Krutá realita

Téma č. 20: Nástup!
Joanne K. Rowlingová. Harry Potter a relikvie smrti, bylo napsáno na stránce v počítači a dál už nic.
No tak, holky, nástup! Povzbuzovala své nespolupracující myšlenky.
Já to musím dopsat! Vážně! Nakladatel hrozí, že budu muset vrátit zálohu. Můj agent málem umřel, když na něj spadla ta hromada pošty od fanoušků, kteří chtějí vědět, jak příběh skončí. Na ulici mě zastavují lidé a ptají se, kdy už to konečně dopíšu.
A jiní si píšou vlastní pokračování! Harryho nechají zemřít, Hermionu nenechají skončit s Ronem a Severuse Snapea nechají, aby se zamiloval a oženil!
To zabralo.
Myšlenky nastoupily. Konečně.
Oddychla si.

The customers milled past, observing the ware with critical eyes, whispering amongst themselves. The regulars were pointing out subtle details - qualities and blemishes invisible to an untrained eye.
"What's that brown speck?" A lady in a red top-hat whispered to her bespectacled companion.
"I don't think it's trouble," the man responded, peering closer.
I held my breath, quivering as he poked at the birthmark below my clavicle with a thick finger. I kept quiet, but silently I prayed the mark would put him off; he was disgusting.
"This is quality material," he concluded, lustfully eyeing my youthful curves. "I'll buy."

„Copa si pán přát? Fajn bota, značková tličko, pohodlná kalhoty… Máme šecko, žádná starost.“
„Pán si přát reklamovat tyhle boty,“ zavrčel a výhrůžně se tyčil nad nebohým prodejcem. „Kupoval jsem je tady před týdnem a podívej, jak vypadají.“
„Co na bota špatně?“
„Ty díry ti připadají v pořádku?!?“
„Větrání pro palce, velmi moderní,“ zkoušel to s úsměvem, ale tušil, že má problém.
Zamyslel se a předložil nabídku.
„Chce pán místo bota whisky?“
„Jakou máš?“ ptá se podezíravě, ale přesto se zájmem.
„Víc druhů mít, dívat ty. Tahle je doblá, ta taky moc moc doblá. A tahle…“ zdůraznil, „ta je plavá.“

A/N: Vím, že chemické vtípky zůstávají většinou nepochopeny. Ale po tom, co jsem včerejšek strávila zahrabaná po uši do maturitních otázek a dozvěděla jsem se takovéto informace, jsem si to prostě nemohla odpustit :).
Pojmenujte následující sloučeninu: H2SiO3
Moje odpověď: kyselina křemičitá
Správná odpověď podle učebnice: kyselina siřičitá
Která z těchto vazeb je nejdelší?
a) trojná
b) mezi dvěma atomy uhlíku v methanu
c) dvojná
d) násobná
e) mezi dvěma atomy uhlíku v ethylenu
f) mezi dvěma atomy uhlíku v acetylenu
Moje odpověď: c) nebo e) – dvojná vazba je delší než trojná a jednoduchá vazba v nabídce není
Správná odpověď podle učebnice: b) – jde o vazbu jednoduchou, a tudíž nejdelší
Nevím, odkdy má síra značku Si a methan obsahuje dva uhlíky.
Ale jedno vím určitě – není nad kvalitní studijní materiál při přípravě na maturitu…

A/N: Nesúťažné drabble
Možno to bolo tým, že som tých ľudí videla prvý raz. Možno to bolo tým, že som vďaka nervozite a neistote nezjedla ani kúsok rožka. Možno preto, že som strašne chcela spraviť dojem.
Alebo možno tým, že korma nebola vôbec dobrým materiálom... vzhľadom k tomu, čo sa vo mne odohrávalo.
Určite ale preto, že som to jednoducho prehnala...
„Kde zmizla Jana?“ zdvihnutie obočia.
„Vystúpila na zastávke!“ flegmaticky ukázala Angie na dvere brnenskej električky. Relatívny pokoj vládol len moment...
V nasledujúcej chvíli vypukla záchranná akcia s názvom „Zachráňme Janu...“
Potulovať sa ožratá po neznámych uličkách... samučičká sama... to neveštilo nič dobré!
A/N2: Venované Angie. Vďaka za to, že si, že si ma zoznámila s DMD, že mi betuješ, že ma čítaš, že komentuješ... a hlavne pre to, že si priateľka!:)

Dnes večer ani svatá Glorie
mou paličatou Múzu nezkrotí.
Už hodiny se marně lopotím.
Moc myslím, to mě jednou zabije.
Jen štěstí, že nebásním na papír.
Vždyť kdo mě zná, už tuší, jaká jsem,
když píšu. Vždycky začnu čmárancem.
Moc myslím, ale to mě netrápí.
Já s pokorou se vydám pod sprchu
kde toužebně pak čekám na mrchu
– ach, promiň, Múzo, chci říct: na Tebe.
Mám okno. Půlnoc na něj zaťuká.
Má Múza líně cosi zafňuká
a já pak z ručníku tak hrozně, hrozně, hrozně dlouho
ždímu tohle chabé
prapodivné slabé
nečesané chromé
máloslovné, hrome!
pofiderní noční Bé Jé Bé.

Poznámka: Jestli jsem někomu ukradla nápad, tak se omlouvám. Nebylo by to vědomé.
Upozornění. Přesto asi trošku BJB
Přišla domů. Tašky hodila na postel a vyrazila si připravit šálek čaje. Ranní schůzku zvládla, vyzvednutí materiálů ze skladu na druhém kraji města taky. Prosba o zanesení jakýchsi lejster na třetí kraj města ji zaskočila, ale udělala to. To na náhlou nutnost zajet pro hosta do sousedního města už trochu vrčela. Nicméně návštěvu vyzvedla, dopravila a vyrazila domů. Dokonce zašla na nákup. Ale teď ji čekal jen ten čaj.
Vyzvánění telefonu. S neblahou předtuchou ho zvedla. „Jani, prosím tě, máme problém... mohla bys přijet do kanceláře, co nejdřív?“ Vidina chvilky klidu se rozplynula. Věčně v pohybu, to byl její život...

V roce začalo „ujíždět“ levé oko. Kosmetická vada jedna z tisíce, která se nedá odstranit ani operativně. Celkové povolení svalu.
Velmi jemné vlasy, které nenarostou víc jak pod lopatky. Máma je má do půli zad a babička si ještě v sedmdesáti může dávat na přirozeně zbarvené vlasy trvalou.
Od jedenácti se zhoršuje zrak. V pětadvaceti tři a půl dioptrie. Máma má v šedesáti zrak jak ostříž a táta nosí jen slabý brejle na blízko.
„Jak je možný, že jsme o tolik zdravější?“ diví se máma.
„Protože vy jste ještě z kvalitního válečnýho materiálu, zatímco já už z mizernýho normalizačního,“ odpovídám.

Jako černá díra mi mozek pohltí,
maturitní komise mě na prach rozdrtí,
nezapomenu pak na něj do smrti,
na to hrozné okno
Jména architektů se do něj propadnou,
já předvedu jenom tvář svou bezradnou,
budu proklínat tu díru záhadnou,
to příšerné okno
Marně budu pátrat ve své paměti,
o ekonomii nebudu mít ponětí,
tak to dopadá, když mysl zavře ti
to strašlivé okno
Za chvíli na potítku pot mě polije,
zkoušející se zatím kávičky napije
a pak se na mě vrhne jako harpyje,
a nejspíš všichni víte přesně jak mi je,
když mám zrovna okno,
to příšerné okno
strastiplné okno.

Na patentovém úřadě.
"Dobrý den, přišel jsem patentovat perpetuum mobile."
"Perpetuum mobile neexistuje."
"Tohle ano. Vyrobil ho můj prapředek před 250 lety a pak podle téhož návodu každý první mužský potomek v každé generaci. Mám jich doma třináct a všechny fungují."
"Co to pohání?"
"Nic. Kdyby to něco pohánělo, časem by to došlo a pak by to nebylo perpetuum mobile."
"Určitě tam je nějaký pohon. Ukažte - mohu to rozmontovat?"
"Jistě."
"Hmmm, opravdu tam není žádný viditelný pohon. V tom musí být nějaké čáry. Zkoušel to zkonstruovat někdo mimo vaši rodinu?"
"Ne."
"Proč ne?"
"Všichni přece ví, že perpetuum mobile neexistuje..."