Krutá realita

Jestli tohle není BJB, tak už nevím co. :-) Ale celé drabble bylo inspirováno vzpomínkou na tuto píseň (Kokino garifalo je řecky opravdu červený karafiát) a skutečnými zážitky.
Máme volný den. Konečně, skoro po letech. Můžeme jít večer ven! Tak to každopádně půjdem.
Jenže v té hospodě, co je koncert, se nevaří.
Tak co si dáme? Půjdeme do té drahé restaurace, kde poznají fillet mignon od nízkého roštěnce? Nebo na sushi? Nahoru nebo dolů? Nebo na tagliatelle do Balady? Do indické restaurace? Či to vyhraje domácí mexická kuchyně v Pakáži? Ne, posledně na nás zapomněli, jíst jsme šli potupně do MacDonalda...
Měli jsme balkánskou pizzu u stánku za zvuků řecké písně. Možná to zní divně, ale je to fakt. Hned vedle stánku je řecká cestovka. A naproti květinářství.

Slunce sice vyjde až za chvíli, ale já už nemůžu spát. Jsem unavená, k smrti unavená, nicméně stejně musím do práce. Skončím až se slunce západem. Od vesnice k farmě je to půl hodina rychlé chůze. Moje dcera Nicole začne příští týden rovněž pracovat, aby zbylé děti měly co jíst. Takových matek, jako jsem já, jsou tu tisíce.
Růže jsou překrásné, omamně voní. Sto tisíc denně se jich ustřihne. Další tisíce vyrostou zítra. Pomůže jim chemikálie. Ta, ze které Nicole zvrací. Dnes bude velmi perný den. Budeme pracovat i hodinu po setmění. V Evropě se prý slaví nějaký svátek Velentýn.

Stojí s ohnutými zády uprostřed políčka, stejně jako asi třicet dalších, a s hrůzou pozoruje, jak málo mají zatím za sebou. Udělat dolíček, pustit do něj semínko, zahrábnout a mírně udusat, pořád kolem dokola, už snad celé hodiny. A hotová je sotva čtvrtina! Snad i počasí je proti nim, nejdřív jim pražilo do zad slunce, teď se zatáhlo a začalo velice mírně poprchat. Jejich drábům to viditelně nevadí, proč by mělo, když sedí pod slunečníkem.
"Nepřestávat, neulejvat se!"
Opatrně pohlédne na své spolutrpitele a zkusí si při tom aspoň trošku protáhnout ztuhlý krk. Jo, práce na školních pozemcích je otročina...

Pozn.: BJB jak vyšitý.
„Chodíte vy spolu vůbec? Ani ti neposlal SMS.“
„Ještě má dvě hodiny.“
"Jestli je přesný jak hodinky, jak tvrdíš, napsal by ti hned po půlnoci. Třeba zapomněl. Nebo na tebe kašle.“
„Párkrát jsme si vyšli,“ řekla Olena podrážděně. „Já nevím, jestli je to vztah, nebo...“
„... sex?“
Pokrčila rameny.
Ivana se natáhla ke stolu a přičichla ke kytici. „Karafiáty jsou ošemetná věc,“ řekla. „Říkají, že je do tebe zamilovaný. Kdyby ale nevoněly, znamená to, že jsi krásná jen navenek. Tyhle voní. Červená říká, že ho trápí, že ho pořád odmítáš.“
„Ty mi dal kamarád k narozeninám. Nic dalšího v nich nehledej.“

Předchozí kapitola
Napařili mu sedm dní ochranné vazby. Pustili ho, až když bylo po všem.
V den Jirkova pohřbu.
Bylo tam jen pár lidí – rodiče, známí… V rukou drtili zvadlé červené karafiáty – nejlacinější kytky, který se dávaj matkám k MDŽ. Tři, pět… šest pugétů.
„Zřecové* obvykle moc přátel nemívají…,“ ozvalo se za ním. Stál tam telepat s karafiátem. Sedmým.
„Vím, co chcete říct; že policajty nemá nikdo rád…“
„…a zvlášť ty, co se druhým hrabou v soukromí!“
„Však za to taky platíme…“
„Čím?! Blbým karafiátem?“
Hodil ho na zem. „Jirka byl formát. Nepotřebuje ho“ a znělo to skoro lidsky.
„Byl z hadů.“
Následující kapitola
-----
* Lingvistky, pomoc! Vůbec netuším, jak se slovo zřec skloňuje a v online pravidlech č. p. to taky nebylo. Zeřci jako ševci? To zní blbě. Zřivci jako jasnozřivci? Ale ti svoje jednotné číslo už mají. Přemýšlela jsem i o příbuznosti se slovem žrec, ale to je významem úplně někde jinde. To, co se mi podařilo vygooglit, slovo používá ve tvaru zřeci.
Karafiát – Dr. Mathioli o něm píše, že jest podivno, že ho staří učitelé přehlíželi, přestože tak libě voní a pěkně vypadá. A taky to, že přirozenost karafiátu je horká a suchá, tedy ohnivá. Našla jsem někde zmínku i o tom, že roste z mrtvých těl, což se mi teď znamenitě hodí...

„Nekuř mi v tom kabátě, Ianto,“ štěkl Jack.
Sundal jsem jeho kabát a šel si zapálit na plácek u centra. Vůbec netuším, kde se mi v klopě saka vzal červený karafiát. Pravděpodobně propadl riftem. Neřešil jsem to a klidně si pokuřoval.
Přikvačila ke mně jakási zrzavá ženská. Nakonec byla docela pohledná - správné tvary na správných místech - vypadala ovšem, že mě chce zabít. Místo toho si jenom řekla o cigáro.
Slovo dalo slovo, pozval jsem ji na drink. Můj stupeň naštvanosti na Jacka dosáhl kritické úrovně. Vzal jsem ji k sobě. Proč proboha na sobě měla modrý trenýrky s červeným vláčkem?!

Slíbil mi galaxie. Kam mě vzal? Do Cardiffu jednadvacátého století, prý musí natankovat. Tím mě parádně naštval. Šla jsem se cournout. Před Millenium centrem kousek od TARDIS jsem ho uviděla. Měl perfektně střižený oblek, v klopě saka červený karafiát. Pokuřoval.
Můj stupeň naštvanosti na Doctora dosáhl kritické úrovně, takže jsem ho poprosila o cigaretu. Začali jsme se bavit. Řekl, že je mu kosa, šéf mu nepůjčil kabát. Postěžovala jsem si na Cardiff. Prohlásil, že Cardiff není tak špatný a že mi ukáže svou oblíbenou hospodu.
Víno.
Mlha.
Měl prima byt.
Proč jsem si vzala Doctorovo modrý trenýrky s červeným vláčkem?

„Mám skvělý nápad!“ prohlásil po ránu s nadšením.
„Teď ne…“ odbyla jsem ho nervózně.
„Musíš pořád sedět u počítače? Venku je tak krásně…“ řekne vyčítavě.
„Snad jsme se dohodli, ne? Odpoledne jedeme na výlet, ráno mě necháš psát… a přemýšlet,“ zdůraznila jsem.“
„Podívej se na tenhle katalog, jsou tam dobrý věci,“ sune mi něco před oči. „A vůbec… byl to tvůj nápad, ty tvrdíš, že potřebujeme nové vybavení do kuchyně…“
„Já tě fakt praštím…“ zaúpím. „Dokážeš pochopit, že se na to pitomý téma musím soustředit?!?“
Nevzrušeně obrací stránky a pak s úšklebkem pronese.
„Koupil bych tyhle červený karafy… A ty?“

Víte, jak mi zhořkne pití na jazyku? To se dostaví další žíznící návštěvníci, obsadí i místa na barových židlích před mým stolem a přímo v mém zorném úhlu se tak objeví tamto. Zlo, naprosté zlo. I když se bráním, mé oči se k tomu místo samy stáčejí znovu a znovu a já jsem nedobrovolně fascinována tou přetékající bílou masou a množstvím odhalenosti.
Aspoň, že nemá tanga, když už nemá soudnost a ponětí o své velikosti, utěšuju se v duchu znechuceně.
Náladu mi zvedne až podnapilý mladík, který dotyčné slečně do hluboké rýhy mezi půlkami vhodí pěkorunu a zvesela zavelí: „Zpívej!“
A/N: Věnováno Uhlovi, za to, že mi připomíná věci, které bych raději zapomněla...

Ve videopůjčovně.
"Dobrý den, jak vám mohu pomoci?"
"Chtěl bych si půjčit film."
"To jste na správném místě. Jaký?"
"No jméno si právě nepamatuju. Ale je to o tom, jak ten hezounek měl to dvojče."
"Takových je nejmíň sto. Vybavíte si ještě něco?"
"No ještě měl koně, co za ním běhal jako pejsek."
"To jste mi moc nepomohl."
"Pak si ještě pamatuju, jak tím mečem rozsekal tu kytku."
"Mečem? Takže něco ze středověku?"
"Nevím. Možná to byl kord. Jo, taky někoho oběsili. A ta kytka tam hrála nějakou roli. Jak jen - mám to, červený karafiát!"
"Ahá, vy myslíte Černý tulipán..."