DMD č. 9. pro 9. 4. 2021. Téma: Čekatel optimista

Zapalované zemnice. Masakr měšťanů. Cizí jezdci ukončili obléhání. Krvavě a definitivně.
"Naše modlitby vyslyšel sám Satan!" Odplivl si rytíř stojící na žebříku chabě nahrazujícím ochoz cimbuří.
"Vidím bunčuky Güyüka a Násira-ben-Tochtamyše. A vy jste se smáli, když mí muži vyrazili tryskem pro pomoc." Upřesnil pozorování exotický muž držící se lana přehozeného přes šanci.
"Vypadalo to, že vzali tvé plemeníky a prchli, princi."
"Já své psy znám!" Sebejistě odsekl urozený Tatar. "Pokud bratři pošlou po tümenu, tak tu rebelii do jara vyřešíme... A pak s vaším císařem dokážeme světu, že stepím Posledního moře vládne Džučiho ulus, čingisovci, žádný Tímúrovec, natož Osman!"

Mléko crčí proudem, Liduna zlostně tahá za struky. Žluč v ní kypí, div že jí bubliny nepraskají u uší.

"Ta megera sánská! Ale vono na na ní taky dojde!"

"Jak to myslíš?" zívne Vladěna.

"Já nemyslím, já vím," prská Liduna, až mléko kysne. "Půda bude patřit těm, co na ní dělaj, a krávy těm, co je kydaj."

"To je ňjáká blbost, ne?"

"To teda neni! Řikal to ministr a Vincek taky. Pak tu budem poroučet my a vona bude kydat. Počkej a uvidíš."

Vladěna to zvažuje a pak zabručí:

"Jestli to je pravda, tak se divim, žes jich nevykydala víc."

"Chtěla bys, aby ti někdo česal vlasy?" zeptal jsem se, zdánlivě beze smyslu - alespoň tak nechápavě se na mě podívala. Musel jsem přivřít oči, její lesk byl oslňující - i přes tlumené tóny smutku vyvěrající odkudsi z hlubin její duše, hmatatelné skrz její zářivý úsměv. Byla pro mě ledovou královnou beroucí za kliku dveří vzdušného zámku - jen jen otevřít.
Dým v mé hlavě se najednou rozpustil. Co mám dělat, když jsme tři? Vychutnávat si tuhle situaci se vším, co přinese, i když vím, že ráno půjdeme oba domů za tím svým. Láska je krásná, tak proč s ní šetřit...čekat netřeba.

Celý život fandí sjezdovému lyžování. Na závody se však dívá s několikaměsíčním zpožděním ze záznamu, všechny totiž beznadějně prospí. Snem netopýřího fanouška je však některou z velkých soutěží vidět naživo.

„Loni v zimě jsem se nechal dokonce probudit,“ vypráví. „Nadšeně jsem přiletěl na místo konání a ubytoval se v hotelu. Samou nervozitou jsem celou noc nezamhouřil oka. Za svítání jsem však pocítil nutkavou potřebu zalézt do skříně a tvrdě jsem usnul.“
Přestože závod zmeškal, své naděje se nevzdává.

„Nejlepším řešením by bylo zařídit, aby se zimní olympijské hry konaly v létě. A kdoví, třeba se to jednou povede,“ dodává tajuplně.

Byl prvorozeným synem svého otce a jeho dědicem. Nepochyboval o tom, že mu bude důstojným nástupcem. Pravda, již při svém čekání na dědictví zažil vládu nejednoho krále, nemálo zim, a dokonce několik válek, ale neztrácel trpělivost.
Na rozdíl své matky a šesti po sobě následujících macech se těšil dobrému zdraví – kořínek totiž zdědil po otci. Tomu však nyní již začaly dosluhovat nohy, oči i uši. Teď už cítil, že jeho čas se přiblížil. Konečně…
*****
Stevron Frey padl v bitvě u Volského brodu ve věku šestašedesáti let, zatímco na trůnu podobném vyřezávaném křesle ve Dvojčatech dál neotřesitelně seděl jeho nesmrtelný otec.

“Co to tam sakra dělá?” zamumlal si pod vousy nádražní zřízenec v uniformě kroutě hlavou.
Na peróně na lavičce seděl mladý, slušně oblečený muž s kufříkem. Usmíval se a vyhlížel v dálce vlak.
“Dobrý den, můžu vám pomoci?”
Muž se k němu obrátil s úsměvem od ucha k uchu.
“Čekám na vlak do okresního města. Nevíte kdy by nějaký mohl přijet, dobrý pane?”
“Jak bych vám to řekl…” Zřízenec se poškrábal za uchem a pokračoval: “Čekáte na slepé koleji, tudy žádný vlak nepojede.”
Muž se opět jen usmál a odpověděl: “Nevadí, chvíli počkám a určitě se nějaký ten vláček objeví.”

Čekala.
Pak se dočkala.
A pak už jen pořád čekala.
Čekala, až bude mládě samostatnější.
Čekala, až manžel skončí s prací.
Čekala, až se jeho současný projekt dostane do fáze, ke které bude moct dítě bezpečně připustit.
Čekala na setmění.
Čekala, až budou všechny domácí prace hotové.
Čekala, až dítě usne.
Čekala, až nebude potřeba prožívat večer ve dvou.
Čekala, na obědovou pauzu, aby se mohla vykrást do města.
Čekala, že si bude moct sednout, vychutnat si kafe i jídlo bez přerušování a jekotu.
"Kafee! Jednou CUCNOUT! AAAAA!"
Čekala, až bude moct napsat aspoň sto souvislých slov.
Jednou se dočká.

Muž v baloňáku měl upřímný pohled a pevný stisk, který vzbuzoval solidnost a důvěru. Pan Novák takové vlastnosti dokázal ocenit, ovšem, netušil, že muž, který si naproti němu přisedl, to měl naučené.
Studoval na to dlouhé roky.
"Takže, pane Nováku," začal ten zdánlivě solidní muž, "přemýšlel jste o naší nabídce? Jste čekatelem už docela dlouho, čas pokročit dál."
"Ano, ano, přemýšlel," usmál se pan Novák, "samozřejmě se budu angažovat, aktivní občan se musí zapojit a něco pro naši pokrokovou společnost udělat!"
Pán v baloňáku se usmál, trošku žraločím úsměvem, ale toho si pan Novák nevšiml.
Zbývalo už jen podepsat dokumenty.

Jedného dňa sa dračí jazdci vrátia.
Na oblohe sa objaví húf podivného tvaru, čo narastie do obrovských rozmerov.
Dračie krídla rozčesnú vzduch a jazdci skontrolujú každý piaď zeme, ktorá im náleží. K nebu sa vznesie dračí spev a Hora jazdcov sa znova zazelená pod ich vedením.
Urobil pre to všetko, čo vie. Zvyšok.. je na iných.

Slnko zfarbilo obzor dočervena. Akoby sa mu vysmievalo jeho túžbe. To bola ich farba...

Nevrátia sa, šeptali predlžujúce tiene. Rozhodne nie dnes.

Slnko úplne zapadlo, ale on si len posunul klobúk do čela a usmial sa.

Dávam vám šancu zajtra, zašepkal to ticha noci.

My grandfather was a constant in my life. He was always there, smiling and looking at me with a twinkle in his eye. Smoking from his pipe, and uttering words that sometimes I found completely nuts. Still, I loved and idolized him, I constantly tried to do my best to be the best and to impress him.

It took me a long time to understand, that all the time I was waiting for him to be proud of me, the whole time he was waiting for me to realize, that he already is. Grandfather always believed the best in us.