Krutá realita

DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar
----
Předešlá kapitola: Myšlení je dřina
----
Na nádražních záchodcích si Mirek napustil umyvadlo a připojil se ke studni svého bratrance Hugona.
„Potřebuju radu. Sejmuli Jirku…,“ kdo vlastně? Rusové? …Nebo vyšehradští? To se asi dá zjistit jen jediným způsobem. „Zkrátka, dostal jsem po něm černý zrcadlo. …Z onyxu,“ upřesnil.
„…To vím taky, nejsem blbej!“
„Netuším, jak se to* stalo,“ řekl Mirek. „Víš, že jsem nikdy nevyvěštil ani zítřejší počasí… Ty jsi tady krystalomant, tak mi poraď.“
„Jestli, jak říkáš, jeho původní pán zemřel, považuje tě teď možná kámen za pěstouna.“
„Ten šutr mi byl čert dlužen!“
„Hlavně pozor na dymeje… V probuzeném stavu je schopen i zabít.“
----
Následující kapitola Trumf na Živsu
----
* Řeší se stále tatáž část Provolání, které Mirek zaslechl o několik dní dřív, než bylo odvysíláno (viz Zlatá šedesátá). Stalo se tak v den, co u něj Jirka schoval černé zrcadlo a posléze byl zabit. Ten den, co se Mirek poprvé neuhlídal a silným magickým výbojem rozbil maminčino rádio.
Edit: Diemej (staročeský název pro dymeje)

Tak já to tady balím. Bylo to fajn, mám vás rád, jdu se zas pokoušet o skutečnej život.
Bylo třicátého dubna. Pobledlý mladík vyhlédl z okna, vzdychl, zavřel notebook a polkl poslední doušek espressa. Natáhl si sako, srovnal kravatu.
Cesta se zdá dlouhá, když nevíte, kam jdete. Sledoval obraz děvčátka s očima plnýma záhad.
Nakonec ji našel.
„Čekala jsem tě,“ řekla a položila na stůl tarotovou kartu.
„Ty víš, kdo jsem?“
„Hledáš Kapitána,“ řekla. Muž na kartě měl Jackův obličej. „Strávil jsi s ním měsíc. Ale nebyl jsi s ním.“
„V podstatě.“
Dívka otočila další kartu: Marnost. Mladík si povolil kravatu.
„Jak jinak,“ hlesl a polkl slzu.
„Mám pro tebe ještě jednu,“ pronesla s úsměvem.
Podala mu Naději.

Soupeřili spolu vlastně odjakživa, při fotbale na plácku za domem o největší počet gólů i ve třídě o co nejlepší známky. Pak o počet diplomů ze středoškolských olympiád, počet vysokých škol zvládnutých najednou a počet akademických titulů. Nepřestalo to ani poté, co se překvapivě vzali. Když ona dostala od rodičů jako svatební dar byt v Praze, on ze svých vyrazil vilu na Mallorce. Když si ona koupila Chevrolet, on měl do týdne Porsche. Když ona odjela na týdenní služební cestu do Dubaje, on se nechal poslat na tříměsíční stáž do Thajska. Když otěhotněla, nervově se zhroutil. Tohle prostě trumfnout nedokázal...

Poznámka: Já vím, já vím, vochcávka a bjb, a nevím, jestli tady na tenhle motiv už něco není. Ale čas tlačí a letos těch třicet prostě dát musím!
Nejdřív ze všeho je potřeba přilákat nápad. Nápady jsou potvory, k jedněm přilétají samy, jiní za nima musí div ne běžet světa kraj. Pak je potřeba poradit si se slovy. Přemluvit je, ať se nevzpouzejí, neutíkají z myšlenek a řádků a nebijí se mezi sebou. Vybrat ty nejvhodnější a seřadit. Spočítat je a přebytečné s poděkováním propustit. Se slovy i s nápady je ovšem pořízení den za dnem těžší. Stojí stále větší úsilí je polapit a umlátit do správného tvaru. Není divu, že mnozí autoři se nemůžou dočkat, až se nadechnou svobodného květnového vzduchu. Přesto to o rok podstoupí znova.

Poznámka: Takový zoufalý výkřik k neinspirujícímu tématu. Odehrává se někdy někde ve starověkém Řecku.
„Nad čím zase přemýšlíš, Ageláe?“ zeptal se Filínos pobaveně, ale i s nádechem úcty. Jeho bratranec byl učený muž, uznávaný filosof a matematik. Teď právě studoval voskovou destičku s načrtnutými čarami a kruhy.
Ageláos se usmál. „Trochu jsem uvažoval… Víš, Filíne, někdy mě napadá, že málo využíváme poznatků, které nám zanechali naši velcí učitelé. Známe obléhací stroje, divadelní mašiny… Ale co bys řekl strojům, které by obstaraly velké množství práce? Samy by sely, žaly, nebo třeba poháněly lodě?“
„To všechno by bylo možné?“ užasl Filínos.
„Snad…“ Ageláos pokrčil rameny.
„Ale k čemu by to bylo, když práci přece obstarají otroci?“

Bože, to je vedro. Do toho kopce se táhneme už dvě hodiny. Vstávali jsme v šest, abychom chytli autobus v půl sedmé. Pak jsme šli hodinu z kopce, dvě hodiny do kopce a asi tři minuty po rovině.
Co se nám stalo? Nic, máme dovolenou. Je to určitá obsese, prostě milujeme hory. Přinejmenším si to vždycky říkáme, když plánujeme dovolenou. A pak pochybujeme o své příčetnosti, když se ve vedru, nebo naopak v mlze a dešti někde sápeme celí uštvaní.
Ale znáte něco hezčího, než otočit se a za dvěma kopci a třemi údolími vidět místo, odkud jste ráno vyráželi?

AN: já chtěla na tohle téma napsat něco příslušně seriózního, ale tenhle dojem to přebil, no...
Varování: jeden vulgarismus
Když přišel, kuchyně byla poseta rudými kapkami. Na lince se stékaly do výhrůžných kaluží a pomalu odkapávaly na zem, lehkým popraškem zdobily dlaždičky a bylo vidět, že pár jich dolétlo až na sporák. Ve dřezu ležel nůž, z nějž odkapávala červená.
V hrozivé předtuše se obrátil a otevřel dveře do pokoje. Seděla tam zhroucená na zemi, ruce potřísněné karmínovou tekutinou, jejíž kapky jí ulpívaly i na stehnech. Když uslyšela, jak přichází, zvedla hlavu a ztrhaným hlasem vykřikla: „Až si příště vymyslíš, že zase chceš do něčeho granátový jabko, narvu ti ho do prdele! Kdo se s tím sakra má loupat?“

Předchozí kapitola
Na ulicích vířili prach cizáčtí vojáci a vedro jim lepilo košile k tělům. Neuměl si představit otročtější práci…
Přešel koleje bubenského nádraží. Byli i tady. Vztek nebyl k ničemu, dokud Vyšehrad bude dělat mrtvého brouka. Kdyby měl aspoň šanci něco podniknout, než se všechno podělalo!
Sundal si sako. Vize přece nepřišly jeho zásluhou…? Kdyby mu Jirka nepodsunul zprávu zachycenou v zrcadle, mohl by se s tím krámem mořit roky…
Co ta část projevu**, kterou zachytil v rádiu, když Jirka zařval? Nemohl být z toho dne, Provolání odvysílali až nad ránem jednadvacátého, polilo ho horko.
Byla to snad chybějící část zprávy?
---
*Vidím to tak, že jasnozřivostí nejsou nadáni všichni čarodějové. Mohou se jí naučit, ale vždycky bude úspěšnější ten, co k tomu má nadání. Mirek nemá...
**Viz "Zlatá šedesátá"

Judy nesnášela chození do práce. Nesnášela práci. Ale neměla na výběr.
Sice chodila do stejné práce jako všichni ostatní, které znala, ale šéfové jim nedávali ani chvilku oddychu na klábosení.
Nicméně nedá se říct, že by si to přesto neuměla docela užít.
Usedla k psacímu stroji a začala:
„Dva domy, sobě rovné slávou svou,
v spanilé Veroně, kam děj nás vede,
pro starý hněv spor znova pozdvihnou,
že ruka v krvi občanské jen břede.“
Usmála se a pokračovala:
„lakjd laksdjbcla bablaksdjc balskdjbc…“
Jistěže opice ťukající do klávesnice jednou určitě napíše třeba Shakespeara… ale to by se nejdřív muselo Judy chtít.

Barevné tlačítko vlevo dole.
Klik.
„so“
Enter.
Šmarjágote to je zase téma.
Můj účet.
Sledovat.
Zelený čísílka, kde jste?
Povzdech.
Tak tedy bělomodré W.
Nápady, kde jste?
*bádá nad pravidelností blikání kurzoru*
Kuš. Začneme (fan)doma. Co kdyby…? Jenže to by musel někdo…
Blik cvak.
/po hodině strávené se strejdou Googlem, tetkou Wiki, Tytubou, držkoknižními přáteli a skutečnými knihami, které bohužel nedisponují okénkem „Hledej“/
Nu což. Bodík je bodík. Aspoň mám pro dnešek padla.
*sprchový rozpouštějík*
Pára všude, pára v hlavě, mozek přechází na alfa-vlny…
Oj!
„Muhahahaha chicht.“
To je ono to je ono to je ono! Půlnoci, kdo s koho?