Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Pane Weasleyi... a pane Weasleyi,“ ozval se břitce hlas profesorky McGonagallové, „jsem si jistá, že panu řediteli dokážete rozumně vysvětlit, proč je ze zmijozelské společenské místnosti akvárium a proč s tím dozajista nemáte nic společného... pane Weasleyi, máte na rameni řasu... Bezpochyby si to rád poslechne hned. Cestou můžete přemýšlet o tom, jak vaše chování odpovídá úctyhodné historii Bradavic a velkých kouzelníků, kteří zde studovali, aniž by neustále vymýšleli dětinské žertíky - je ostudné, že obrazy mnohých z nich jsou nám teď svědky...“
Muž na nejbližším obrazu zamračeně přikyvoval.
„Výsměch naší tradici. Akvárium?! K smíchu! My tam zamlada pustili výbušné krokodýly!“
"Oběd!"
"Už běžíme, dědo!"
Děti se nahrnula do kuchyně. Začaly se ládovat kaší a vyprávět o dobrodružstvích toho dopoledne.
"...Filip mi nahrál, ale Martin s Lízou byli blízko, tak jsem skočil dopředu a otevřela se šance, ale měl jsem blbě nakročeno, takže jsem kopnul levačkou-"
"Chytilo to faleš - nevěděl jsem, jak po míči skočit-"
"Dostali jsme teda další gól - ale tenhle byl tak hustej, dědo, že to ani nevadí-"
Děda se usmíval a přikyvoval.
Chudinky, pomyslel si.
Já v jejich věku brázdil Tamriel, zabíjel s Geraltem strigy, kosil nácky u Stalingradu.
Tehdy dětství stálo za to.
Než Greta zakázala elektřinu.
„Ty jsi pozval i Irenu?“ zeptal se pomalu.
„Odvolal jsem její vyhoštění z Tristu,“ přikývl Simeon. „Jako gesto dobré vůle.“
„Glenven…“
„Velryba Glenven ať se třeba vztekne,“ mávl Simeon rukou.
Kéž bych tohle dokázal říct před deseti lety, pomyslel si Ryko, ale rychle myšlenku zaplašil.
„Jestli se její současný choť dozví, jaké nepodložené drby o nás kdysi kolovaly, asi nebude mít moc náladu na obchodní jednání,“ poznamenal místo toho.
„Odkdy myslíš jen na politiku? Takového si tě z dětství nepamatuju. Pozval jsem ji i proto, že bych ji rád zase viděl. Moje schopnost mít někoho rád nezemřela se Samuelem Antaresem.“
Aroan Glenven byl lord ze Žraločích ostrovů, který před deseti lety požadoval vyhoštění Ireny výměnou za podporu Ryka v nadcházející občanské válce.
Podezřelý č. 3: "Já jsem ho nějak osobně neznal. Jen jsme si hráli v klubu kuličky, nic víc."
Slečna Marplová odpověděla: "To mi právě říká skoro každý, že ho neznal, jen s ním hrál kuličky. Jak já nemám ráda, když mi někdo lže. To za mých mladých let, to my jsme říkali pouze pravdu..."
"Dobře, dobře, nechci tady slyšet monolog z Vašeho dětství."
Slečna Marplová: "Dobře, nebyl pan Ratatouille v poslední době nějaký... divný?"
"Vůbec ne."
"A kde jste byl v pět odpoledne?"
"Doma."
"Potvrdí Vám to někdo?"
"Ano. Manželka, bratr a sestra."
"Děkuji. Můžete jít, ale neopouštějte město."
"Jojo."
Kdysi dávno Kryštof býval starší než Alena. Vzhlížela k němu. Kdysi dávno Alena sedávala ve svém pokojíčku, stavěla panenkám bludiště z knížek a napínala uši, aby zaslechla, co se děje na večírku pro dospělé. Záviděla. Kryštof tam směl a ona ne.
"Věda se nesmí před ničím zastavit," zaslechla tátovo oblíbené rčení. Tehdy a ještě tisíckrát potom. Vrylo se jí do mozku jako nezpochybnitelná pravda.
Stála na břehu Orlické přehrady a dívala se na Kryštofa. Teď už věděla, že na večírcích plnil roli cvičené opičky, na které táta ukazoval stáčení snů.
"Táta by na tebe byl pyšný," vmetla mu do tváře.
Esciel a Gerián dorazili na Sněm a největší společenská událost roku začíná...
Slavnost měla začít každou chvilku, ale Esciel v mumraji někde ztratila Geriána a místo toho se na ni nalepil jakýsi zasloužilý válečník.
„Corann si dává na čas,“ stěžoval si. „Když král žehnal můj rituál dospělosti, stáli jsme tu už za kuropění…“
„A ten král byl Madrig Jednoruký, ne?“ zamumlal někdo vedle.
Esciel je sotva vnímala, natahovala krk, aby o nic nepřišla. Od příjezdu do Rícasealu ještě nezahlédla ani krále, ani královnu, hrdiny, kteří království zbavili Běsů.
Zazněl roh a otevřely se dveře, vedoucí do posvátného prostoru za síní. Ozáření vycházejícím sluncem vstoupili ruku v ruce král Corann a královna Tara.
Madrig Jednoruký byl polomytický zakladatel království Deabart, něco jako náš svatý Václav.
„Co ty, starouši! Opotřebované organely, tisíckrát opravovaná genetická informace, ty už se k dělení nedohrabeš.“
„Ty, mladej, zas nic jinýho neděláš - namnožení organel, replikace DNA, mitóza a znova. Myslíš někdy taky na něco jinýho?“
„Samozřejmě. Musím udržovat sliznici v pořádku, na to už ty, starouši, nemáš, tak nepřekážej a koukej se zapoptózovat.“
„Za mejch mladejch let jsme byli taky pracovití, ale aspoň jsme měli trochu úcty ke starším.“
„Ehm, že se vám mísím do diskuse. Co já, rezervní buňka, pamatuju, tak se takhle chováte vy bez telomerázy všichni a furt.
Na odpovědi se oba aktéři hádky kupodivu shodli: „Se nevytahuj.“
Stárnutí buněk je v organismu řešeno už na úrovni DNA. Na konci jejích vláken jsou tzv. telomery, které se při každém zdvojení o kousek zkrátí (normální DNA polymeráza neumí tyto konce dosyntetizovat, tak je po každém dělení vlákno DNA o kousek kratší). Pokud se zkrátí docela, nemůže se zdvojit DNA, proto se buňka nemůže dále dělit a přestupuje do programované buněčné smrti (tzv. apoptózy). Tj. každá buňka má přesně definovaný počet možných dělení. Je to důležité zejména v rychle se dělících tkáních (např. sliznice zažívacího traktu), protože čím více dělení (tj. kopírování DNA), tím více pravděpodobnosti chyby v přepisu, což může vést k poruše funkce buněk (a je to také jeden z mechanismů vzniku nádorového bujení).
Aby nedošlo k postupnému vyčerpání všech buněk, existují specializované buňky – kmenové nebo rezervní, které mají speciální enzym, který dokáže tu telomeru dosyntetizovat. Například ve sliznici žaludku je jich velmi malé množství v oblasti krčků žlázek a jsou zdrojem nových buněk pro regeneraci povrchového epitelu i žlázek. (Jinak telomerázu mají také pohlavní buňky)
Jinak - podařilo se mi stvořit prima cvičení na čárky ve větě, asi zlehka přesahuje mé gramatické limity, tak prosím o schovívavost.
„Za mých mladých let,“ skuhral Marigold, když si masíroval zápěstí otlačená od pout, „ti to netrvalo tak dlouho.“
„Hmpf,“ odfrkl si Geralt a přehodil si svázaného Koviřana na druhé rameno.
„To byla nemístná narážka na můj věk nebo na to, že si nedostatečně cením tvojí záchrany?“ zeptal se dotčeně básník.
„Obojí.“
„Leccos jsme spolu už prožili, Geralte. Ty sám už nejsi nejmladší,“ oponoval Marigold.
„Když tys ještě kadil do plen, už jsem dávno běhal po Stezce,“ utahoval si z něj zaklínač.
„Ty toho naděláš,“ odfrkl básník. „Každopádně, co s ním?“ kývl bradou na jednookého muže.
„Co by. Bude teplá večeře.“
Nebojte, z Geralta se nestal kanibal, jen se mi do drabble nevešlo jeho škodolibé pomrknutí naznačující, že žertuje, aby trochu potrápil Marigoldova únosce :))
“Další?”
Zauvažovala nad dalším drinkem, ale pak potřásla hlavou. Ráno musela na sedmou do práce, a všichni ostatní už popíjeli poslední pivko.
“Nemáte spíš něco nealko?”
Přece jenom, bylo jí už jednadvacet. A to znamenalo dospělost (jen sociální konstrukt, ona osobně jí teda zatím nikde nepotkala), rozumná rozhodnutí (ty občas zahlédla z okna auta) daně (dřív si nejspíš přečte knihu v klínovém písmu, než pochopí, jak fungují) a -
“ - a obecně život, ano, Darcy,” dokončila Ellen za ní, skrývající za půllitrem pobavený úsměv. Darcy měla tendence říkat své myšlenky nahlas, když se trochu napila.
Dobré vědět, že některé věci se nemění.
„Jak ses dostala na Cimburk ty?“ přitulil se Vítek k chůvě, která dětem právě dopověděla, jak přišly na hrádek Svatava s Dorotkou.
„To je dlouhé vyprávění. Už je pozdě, měli byste jít spát,“ namítla chůva. Když viděla, jak děti zesmutněly, že příjemná večerní chvilka končí, přece jen začala vyprávět:
„Za mých mladých let chodila děvčata do služby hodně brzy. Bylo mi devět, když jsem přišla k prarodičům pana Jana. Starala jsem se o pánovu maminku a její sestřičku.“ Chůva dál vyprávěla o společném životě. „Když se vdala, šla jsem s ní, starala se o její děti a teď o vás.“
Snad se mi podařilo vyhnout se předhazováním, jak se dnes máme dobře oproti dřívějšímu těžkému životu, i povzdechům, že "za našich mladých let i to máslo víc mastívalo".
