Krutá realita

Nesoutěžní, ale já se musel podělit!
Příjezd na chatu.
Venku aspoň -30 stupňů.
Vevnitř asi -20.
Rozděláte v kamnech pořádný oheň.
Těšíte se jak za chvíli bude teplo…
…a v chatě je asi jen -10.
Představte si, že spíte přímo naproti kamnům…
…že na sobě musíte mít aspoň čtyři vrstvy oblečení…
…čepici…
…šálu…
…jste zabalení ve spacáku…
…na sobě další tři deky…
…a je vám ZIMA!
Ranní ledové probuzení.
Na okně je vrstva tenkýho ledu…
…ZEVNITŘ!
Odpoledne začínají kamna vykašlávat kouř.
To už je FAKT divný.
Že by zavřená klapka do komína?
Tak ji zkusíme otevřít!
Během hodiny jsou všichni v chatě v kraťasech a tričku!

Narodíš se slepý a rozbolavěný.
Kdesi daleko slyšíš hučení krve. Ten zvuk tě uklidňuje a hýčká. To jediné v té černotě kolem tebe dává smysl.
Bojíš se tmy. Svírá tě, plaší myšlenky.
A když už si myslíš, že to nezvládneš, tak najednou…
„Oááách!“
Světlo! Sluníčko!
Zamrkáš na svět svým jediným bílým očkem a na pár okamžiků se máš skvěle.
Brzy si ale začneš připadat… nechtěný.
Cítíš na sobě jejich pohledy. Sledují tě. A nenávidí.
„Ještě chvíli a půjdeš,“ slyšíš jejich syčení.
Tak se rozluč se světem, kamaráde. Holt jsi se jednou narodil jako beďár a ti to maj prostě těžký.

Poznámka: Nevím, kolik z vás zná fandom, ale možná si vzpomenete, že ho znáte až po přečtení. Kdo vážně nezná, tak ne, neužívala jsem při psaní žádné omamné ani psychotropní látky. Děkuji za pochopení.
...........................................................................................
Eulánie si povzdychla. Vzpomínala na časy, kdy se ještě s kamarádkami pásly po lese. Na to, jak se Tereza naučila levitovat a všechny to chtěly vyzkoušet. Na Agátiny pokusy si pamatuje. Jednou se přetočila opěradlem dolů a narazila do stromu. To se tehdy nasmály.
Ale to už je dávno. Tehdy měla jen malou dírku od červotoče v pravé přední noze. Myslela si, jak není ošklivá.
Teď už je celá oprýskaná a špinavá. Má jen dvě nohy a opěradlo je napůl ulomené. Poslední roky strávila zavřená na půdě. Sama.
A teď mlčky pozoruje hořící hranici.
Tak takhle končí ta její pohádka.

A/N: Dneska jsem sprostě vykradla reklamu na jakýsi monitor :-) Myslíte, že mi to uznají?
Kupte si náš tenký LED displej, nebudete litovat! Díky mimořádně tenkému designu a technologiím, jež zaručují ostré živé barvy, představuje náš displej ukázku skvělé důmyslnosti nové úrovně. Je úžasně krásný, mimořádně tenký, elegantní a moderní, stylovým designem se hodí do každého interiéru. Vyniká sofistikovanou lesklou povrchovou úpravou, oslní skvělými ovládacími prvky a úžasnou inteligencí optimalizovanou pro snadné používání. Širokoúhlý displej 16:9 je ideální pro nejlepší hraní her a přehrávání videa. Spotřebou energie je přátelský k životnímu prostředí, použité materiály vyhovují hlavním mezinárodním normám. Získal několik ocenění za energetickou účinnost a nízkou spotřebu energie. LED technologie pro přirozené a živé barvy!!!

Leviticus 20:13 - If a man lies with a man as one lies with a woman, both of them have done what is detestable. They must be put to death; their blood will be on their own heads.
***
Repent and God will cure you. Everyone gets a chance.
We sit in a circle on old creaking chairs and pray, heads bowed. Boy, girl, boy, girl - never boy, boy, girl, girl. Better to avoid temptation.
"My name is Anna and I used to be a lesbian." She clutches her ex-gay husband's hand. "God cured me and He can cure you, too."
The circle gets smaller. Have some truly been cured?
One day, late at night, I have to use the bathroom. I run into Mary kissing Hannah.
Soon their chairs are empty. Everyone gets a chance, but only one.

„Babi, neboj. Teď je celej byt pod dohledem. Kdyby se ti třeba udělalo špatně, stačí, když zavoláš. Hlídají tě.
Osaměla. Kouká – ano, u stropu vedou nějaké nové dráty. „Haló, je tam někdo?“ Škrkavý zvuk jak na nádraží. „“Paní Jarolímová, jste v pořádku?“
„Aano, já jenom … “
„Prima, kdyby vám nebylo dobře, tak se takhle ozvěte.“
Zase sama. Pomalu se šourá zalít kytku. Utřít prach. Ohřát guláš, co jí tu mladá nechala. Přečíst časopisy z minulého měsíce. Ty jí přivezl vnuk.
Pustit televizi. Vypnout televizi. Vzít od sousedky nákup. Moc hodná ženská, ale taky nemá čas.
Aspoň že ji sledujou ty dráty.

Navazuje na Poslední kousek
Varování: Obsahuje mrtvého hlodavce!
Těžko to popsat. Něco se uvolňovalo, jako provázky od špeku, když je pomalu ohryzáváte. A chuť posledního sousta rychle slábla. No, a pak ty... provázky, šňůrky, cokoli chcete, povolily docela. Jako bych vypadl z kůže. Nepříjemná představa, já vím, ale když je jeden průměrně sečtělý Myš, tak prostě nachází přesná slova. Slovo SMRT, například.
Mělo by mě děsit. Jenže... Stalo se. Co nadělám.
Ale pořád jsem tady. Nehmotná věc v přibližném tvaru Myši.
Vylézt na židli bylo snadnější než dřív.
A pak jsem shlédl dolů, na moje ubohé přecvaknuté tělo a uvědomil si to nejsmutnější:
Už žádný Chedar. Nikdy víc.
Pozn. aut.: Slovní spojení "sečtělý Myš" není překlep. On se tak jmenuje. Myš jménem Myš. Děkuji za pozornost.:)

Odpoledne se vrátil do muzea.
„Ptali se po tobě nějací chlapi.“
„Co jste jim řekla?“
„Co by, poslala jsem je pryč.“
„Asi ho sledovali.“
„Toho tvého kamaráda? Jak se jmenuje...“
„Jirka. Je po smrti.“
Stará paní se zajíkla. „Mirku, hlavně neudělej žádnou pitomost,“ řekla ustaraně. Jako maminka.
Nebojte se, paní Vodnášková. Jen dostanu toho hajzla…
A co když jim jde o tebe?
Prosím vás, koho zajímá nějakej balzamovač…?
Vrazil si ruce do kapes, vytáhl pomačkanou krabičku startek, ale nezapálil si.
Do čeho ses to namočil, Jirko, ty vole, hledal ve vitríně nápověď.
Vypelichaný cockatrice mu pohled vědoucně oplácel.
Že by…?
---
Povídka je pokračováním Zlatých šedesátých.
Postavy: Miroslav Doležal a paní Vodnášková z muzea.
Cockatrice je exponát vyhynulého kouzelného zvířete podobného baziliškovi, na kterém toho času Mirek pracoval.

A/N: Ještě jedno nesoutěžní.
Bylo to divné období. Barvila si nehty nafialovo, poslouchala až moc metalu a v jednom kuse žrala Prinzenrollen. Z dalekého domova neměla žádné zprávy a pro ty, které se k ní přeci jen donesly, se děsila ptát na další.
Džouí (tomu to v zimě obzvlášť slušelo) se nijak netajil se svou posedlostí South Parkem. Párkrát ho pozvala k sobě, už jen pro těch pár okamžiků, kdy mohla šňupat jeho kolínskou a v duchu si vykreslovat obraz vířivky, šampaňského a jahod se šlehačkou.
Přetáhla si od něj pár epizod.
Někde u šedesáté jí došlo, že se baví. Velice ji to znepokojilo.

„Příručí vrchního podantouška, nechaj tu zdechlinu, mám pro nich něco lepšího…“
„Postojíš mi modelem? V depozitáři nám chybí atrapa skalního hňupa,“ kontroval Mirek a vrátil exponát do vitríny.
„Poslyš, proslýchá se, že se chystá nějakej bugr…“
Zarazil ho. „Paní Vodnášková, odpíchněte mi ve dvě, jo?“
„Tak to vyval.“
„Nevim,“ kroutil se Jirka a žmoulal v ruce cigaretu.
„Seš dacan. Popraskaly vám hrnky na zdi, nebo co?“
Po chodníku se rozstříkla krev.
Rozhlas měl zase poruchu. „To jsi ty, Mirku? V troubě máš fašírku.“
Zvedl pokličku, ale viděl jen Jirkovu rozmašírovanou hlavu...
„Něco ti nesedlo?“
„Jo.“
„…aby zachovali klid…“
Rádio vybuchlo.
-----
Pozn. aut.: Toho léta napadla věčný otisk prastaré strážní lípy zvláště úporná forma astrálních larev a v klenutých kobkách Vyšehradu bylo podepsáno rozhodnutí o nevměšování se. (Obyčejné houbové choroby si na budečské lípy nikdy netroufaly.)
Exponát je z Muzea vyhynulých kouzelných nestvůr, kde zamlada pracoval Miroslav Doležal. Krom toho v té době už rok učil na Budči. Jirka byl jeho kamarád a spolužák, který se před svou předčasnou smrtí zabýval zvědnou magií.
Pokračování povídky je tady