Krutá realita

A/N: Berte to jako odstrašující příklad. Já mu tu kačenku neměla dávat...
Uhla píše: Já na tu zkoušku nechci! A zapomněl jsem si vzít z domova svoji drahou kačenku!
Uhla píše: Pro štěstí!
Ness píše: Uhlo, jsi cvok. Tahat na zkoušku kačenku?
Uhla píše: By z toho ještě měla trauma, že? Pravda, radši ne.
Ness píše: Víš o tom, že jsi nemocný a měl by ses léčit, že ano?
Ness píše: Asi ti kačenku odeberu.
Uhla píše: Nedám!
Uhla píše: A nejsem!
Uhla píše: Dokaž to!
Ness píše: Ok - přečti si znovu tuhle konverzaci a zamysli se nad ní. Dám to jako drabble na DMD!
Uhla píše: Klidně. Ale kačenku ti nedám!

Z dálky slyším, jak zvon u svatého Václava odbíjí dvanáctou. Snad už konečně usnu.
„A kdy to teda uděláme? Mám ho až po krk!“
„Uvědom si, že to nesmíme zkazit. Fakt chceš takhle riskovat?“
Odpovědi nebylo rozumět. Zaslechnu vždycky jen ten kousek, co kolemjdoucí řeknou, když procházejí pod naším balkonem.

Tohle byl hodně složitý výběr. Ne proto, že bych měla tolik skvělých kousků, které bych chtěla připomenout... spíš naopak. Neměla jsem letos náladu na psaní depresí, ale zároveň mě ani nenapadalo nic třeskutě vtipného :-( No ale tak snad tohle má aspoň náznak myšlenky...
...................
„Mám skvělý nápad!“ prohlásil po ránu s nadšením.
„Teď ne…“ odbyla jsem ho nervózně.
„Musíš pořád sedět u počítače? Venku je tak krásně…“ řekne vyčítavě.
„Snad jsme se dohodli, ne? Odpoledne jedeme na výlet, ráno mě necháš psát… a přemýšlet,“ zdůraznila jsem.“
„Podívej se na tenhle katalog, jsou tam dobrý věci,“ sune mi něco před oči. „A vůbec… byl to tvůj nápad, ty tvrdíš, že potřebujeme nové vybavení do kuchyně…“
„Já tě fakt praštím…“ zaúpím. „Dokážeš pochopit, že se na to pitomý téma musím soustředit?!?“
Nevzrušeně obrací stránky a pak s úšklebkem pronese.
„Koupil bych tyhle červený karafy… A ty?“
...........
Téma je... překvapivě... Červený karafiát :-)

A/N: Tak za mě to bude jedna dvěstěslůvka, co jsem napsala na téma "Ledová voda".
Nechtěla jsem to tu zakončit tak smutně, ale jinak se nedá. Konce jsou smutné vždycky. A co naplat, když to má být drabble, k němuž mám nejsilnější citový vztah, nemohla jsem jinak...
„Můžu se od tebe napít?“ zeptal se.
„Radši ne. Mám nemoc na sedm, která je pro muže smrtelná. Nerada bych tě měla na svědomí…“
„Cože?“ podiví se.
„To neznáš?“ Teď se diví zase ona.
„Ne. Co to je?“
„Hádej.“
„No,“ počítá na prstech. „Ženská je na šest, tak já nevím.“
Zasměje se. „Rýmička přece!“ Podává mu láhev. „Ale jestli se nakazíš, není to moje vina. Já tě varovala.“
„Já už jsem se stejně nakazil,“ na to on.
„Čím, prosím tě?“
„Láskou,“ povídá vážně.
A ona mlčí.
Mlčí, protože neví, co by na to řekla.
Mlčí, protože má z toho všeho najednou divný pocit.
Mlčí, protože je od přírody pesimistka.
***
„Nechtěla by ses něčeho napít?“ zeptal se a v hlase mu zazněly stopy dřívější starostlivosti. Nejspíš proto, že vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít.
„Jo. Vodu, prosím.“ Na nic víc se nezmohla. Po tom, co bylo vyřčeno. Je konec.
Natočí jí do sklenice vodu.
Pije, jako by žízeň byla to, co ji nejvíc trápí.
„V pořádku?“ ptá se on.
A ona mlčí.
Mlčí, protože jí v hlavě pořád znějí ta strašná slova.
Mlčí, protože promluvit by znamenalo všechno si přiznat.
Mlčí, protože jí studená voda vzala všechna slova z úst.

Předchozí kapitola Černá studna
----
Teď měl konečně něco v ruce! Ale co je dymej, se už nedozvěděl, protože dveřmi záchodků někdo zuřivě zalomcoval.
S nenaloženým elementálem by si přece Jirka snadno poradil... Byl na tyhle věci eso, takže pokud už používal něco takového, určitě o tom věděl - neudělal by tak pitomou chybu...
Dveřmi prošlo několik ruských nadávek. Kdo je to tam?
Skrz klíčovou dírku Mirek zahlédl kus uniformy sovětského lampasáka a za ním... snad ne tlustého vyšetřovatele z Vyšehradu? Ale ano, ten hlas bezpečně poznal. Byl to špión a Mirkův trumf.
Ten už na nic nečekal a bleskově se přemístil. Nadvakrát - jako do Budče.
----
Pokračování najdete na mém livejournalu a časem jistě i na Budči. ;)
Jo a Viktorín Živsa je telepat z Vyšehradu.
Děkuji ještě jednou všem za krásné a povzbuzující komentáře, byly mi vším...