DMD č. 3. pro 3. 4. 2022. Téma: To za mých mladých let

Seznámila jsem se s chlapcem.
Ten chlapec mi řekl, že mu je teprve 20 let.
Tím pádem je o 6 let mladší než já.
Trochu to spustilo mateřské pudy. Cítila jsem se najednou stará, byť mentálně mi je stále krásných 17 let.
Mladý zajíček pravděpodobně pohlcen mým stářím, mi usilovně sděloval, jak za svých mladých let boxoval.
Samozřejmě, že obecně box je velký lapač žen. I já na něj slyším.
Nicméně poznámka, že když byl mlád...aktivně boxoval...
Vzala mi dech.

Aktivně boxovat ve 4 letech se jen tak nevidí.
Nebo nevím, kolik, že mu to kdysi vlastně bylo let.

"Před lety jsem právě dnes dělal přijímačky na střední," zavzpomíná Tadeáš.
"Onehdy jsem zrovna říkal klukovi, ať si váží vymoženosti dát si přihlášku na dvě školy," reaguje Jimram. "Že to v našem mládí nebylo."
"A že jsme museli mít dobrý kádrový posudek s doporučením," přidává se Lev.
"To taky. Museli jsme se snažit mnohem víc než dnešní zhýčkaná mládež, když jsme nechtěli skončit jako pouzí učňové," konstatuje Tadeáš.
"Hergot, my tady brbláme jako staří dědkové," zhodnotí diskusi Jimram.
"Dědkové ještě ne, ale staří dost. Stejně ani tak nebude lehké vybrat děckám tu správnou školu a dostat je tam," uzavírá Tadeáš.

Tupě zírala z okna vlaku. Jezdila tudy tak často, že některá místa poznávala. Brzo přijde ta zatáčka s kusem pole, kde vždycky stojí voda. Další neděle, další týden před sebou. Škola, brigáda, sbor. Připadala si, že žije svůj život jen ze setrvačnosti. A smysl?

Měla poslední chvíle, kdy si v prázdném kupé dovolila cítit se opravdově. Pár kapek bolesti odkáplo z duše jako slzy. Pak si zase namaluje úsměv na obličej a přinese kamarádům do školy čokoládu.
Jak se to stalo?
Bývala přece spokojená. Nikdy to nebylo ideální, ale byla vcelku šťastné dítě. Kdy se to pokazilo?
Cítila se rozbitě.

„Přiveďte mi vrchního, okamžitě! Tahle věc, které říkáte panna cotta, je naprosto nevyhovující!” rozčilovala se postarší žena. Její partner se ji pokusil upokojit, to ji ale jen ještě víc rozdráždilo.
“To za mých mladých let si Ritz držel nějakou úroveň! Se vším to jde jenom z kopce!” Mladičký číšník se schlíple odšoural do kuchyně.
Azirafal s Crowleym celou výměnu po očku sledovali. Démon se pobaveně ušklíbl a mrknul na anděla.
“Já s touto dámou nemohu souhlasit. Za mých mladých let takové lahůdky jako panna cotta na stromech v Edenu nerostly,” pokrčil rameny Azirafal a s úsměvem se pustil do dezertu.

“Čím pojedeme?” napadlo Martu.
“Stopem!” vyhrkla Jindřiška.
“Nás tak někdo vezme,” zchladila ji Karolína.
“Už vidím, jak stopujeme,” ušklíbla se Anna.
“A řidiči nás objíždějí obloukem!” zasmála se Marta.
“No co, báglík, karimatku a jedem!” nedala se Jindřiška. “Nám vždycky někdo zastavil!”
“Jo, před čtyřiceti lety, plus mínus,” usadila ji Anna.
“Potřebuju kufr!” zamračila se Karolína. “Veliký! Knížky a průvodce něco zaberou!”
“Tak jak teda pojedeme?”
Anna otevřela ústa, ale než něco řekla, skočila jí do toho Marta:
“Tvou dodávkou, smradlavou od sejrů, teda nejedu!”
“A víš o autě, které nesmrdí a vejdem se do něj i s kuframa všechny?”

Když jsem jednoho deštivého odpoledne trávil přestávku pod pergolou strašnické vozovny, přišoural se letitý řidič, z nějž touha vyprávět přímo sálala.
A tak jsem poslouchal, jak se jako kluk vozil starými ringhoffery, jak ho dědek depák brával na služební jízdy kropicím vozem a jak se tehdy nic nehrotilo.
Když tramvaják dojel do výstupní na Špejcharu, průvodčí skočil do výčepu a než tramvaj stihla objet smyčku, na panelu už stál džbánek osvěžující sedmičky.
A když se pan výpravčí potřeboval přestěhovat, hodila se za čelní sklo cedule s nápisem zvláštní jízda a jeho dva plus jedna se vezlo tramvají přes půl Prahy.

Stojím v kuchyni s hrnkem kafe.

"Co budeš snídat?" "Vem si chleba s džemem a nebo sladký rohlík, můžeš si ho máčet." Hlava si odskočila do vzpomínek. Takhle vždy volala bábinka na dědouška v Tovačově. Do jejich slov pravidelně tikaly hodiny se zavěšenými litinovými šiškami.

Z hrnku se lehce zvedá poslední pramínek páry, jak tekutina chladne.
Snídani si posunu někam až...
Jen já a ten puclák v ruce.
Kdyby mě viděla bábinka.
Přímo slyším to její: "To my jsme snídali pravidelně, abys měla sílu na celý den, víš."

Jojo, až já taky budu jednou svým vnukům: "To za mých mladých..."

„Kdysi byl Londýn živý, stahovali se tu prvotřídní zločinci, přes ulici bydlel zabiják a teď… nuda! Chápeš to, Johne? Proč už to není jako kdysi?“
„Kdysi jsi jel na drogách a já byl ženatý za vražedkyni, vzpomínáš?“
„No ale stejně…“
Najednou se Sherlock zarazí, popadne kabát a vyřítí se ze dveří.
„Musím ven!“

Vrátí se o dvě hodiny později, Rosie v náručí.
„Co tady- Měl jsem ji vyzvedávat až ve tři, stalo se něco?“
„Unesl jsem ji,“ pokrčí rameny Sherlock.
„Ze školky?“
„Potřeboval jsem prověřit zabezpečení, Mycroftovi lidi jsou neschopní. Mimochodem, budou ti volat, asi tak…“
Johnovi zazvoní telefon.
„Teď.“

„Vždyť je to nebezpečné! Stačí jeden krok vedle a skončíte na druhé straně světa! A jak se pak dostanete zpátky, he? To za mých časů nebývalo. Tehdy tam jezdili jen obchodníci, a i ti vždycky jenom ve skupině, aby se jim něco nestalo. A platili si průvodce. Víte vůbec, na jaké peníze to přišlo? A dneska?! Žádná úcta, nic! Hlavně, že máte dobrodružství a zábavu! To jediné vás zajímá! ...vždyť vy tam snad za chvíli budete chtít i bydlet!“ skončil svou litanii dědeček. Jitka, hrající si na podlaze s dřevěným koníkem, prudce zdvihla hlavu a v očích jí nadšeně zablesklo.

„…a nakonec provedeme příčnou suturu.“
Black dokončil šití a sundal rukavice.
„Tenhle steh používali za korejské války, ne?“ ozvala se medička.
„Tenhle steh jsem se naučil ve dvaceti a je tím nejlepším, co mi dala škola doktorky McGonagallový.“
„Jasně. To ještě v kině běžely černobílý filmy a z rádia hrál Elvis, co?“
„Hrála ABBA a Steve McQueen byl Bůh!“
„Aha.“
„Do kin přišly Star Wars! Hergot, přece nejsem tak starej! Řekni něco, Ede!“
„Jestli chcete pacienty hýčkat, slečno, věnujte se kosmetice, tohle je traumatologie… Mimochodem,“ pošeptal Siriusovi do ucha, „stáhl jsem Epizodu IV v HD kvalitě. Dnes večer? Voulez-vous?“