Duchařina

Pochopitelně jsem vyrazil s Ferdou. Jednak jsem na něj chtěl dávat trochu pozor, navíc na Alešův výslech se nacpali šéf s papalášem (Rudu nechali jen koukat), takže jsem žádnej valnej výsledek nečekal.

Ferda vyrazil nejdřív do toho Moničina baru a bylo to docela terno.
Barmanka byla dáma v letech, takže všechny místní znala od školky, a jedno velké ucho – snad nebyl drb, o kterým by nevěděla.
Monika tam bejvala často. Obvykle nadávala na manžela, že dělá dluhy, a na tchána, že nepustí chlup, i když je pěkně prachatej. Ten den byla nezvykle tichá a odešla poměrně brzy a poměrně střízlivá.

Šéfovi se viditelně ulevilo. Cestou do výslechovky šeptal Rudovi: „Fakt jste mě zachránil, už to vypadalo, že mě ze vzteku vyhodí z okna.“
„Vlastně to byl spíš Ferda Palounek, vytelefonoval tu daktylku,“ upřesňoval Ruda stejně potichu.

Ferda je zadržel: „Tady jsem vám na Aleše nachystal nějaký podklady. Seděl za krádež, ve fabrice stopil nějaký náhradní díly. Žádný násilí u toho nebylo. Pustili ho na podmínku za dobrý chování.“

Podal složku šéfovi.

„A jestli jdete na výslech ve třech,“ (vypadalo to, že papaláš se taky chystá) „tak bych vyrazil obejít hospody, co tam prej byli ti manželé Havlíkovi.“

Šéf souhlasně kývl.

Bibinka zůstal s Toníkem, tak jsem to vzal zase za Ferdou. Zrovna s Rudou (a Alešem) dorazili do práce.

Služba jim hned potutelně hlásila: „Váš šéf je na koberečku. Přijel nějakej papaláš z Prahy, prej je to známej nějaký ženský z toho vašeho případu.“
„Míla?“ Ferda koukl na Rudu.
„Vypadala na to,“ povzdechl Ruda. „Jdem tam. Zkusíme ho z toho nějak vytahnout.“

Vlastně mě to nepřekvapilo. Ruda vždycky kopal za tým. Novej šéf možná potřeboval jen šanci, jen trochu napovědět a věci se mohly vydat správným směrem.

„Promiňte, že ruším. Pane majore, tak jsme sebrali toho Aleše, jak jste říkal.“

Když Aleše nakládali, tak se Toník rozplakal.

Nikdo si ho nevšímal. Chvíli jen tak chodil, a nakonec se usadil před domem, kde si začal hrát s nějakým starým kusem gumičky a zbytkem posypového písku na chodníku.

Sednul jsem si k němu a pozoroval. Měl jsem dojem, že mne vnímá. Nebál se. Naopak mi přišlo, že se uklidnil.

Bibinka! Ten to umí s dětma!

Jen mě to napadlo, už seděl Bibinka vedle mě, nic vysvětlit nepotřeboval. Kouknul na chodník a povídal Toníkovi: „Teda, ty máš ale krásnýho velblouda!“
„Jede pouští vysvobodit princeznu!“ odpověděl Tonda a ukázal na druhou gumičku se třpytkama.

„No tak jo. Tak do toho kyselýho jablka teda kousnem,“ řekl Ferda, když dotelefonoval.
„Jen aby nebylo otrávený,“ trochu nejistě odpověděl Ruda. Reakce novýho šéfa na převzetí iniciativy se dopředu odhadnout nedaly.
„Na tom hasáku jsou jenom Alešovy otisky, tak ho seberem.“
Viděl jsem, že z toho není zrovna nadšenej ani jeden z nich. Ale věci už se někam konečně hnout musely. A to že se Aleš na první pohled chová méně podezřele, nemusí ještě nutně znamenat, že není vrah. A hlídání Toníka moc dobrý alibi není. Když kluk usnul, tak mohl dělat cokoliv. Určitě bylo potřeba ho pořádně proklepnout.

Pseudovýslech nového šéfa se v podobném duchu nesl ještě dlouho.

Ferda si zatím velmi pozorně prošel dům. Oblasti obývané Lukášovou rodinou se vyznačovaly nesouladem výskytu dost drahých věcí a nepořádku. Místnosti dědy Tondy a Aleše byly přiměřenější, u Aleše byla roztahaná hromada Toníkových hraček.

Bylo už dost pozdě (Toník by měl dávno spát), když šéfovi zazvonil telefon. Následně se vypařil, aniž by nechal nějaké instrukce, co dál.
Chlapi si dělali legraci, že mu asi velí manželka, nebo že Perníkář letí na poslední vlak. Ale vypadalo to fakt divně.

Ferdovi došly nervy, koukl na Rudu a začal zjišťovat předběžné výsledky daktyloskopie.

Šéf se rozložil ve dveřích: „A co jste dělali včera večer?“
Začla Monika: „Von mě tak vytočil, že jsem se musela jít zklidnit do baru.“
Lukáš to hned komentoval: „Když ona do baru, tak já do hospody, co taky.“
Další to ze sebe začal sypat vykulenej malej Tonda: „Já jsem byl za kačenkama, se strejdou,“ a kýval hlavou směrem k Alešovi.

„To je na ránu pěstí,“ tiše bručel Ferda k Rudovi. „Vždyť jsou všichni podezřelí! Ti přece nesmí vědět, co vypovídali ostatní!“
Koukal jsem, jak Ruda rezignovaně krčí rameny, a říkal si, že s novým šéfem je zaděláno na průšvih.

„Pojďte raději dovnitř,“ řekl Ferda mírně.
„Já,“ chlap jak hora ještě více znejistěl, „já jsem v podmínce… Doufám, že nemám nějakej průšvih.“

Překvapilo mě, že tohle je Aleš, předpokládal jsem toho druhého z bratrů. I jeho reakce byla jiná, než kterou bych zrovna čekal.

Ferda nijak nereagoval, jen je oba dovedl do chodby, kde už šéf sděloval, co se stalo.
Aleš (stále s klučinou v náručí) si jen sedl na botník.
Lukáš se tvářil, že se ho to snad ani netýká.
Monika ztropila plačtivou scénu, na první pohled falešnou, jak ty její šperky z kočičího zlata, kterejma byla celá ověšená.

Blížili jsme se k domu a doléhaly k nám zvuky prudké hádky.
„Ty jeden škrte! Jestli mi nějaký prachy nedáš, tak tě klidně vyhodim z baráku!“ ječela ženská.
„Se uvidí, kdo koho vyhodí! Barák je totiž můj!“ oponoval jí mužský hlas.

Většina lidí z výjezdu šla přímo do baráku, ale Ferda ještě chvíli obhlížel okolí. Zaujalo nás oba to samé.
Ulicí přicházel docela vazba chlap s asi čtyřletým klučíkem. Ta hromada policejních aut je zjevně vyděsila. Ferda k němu vykročil: „Dobrý den, vy jste pan Havlík?“
Vzal kluka do náruče a nejistě kývl: „Jo, můžete mi říct, co se děje?“

Konečně se věci hnuly. Tělo odvezli a Tonda vyrazil na soudní taky. Já jsem se rozhodl následovat Ferdu. Byl právě s Rudou na cestě k Tondovu domu.
„Hele nemáš zprávy, co je zač ten novej šéf?“ zajímal se Ruda.
„Už teď se snažíš zanalyzovat, kde leží počátek všech našich problémů?“ odpověděl Ferda žertem.
Ruda se nesmál.
„Promiň, taky mě mrzí, že to nedali tobě. A moc nevim – Vacek jen říkal, že nevěděli, co s nim, že mu zrušili původní místo, má to do důchodu za pár, tak ho fikli k nám, i když na vraždách nikdy nedělal.“
„To si užijem.“