Krutá realita

Nesoutěžní
Věc – Žádost o povolení k vysazení stromu vedle domu
Místo – Zemědělské družstvo
„Dokud nebudete mít potvrzení, že daný k vysazení strom máte v držení a potvrzení od stavebního úřadu, nemůžeme nic dělat.“
Místo – Lesní správa
„Abychom Vám mohli požadovaný strom vydat, potřebujeme potvrzení o kvalitě a čistotě vody a půdy v okolí Vašeho domu.“
Místo – Stavební úřad
„K vydání potvrzení, že můžete kopat potřebujeme potvrzení od katastrálního úřadu. Dále je potřeba doložit dokumenty o kvalifikaci a zdravotní způsobilosti osoby, která bude úkon (kopání, zasazování) provádět.“
...kdepak, úředníkům stačí malý impuls k tomu, aby Vám z obyčejné věci udělali nekonečné běhání…
A/N: Ono mě to trklo jak jsem viděl název tématu "Na úřadě" a nechtělo se mě to pustit! A kdyby to náhodou nebylo zřejmé - komár je ta maličkatá žádost na začátku:-)

Psychicky vyčerpaná a poznamenaná dnešním bonusem jsem tentokrát téma obešla.
Varování adeptkám (adeptům) učitelského povolání:
Jen co se na chvíli k tabuli otočí, ze třídy slyší řev, cuká jí v obočí. Obtloustlá Iveta žaluje na Zuzku, že prý ji ukradla pět kaček na zmrzku. Honza si na Petra otvírá pusu, vylil mu na sešit čtvrt litru džusu. Pak v zadních lavicích strhne se bitka, perou se ostošest zlotřilá dítka. Dalibor na kluka před sebou plive a holky vepředu broukají tklivé písničky z cédéčka Lucie Bílé. Po pěti minutách tady v té třídě její tvář barvou se podobá křídě. Horší než v horroru Alfréda Hitchcocka! 6.B vzdělávat je práce pro cvoka.

pozn.aut.: Částečně z vlastní zkušenosti. Ano, jeden z těch nesprávných veršů jsem skutečně při přednesu Máje řekla.
Toto drabble je poklonou všem učitelům naší krásné mateřštiny, před kterými se obvykle třesu strachy.
„Sem se učil, pančelko…
Karel Mácha… Ráj… Máj.
Okolo lesa pole lán… teda…
byl pozdní večer, první máj,
večerní máj, byl lásky čas…“
„Hrdliččin…“
„Hrdý čin zval ku…“
„Lásce…“
„Krásce zas. O lásce…“
„Ts… nee… kde borový…“
„Kde bohovi zaváněl háj…“
„O lásce…“
„O lásce… mech… strom lhal… slavík zpíval… růže…“
„Růžinu jevil…“
„Růženo, jé vyl… vzdychal…“
„Jezero…“
„Ach nechoď, nechoď na jezero…“
„Jezero hladké, vole.“
„Nechoď na hladké jezero…“
„Zvučelo temně tajný bol.“
„Zurčelo té mé tajný bol. Jasně… břeh jej objímal kolem kol…“
„Slunce jasná…“
„Já vim! Bloudila blanitými pásy padnoucí tam, co…“
„Slzy lásky.“
„Slizy sázky? Cože?“

Poslouchají na slovo. Reptají, brblají, potajmu si šeptají – všechno slyšíš, i když jim někdy nerozumíš. Ale vždy jsou tam, kde mají být, přesně na čas a přesně po čas, který jim je vymezen.
Šrapnel. Bonbónek. Bezejmenná sedmikráska. Bouře. Konec. Začátek. Míč. Barvy. Duha. Slunce. Déšť. Když se podívala z okna… Podíváš se na hodiny. Jsou čtyři, venku je ještě tma. Zavřeš oči. Poznámkový blok. Nejdelší kniha. Gumička na poušti. Zelený kámen. Jeden nový komentář…
Rozhodneš se, že se zítra před spaním nesmíš zapomenout pomodlit ke svaté Glorii. Noční můry o drabble totiž spočívají v nastoupené armádě témat nenapsaných do půlnoci.

"Line up!" The instructor is never gentle. We rush to form a line, some thirty boys dressed in white, all blond, blue-eyed.
"Today I'm gonna select one of you for special service!" We quiver. Those who go to serve rarely return.
When he calls my name, only the fear of him keeps me from crying.
They escort me to a manor. I have been purchased to please, the mistress informs me, and though her hands and lips are soft, I almost miss the instructor's harshness. That, I could understand. The things the lady does to me, I fail to grasp.

nesoutěžní... vzniklo cestou do školy, na koleni v tramvaji... třeba to někoho pobaví
----
Tafonomické okno, Lagerstätte
už se mi to pěkně plete.
Vápence a břidlice,
motá se mi palice.
Z plavuní se tvoří uhlí,
už mám mozek celý ztuhlý.
Že nepoznám araukarit,
to se můžu rovnou sbalit.
Prý mám popsat ostrakoda,
to zas bude pěkná pruda.
Koráli čtyřčetní a šestičetní,
musíme zůstat příčetní.
Plži, mlži, hlavonožci,
to už jsou lepší ostnokožci.
Přisedlí jsou dendroidi,
asi bych se měla klidit.
Trny mají acantodi,
tupě na tabuli hledím.
Z plazů vyvinuli se savci,
to proto asi nejsou plavci.
Že ptáci jsou dinosauři,
to tvrdí nám profesoři.
Tak protože zvrácené mám chutě,
zaměřím se na mamutě.

(Nesoutěžní, protože se mi to téma líbí a protože můžu, huzzah)
There was a poor fellow from Wicklow
Who started dating a widow.
When he found out she’s black,
It was too late to go back
And was thrown out of a window.
There was also this digger in Dublin
Who kept exploring a drumlin.
One morning, alas!
He ended with grass
And ditches in town started doubling.
Another case, from Glass:
Boy broke a window-glass.
He was caught red-handed
And afterwards ended
With a thoroughly bruised ass.
At last, but not least,
There was a man out of Heaste,
Scottish as fock
Yet windows unlocked,
Providing birds with a feast.

A/N: BJB, básnické střevo bylo dáno do vínku mé sestře, nikoli mně :-)
Rozněžněný alkoholem
sňatek dívce slibuje
spousta dalších párů kolem
po parketu rotuje.
Nad skleničkou bloodymary
svatbu velkou plánují
matky, známí, jejich dcery
tam přec chybět nesmějí.
Barva šatů, kytek, kravat,
vše musí být bez chyby
na ubrousek to naškrabat
ať pak nejsou pochyby.
Velký mejdan rozjíždí se
v přeútulné vinárně
oslavovat můžem přece
času oba dost máme.
Nepříjemné překvapení
ráno dívce nastává
chlapec k nalezení není
snad jen doma vyspává.
První slova jako sprcha
„totální já okno mám“
ztělesňuje slovo mrcha
když o svatbě vykládá.
Dívka smutně myje schody
matka rozumy jí nutí:
netahej ho do hospody
na životní rozhodnutí.

Jako každé dítě milovala hvězdy, často zvedala oči k obloze a uvažovala, jaké by bylo podívat se na Zemi z výšky. Jako téměř každý dospívající odložila své sny do tajné přihrádky a nechala svůj život ubíhat přízemnějším směrem. Vždyť učit děti je tak krásné a přínosné povolání! Pak vyhlásili program Učitel ve vesmíru a ona uchopila příležitost za pačesy. Porazila 11000 jiných kandidátů a stala se specialistkou pro užitečná zatížení. Pravda, znělo to trochu směšně, ale splní si svůj sen! Už za chvilku se stane prvním vesmírným cestujícím, bude učit děti z oběžné dráhy…
„Posádka raketoplánu Challenger, nástup!“
Bylo 28.1.1986.

Proboha ne! Už zase! Ať už se probudil z příjemného snu nebo z noční můry, vždy cítil nepříjemný uzel v břiše, který dělala jeho střeva strachy. Proč? A tohle mu dělá ten, který si říká jeho nejlepší kamarád! Často se probouzel dříve a v úzkosti čekal, až to přijde, i když každá částečka jeho těla se toužila schoulit před krutostí tohoto světa do klubíčka a ještě se ponořit do hlubin spánku.
Bob byl ale neúprosný.
„Vstávat a cvičit!“
Proboha ne! Už zase! Proč tak brzo, když bychom mohli spát ještě dvě hodiny?
Vlezlo to ke mně. „Maminto, jdeme do štolty!“