodiny.
Nejpodezřelejší mi přišel Aleš, přece jen seděl, na něj se časem taky podívám, teď jsem se snažil vytěžit maximum z pozorování Míly. Zpovídal ji Ferdův novej šéf. Moc toho z ní nedostal, o chodu dílny nevěděla nic, o Tondově rodině jen málo. Nepůsobila spontánně a upřímně, ale možná to byla nacvičená póza marketingové pracovnice. Zvládla by fyzicky tu vraždu sama?

Tonda na mne chvíli zamyšleně koukal a pak jen povzdechl: „Asi mě to nemělo tolik zaskočit. My jsme s Mílou byli hodně rozdílná dvojice.“
„Jak jste se dali dohromady?“
„Ále, spravoval jsem jí auťák a líbila se mi, tak jsem ji pozval na rande. Ona je sice nějaká marketingová cosi a já jen automechanik, ale nečekala žádnýho filosofa, tak nám to celkem klapalo. Takovej bezpečnej nenáročnej vztah. Jen s Lukášovou ženou Monikou se nesnášej.“
„A s tím druhým synem?“ zeptal jsem se, protože už jsem v duchu probíral všechny možné podezřelé.
„Aleš je úplně v pohodě,“ úplně bezelstně odpověděl Tonda.

Míla pokračovala, jak Tonda dělal všechno pro rodinu, jak si všichni vycházeli vstříc a jiné podobné fráze. Moc jsem nevěděl, co myslí doopravdy a co je jen takový nervózní mluvení pro mluvení. Nicméně Tondu to vytočilo: „Jak může takhle mluvit! Dyť jsem se stěhoval kvůli ní! S Lukášovou ženou na sebe furt ječely jak dvě ježibaby. A že se starám o rodinu! Dyť mi celou to dobu vyčítala! Ani náhodou nebude pod jednou střechou s kriminálníkem! Jen přes její mrtvolu!“
„Víš Tondo, možná si tě trochu uvědomuje, jako přízrak nebo tak nějak. Možná až teď chápe, jak jsi to myslel.“

Mílu odvedli kousek stranou, kde byla venku pod stromy lavička. Donesli jí sklenici vody.
Když se trochu uklidnila, začal se jí vyptávat jeden starší policajt, kterýho jsem neznal. Odhadoval jsem, že by to mohl bejt Ferdův novej šéf.
„Paní Váňová, vy jste družka pana Havlíka?“
„Družka?“
„No, říkala jste, že bydlíte spolu.“
„Jo, to jo, ale jen krátce, něco přes měsíc. A chodíme spolu ani ne půl roku. V jeho domě bydlí jeho starší syn s rodinou a když se měl vracet mladší syn z kriminálu, tak se odstěhoval ke mně, aby měl Aleš kde zakotvit.“
Tonda začal nervózně poposedávat.

Nechal jsem Tondu se trochu vzpamatovat a úplně automaticky jsem začal analyzovat situaci kolem.
Tohle nebyla vražda v hádce, muselo to bejt plánovaný. Několik ran hasákem do zátylku, na obranu jistě nestihl ani pomyslet. A vybranej trezor…
Úplně mě to vtáhlo, jak za starejch časů. Ani jsem si nevšiml, že se u vchodu do dílny něco děje. Probralo mě, až když Tonda zděšeně hlesl: „Míla.“
Na policistovi visela dobře oblečená paní a vzlykala: „Říkal, že jde na pivo. Jen na jedno. A já mu ještě v duchu nadávala, co to je za velkej flám, že do rána ani nedorazil domů.“

Ferda obhlížel s doktorem tělo a já se vydal za jeho bývalým obyvatelem.
Seděl na skříni a nepřítomně koukal na svou rozbitou hlavu.
Tísnivě se mi vybavil ten zmatený pocit, když jsem tehdy sám pochopil, že jsem doopravdy mrtvej.
„Ahoj, já jsem Honza, jsi v pohodě?“
„Já jsem Tonda, už tu byla manželka,“ povzdechl. „Vždycky jsem si říkal, že mi jednou hrozně vynadá kvůli milenkám. Ale že prej spíš chápe můj systém neustále se vyměňujících nejistých vztahů, než to, že jsem z kluků nechal vyrůst kriminálníky,“ smutně vzhlédl.
Chudák. Vůbec nechápe, co se stalo, ani proč se se mnou baví.

K Alešovi doléhal zvuk hádky z přízemí. Zase o peníze, jak jinak. Jak doufal, že doma bude od neustálého řvaní klid.
„Ahoj strejdo, víš, co je slepičárna?“
Příchodu Tondy si ani nevšiml. „Ahoj,“ usmál se.
Odpovídat nemusel, rozhořčený Tonda mu to evidentně potřeboval říct sám. „Proto se děda odstěhoval k Míle, že tu je furt slepičárna.“
„Jako že se máma s Mílou hádaly?“ potřeboval si to Aleš upřesnit.
Tonda vážně kýval hlavou.
„Ale teď se máma hádá s tátou.“
„To je jedno, furt to je slepičárna,“ mračil se Tonda.
„Tak nepůjdem radši krmit kačenky k rybníku?“
Tonda se poprvé usmál.

Jednou večer jsem potkal Lídu.
„Jak se máš?“ volala vesele.
Když jsem hned nejásal v odpověď, pokračovala: „Co máma?“
„Furt stejný,“ zabručel jsem.
„A Pavel?“
„Taky.“
„Tak, co se tváříš jako kakabus?“
Najednou mi došlo, že vlastně ani nevím, proč už zas nejsem spokojenej.
Lída na mne vědoucně koukla: „Ahá! Všichni padouchové vyřízení, všechny účty spočítaný. Že ty ses nám začal nudit?“
To byla celá Lída, občas jsem ten její jemnej sarkasmus potřeboval.
„Ty a nechtěl bys třeba trochu dávat pozor na Ferdu, když z něj teď bude táta?“
„Cože?“
„Už je to tak,“ zasmála se, „mám to od Olinky.“