Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Vypadáš jako mudla, Albusi," pronesla Bathylda Bagshotová a přejela Brumbála kritickým pohledem. "To za mých mladých let se ještě kouzelníci oblékali jako kouzelníci."
"Mně se to docela líbí," oponoval Gellert.
Brumbál měl na sobě střízlivý šedý oblek s vestou, tmavou vázanku, trenčkot a mudlovský klobouk.
"Vždyť vypadá jako nějaký bankovní úředník," zabručela Bathylda. "Nechápu, co je to za módu. Co je špatného na barevných hábitech?"
"Náhodou doma nosí květovanej župan a ponožky s jednorožcem!" snažil se zachránit situaci Tom.
"Ty ponožky jsem mu koupil já!" přisadil si Gellert.
Bathylda se spokojeně usmála: "Aspoň někdo má u nás v rodině vkus."
+13, sprosté slovo, ačkoliv pochybuju, že by ho kdokoliv pod 13 let neznal.
Kráčí si to takhle starý tyranosaurus po křídě, a nahlas si brblá pod vousy:
"Ti mladí velociraptoři dneska vůbec neví, co je to úcta ke stáří. Prý dědku, uhni, kolem tebe běží moderní doba! Já jim dám moderní dobu, ještěrkám zatraceným! Pleistocén na vás"!
Teatrálně zvedne oči v sloup (obloha je rudá a sírová), a rozhlédne se, jestli ho někdo poslouchá.
Zrak mu padne na mrtvého hadrosaura.
"To je jako mluvit do plavuně! Za mých mladých let hadrosauři uměli vyhynout s mnohem větší grácií a měli úctu k - oh do prdele!"
BAF! řekne kus meteoritu a praští tyranosaura do hlavy.
Nový kolega je mladý. Samozřejmě...
Nadšení z jeho emocí může pomalu ochutnat ve vzduchu. Stejně jako naivitu a nezkušenost...
Byla vůbec někdy doba, kdy byla taky taková? Nevzpomíná si. Je jí sotva třicet, ale už 8 let řeší ty nejtěžší magické zločiny. Tolik let je asi dělí. Když začínala, naivita už jí byla cizí. Nezkušenost možná. Nadšení? Ne, její nejpalčivější emocí bylo na začátku odhodlání. Vždycky kupředu, vždycky zachránit co nejvíc. Nadšení a naivita patřila k její životní cestě PŘEDTÍM. V téhle práci se nadšení brzy mění ve zklamání, nezkušenost v ohrožení a naivita vede do pekel.
Snad tohohle nezabiješ.
k životnímu bilancování svého pacienta můžeš přistoupit dvěma způsoby. První z nich je zdůrazňovat v minulosti všechno špatné. Každou chvíli, kdy Tvému pacientu někdo ublížil, každý moment, kdy selhal on sám. Kolik příležitostí promarnil, čeho všeho se vzdal pro rodinu a druhé! Takto dosáhneš toho, že se u pacienta rozvine pocit ublíženosti, případně méněcennosti.
Druhá možnost spočívá naopak ve vyzdvihování minulosti. Každá událost, která Tvého pacienta rozčílí, by se za jeho mládí nestala! Tehdy se děti uměly chovat, lidé se nepodráželi, jablka byla jablkovější... Cílem je mrzoutství.
Zvaž, ke které možnosti inklinuje Tvůj pacient víc.
Maluješ mne, toužíš co nejlépe vystihnout mou podobu. Myslím, že zbytečně. Nadarmo tady sedím hodiny bez hnutí. Vždyť kdo by se chtěl dívat na zestárlou ženu? Jo, kdybys mne zpodobnil za mých mladých let, to by byla jiná. Tomu bys měl věnoval své síly a moje ušetřit.
Ale muselo být po tvém. Nenecháš se odradit. Proto jsi uznávaný malíř, však ti taky pro nic za nic nesvěřili zakázku na oponu Národního divadla. Jsem na tebe hrdá.
Ale víš…..
Ptala jsem se, proč mě maluješ. Prý na mě chceš mít památku.
Bláhový synku, ještě nevíš, že nejhezčí památka je živá vzpomínka?
„Jsem z toho trochu nervózní,“ přiznal se Albus Harrymu, když oba stáli vedle vlaku do Bradavic a on do něj měl poprvé nastoupit.
Harry se na něj usmál.
„Nemusíš se bát. To za mých mladých let…“
Najednou jeho proslov přerušily vzpomínky, které mu sebrala všechna slova.
Za mých mladých let jsem několikrát málem umřel, vystavil jsem svoje přátele nebezpečí, sledoval svoje blízké a kamarády umírat, šel po mě Voldemort, přišel jsem o rodiče a-
„Tati? Tati?“ zamával Albus Harrymu před obličejem.
Ten párkrát zamrkal a probral se z transu. Už ho, ale nenapadla povzbudivější slova než:
„Bude to dobrý, uvidíš.“
Každý ples či bál - bez ohledu na to, kde se odehrával - se dal popsat několika málo body.
Zahájení - podzravy plné "upřímných" úsměvů a radostí ze shledání.
Pochlebování - komukoliv, kdo se zrovna namanul a měl vyšší postavení.
Tanec - v případě alespoň trochu inteligentního společníka docela příjemná kratochvíle
Popíjení - sloužící by mohli vyprávět, co vše hosté pod vlivem alkoholu provádějí
Vzpomínání - na chutnější pokrmy, silnější nápoje, krásnější ženy, galantnější muže...
Sean se poprvé upřímně usmál ve chvíli, kdy došlo na poslední bod a staré dámy rozjely své věčně nespokojené monology. V tu chvíli věděl, že večer se chýlí ke svému konci.
Téma je originální. Vcítila jsem se do kůže stovek let starého Lucifera, démona, jehož povídky mně lákají ke zpracování již spoustu let a není na ně moc času. Prosím, neplést se seriálovým Luciferem, obě postavy jsou úplně odlišné.
Změnil se nejen svět, ale i on sám. S přibývajícími lety stárnul a ustoupil z vládnoucí pozice. Stal se pozorovatelem, který nezasahoval do vnitřních ani vnějších záležitostí démonské říše.
Pero klouzalo po stránce papíru. Snažil se o sepsání pamětí.
Z hlavy se nořily vzpomínky, některé dávné, jiné bolestné. Většina v sobě nesla hořkosladkou příchuť. Mefistovo upálení, sbližování s Razimem…
Třesk na chodbě.
Vyhlédl ze dveří.
Jedna z mnoha váz ležela ve střepech. Obraz nad ní stěží držel… a uprostřed spouště…
„Samueli!“
Mladičký démon upřel na pradědečka bojácný výraz.
Lucifer jen mávl rukou.
Měknu. To za mých mladých let…
„Spravíme to.“
Ztracen v myšlenkách hladil prsty kluzký povrch voskové destičky. Popravdě byl tak zamyšlen, že si ani nevšiml, že dělá stejné pohyby jako umbrijská masérka věnující se jeho chodidlům.
Proč, když ji nejvíc potřebuje, múza nepřichází? Na téhle řeči by si mohl udělat kariéru.
"Ještě víno, pane?" zeptal se otrok.
"Nepřerušuj mě, když píšu!" okřikl ho, až sebou Umbrijka škubla.
Napil se vína.
"Trpké." Vrátil otrokovi pohár a přiložil stylus k panenské destičce.
Otroci otravují a římští úředníci zneužívají svou pravomoc a vydírají lidi.
Jaká to doba, jaké to zvyky!
"Hmm, to je dobré," zabručel nahlas a vyryl první šupinku vosku.
Ciceronovo slavné zvolání O tempora, o mores, zděšení nad mravy a zvyky, které jak známo upadají už od vzniku lidstva, pochází z jeho soudní řeči proti Gaiu Verrovi (Verres), což byl římský magistratus který proslul tím, jak se během války se Spartakem i později přiživoval vydíráním obyvatel spravované provincie.
Rozhodně nebyl jediný, kdo to tak dělal, ale trik je vždycky v tom, nenechat se chytit.
Slavné zvolání se Ciceronovi asi zalíbilo, a tak ho použil ještě několikrát v dalších soudních řečech.
Kdysi dávno, před 23 lety, byla v Praze na Letné založena malá rodinná cukrárna. Manželé vedli muzeum kávy a historických loutek (které funguje dodnes) a rozhodli se nabízet i kávu. V roce 98 vypadaly prostory cukrárny úplně jinak než je tomu dnes, zrovna tak nabídka sladkého.
Dnes cukrárnu vede jejich dcera se svým mužem, která peče dorty, ale zakladateli a majiteli (celého domu) stále zůstávají pan Jára s paní Kateřinou... Když s nimi člověk mluví, uvědomuje si, jak málo ví a zná. V cukrárně pracuju 4 roky a přesto cítím, že to je úplný "nic". :-)
Dveře cukrárny potichu vrznou. ,,Dobrý den, vespolek!" ,,Dobrý den, Járo," usměju se. ,,Kafíčko?" ,,No jasný, to akorát stíhám!" Zatímco chystám espreso, Jára obhlíží vitrínu s dorty. ,,Jak jdou kšefty?" Zasměju se. ,,Zase se tu dnes jeden pán sháněl po větrníku, hned jsem si na Vás vzpomněla.." ,,Poslat k Erhartovi na hlavní třídě! Však já tam taky chodím," směje se Jára a usrkává espreso. ,,Ten už je tam taky celou věčnost. A co je Billa, tam bejval tehdy mlíčňák... Hned vedle jsme chodili pro uzeniny... Ne, počkat, tam bejval pekař! Jak on se jmenoval... Uzeniny byly naproti, kde je dneska drogerie..."
Někdy bych chtěla vidět Letnou před 50 lety :) Tyhle povídací kafíčka a postávání u baru mají něco do sebe. Do chvíle, než Járovi zazvoní mobil a shání ho žena... xD ,,Ano Kačenko? No tady jsem, dole v cukrárně! No už jdu nahoru! Neee nezapomněl! Letím!" načež se obrátí na mě... ,,Já zapomněl dát králíkům, že jim to tam hodíte? Je to v baráku na schodech, když projdete muzeem, bedýnka s lupením... Děkuju za kafíčko!"
