Krutá realita

Na to se dalo říct jediný:
„Týýý brďo!“
Taky jsme to řekli. Všichni najednou. (Jen Brázda to řek jinak, jenže to byl prostě Brázda, a u mameluka s trojkou z chování se to tak nebere.)
Stáli jsme na vršku Dukelský, regulérně nejprudšího kopce, kterej můžete v Teplicích najít, a koukali na ten zázrak. Protože tohle, pánové, to nebyly jen sáňky. Tohle byl úchvatnej, dokonale vyladěnej závodní stroj, co proletí sněhem jak po másle a nechá vás stát na chodníku s hubou dokořán.
„Čumíte, co? Mi naši přivezli z Drážďan. Počkejte zejtra,“ nadmul se Pažout, „něco uvidíte.“
Viděli jsme.
Přišla obleva.

Schodů bylo celkem dvanáct. Byly příšerně studené. Tolik, že na třetím klidně mohl stát kameninový sádelňák, ze kterého Babka Chňapka nabírala mléko, schované pod solidní vrstvou smetany. Vařila Holce kakao. Krom víry, že dáma klidně může mluvit sprostě, ale nesmí ztratit smysl pro srandu, si totiž hýčkala tajné přesvědčení, že Holka bez kakaa neusne. A polední klid je polední klid, to se nedá svítit.
„A musím?“ frflala Holka, neboť schody studily skoro víc, než pruhovaná peřina v ložnici nad nimi.
„Ticho a spát, nebo si pro tebe přijde zubatá,“ řekla Babka. A usmála se. Protézou.
Některé výchovné lekce zkrátka fungují…

„Tak už zase nadávaj…“
„Zase? A proč jako?“
„Tak nejdřív ty Vánoce a teď–“
„Můžu já za to? Sníh byl objednanej už v září, jako každej rok – co nadělám, když přišel pozdě? Se nezblázněj.“
„Ale v dubnu?“
„Duben, ještě tam budem.“
„Však nemusí být rovnou vedra, ale aspoň trochu…“
„A co potom s tím vším sněhem? Do další zimy se mi zkazí.“
„Zkazí?“
„Jistěže – vzpomeň si na tu pistáciovou zmrzlinu, co jsi včera snědl, a ona přitom byla vanilková.“
Při té vzpomínce se pomocníkovi udělalo nevolno a odběhl. Počasí se usmálo a usrklo z mojita. Tak obleva? Se uvidí, holomci.

Když přijde jaro, je všem najednou hej. Ulice a parky se zaplní letními šaty, jako by nebyl duben, ale přímo červenec, každý druhý líže zmrzlinu, Letná je plná zamilovaným párů a z Japonska se přihrnou návaly turistů.
Všichni se maj fajn, myslí si Eliška, jen já ne. Elišce hej není, protože v noci je na ulicích ještě zima a na zmrzlinu nemá. Krátkou sukni by si neoblíkla, protože se už týden nemyla a je jí hanba. Kromě toho moc dobře ví, co se stává holkám v krátkejch sukních, který nemaj kam jít. Eliška by radši čaj a teplý čistý tepláky.

Je obleva. Sněhouni vyvločkníci
Jsou slopem odmláceni z pochodí.
Tuhouši starníci jsou krůtující
a klužník hubopád jim nahodí.
Buch střechou, zoř na Sněhovníka,
jak svíská, vychumlá se zase zpět!
Sypce se chráší, hlup si vzlyká,
že na jarouněv dlouhý čeká let.
Zvedni plechoř, přichruň sněžnikola
a vchumli vlně čepí hled.
Ohňák zažni, slemcej svařobola
a chíchni těm co padli v lep.
Se nemá číst, že jarouněvě
dubák zírá v mračnouch myščích pěv,
Pak smutností se při oblevě
mrzáčíš že kvěsnin není něv.
Je obleva. Sněhouni vyvločkníci
Jsou slopem odmláceni z pochodí.
Tuhouši starníci jsou krůtující
a klužník hubopád jim nahodí.

They're all vipers, Shizuki had always known it, so she will do what is needful. Her father had wanted a son, but she can do as well as any son, or better.
She's gonna do it the way father taught her: the daggers in the belt of her kimono, poison in the ring on her finger, a piece of string curled around her wrist. You have to get them young, like weeds, before they smother everything that could be good.
Her friends smile when Shizuki comes to lessons next day, but she knows what must be done. They're all vipers.

Postel vrže, žena leží na zádech, nohy roztlemené, oči do stropu, obličej nic moc, tělo ochabující - zub času už hlodá. Mirek se na ni radši nedívá a prostě píchá, ale není to ono, ta zmije se nesnaží a Mirkovi zkazí celou náladu. Dá jí facku a sleze z ní.
Sice je to svinstvo, ale dceři je patnáct, pevnej zadek a prsa jak balóny, kundičku má luxusní, to je ono… ale nějak se nic neděje, Mirkovi visí, protože to háďe furt jen řve.
Mirek si ho honí, zmije jedny za nic nestojí, jen kvůli tomu se udělá na stranu se svaloušem.

Stavba byla dokončena a za přítomnosti mnoha pohlavárů se v polovině ledna slavnostně pustil do potrubí plyn.
„Řediteli, začíná sněžit. Z hor by se měly stáhnout mašiny – jsou tam na loukách trubce, bagry, buldozery, ohýbačka, je jich hodně.“
„Na to je dost času, teď jsou tady jiný věci na práci.“
Stále sněžilo.
„Řediteli, měly by se stáhnout ty mašiny, dokud to jde.“
„Na to je čas.“
Na horách stále sněžilo.
O měsíc později…
„Zatracená doprava,“ řve ředitel, „Koukejte okamžitě převézt ty stroje dolů na plac!“
„To nepůjde, řediteli.“
„Co prosím?“
„Včera začala obleva. Z těch strojů jsou vidět jen kabiny.“

Celý rok musel poslouchat hysterické výlevy své ženy, že nic nemá smysl, protože přijde konec světa. Brodil se trpělivě horami odpadků (nemá smysl uklízet, bude konec světa), chodil v saku bez knoflíků (nemá smysl je přišívat, bude konec světa), ovšem naopak už nemusel poslouchat stížnosti na neopravený kohoutek v koupelně (nemá smysl ho opravovat, bude konec světa). Pak se konečně dostavil patřičný den a samozřejmě se nic nestalo; doufal tedy, že se vše vrátí do starých kolejí. V první chvíli to tak vypadalo, pak vyplaval omyl interpretace proroctví. Nebyl to konec světa, ale permanentní prosinec. Pochopil, že obleva už nepřijde.

O letní tábor ve stylu Harryho Pottera byl ten rok obrovský zájem. Ihned po příjezdu byly děti roztříděny do kolejí. Správné názvy vydržely tři dny. Pak to začali být Lvi, Zmije, Chytráci a Ňuňánci. Táborová hra s denním přidělováním bodů nabírala na obrátkách, koncové ceny v podobě klobouků a hůlek pro celý oddíl lákaly, a tak se někdy odehrávala skutečná řežba. Občas tekla i krev, ale nikdo si nestěžoval. Táborový ošetřovatel, jinak vedoucí Nebelvíru, byl medik z posledního ročníku a s každým zraněním si dokázal poradit. K aktuálnímu rozbitému nosu ale nešel sehnat. Podle informovaných Ňuňánků někde klátil vedoucí Zmijí.