DMD

Prodaný ženich, to si přímo říká o nějakou taškařici (možná o pseudooperetu?).

Jenomže já se dívám na bílý papír a přemýšlím jenom o tom, jestli i Gleb byl někdy do někoho zamilovaný. Měl osmnáct let – kdo dneska ví, jaký byl.
Možná se se svou milou procházel kyjevskými ulicemi, veselý a pyšný. Třeba mysleli i na svatbu.
Nebo se jen zdálky díval, bál se ji oslovit. Ji – nebo jeho? Nevím, už neví nikdo.

Jsem sama, s prázdným papírem a přetrženým snem. A se strachem. Se strachem, že se ta historie zopakuje. Že se možná už zopakovala, jen si toho nikdo nevšiml.

Už je zase načase přesunout se z domova na část týdne do místa pracoviště. Volím dřívější z možných vlaků, to budu mít po příjezdu i dost času na drabblení.
Přišed na nádraží, s hrůzou zjišťuji, že můj rychlík je na tabuli odjezdů označen jako nejedoucí. Web dopravce zrušení potvrzuje, porucha lokomotivy to zapříčinila. Nezbývá než počkat na vlak o dvě hodiny pozdější.
Ten již naštěstí jede normálně, bez mimořádností. Do služebního bytu dorážím ještě se slušnou časovou rezervou. Vytahuji notebook a dávám se do psaní. Drabble dokončuji zavčas, nemusím řešit nahrazovací bonusy. I přesto, že jsem byl národním dopravcem manipulován.

Ksenije, Ksenije, líbí se ti Praha?
Ksenije, Ksenije, tušíš už, že porodíš druhého syna?

Ksenije, Ksenije za sedmačtyřicet let budou říkat Přijeli Rusáci – a ty Ne, Rudí… Pár let vydržíš, pak sbalíš byt i slzy a emigruješ podruhé.

Ksenije, Ksenije, víš-li, že tvůj hošíček ponese životem jméno svého strýce? – toho, co měl maturovat, když do gymnázia přišli Rudí, a celou třídu vyvedli na školní dvůr…

Ksenije, Ksenije, jednou se tě zeptá Proč k nám strýček nikdy nepřijde? – co odpovíš?

Ksenije, Ksenije, to jméno si přeje tvůj manžel.
Ksenije, Ksenije, zda i láska ženy a matky smí někde mít mez?

Ksenije…

To jsem si naběhla.
Kdybych tušila, jaký vliv bude mít včerejší drabble na mou kreativitu, raději bych obětovala bod.
Obyčejně, sotva drabble spatří světlo světa, uvolní místo dalšímu tématu. Tohle však se nemínilo pustit, vždyť se setkalo s takovým ohlasem. Během chvilky šest komentářů, nezvyk.

Právě komentáře a má snaha zavděčit se jsou silnými manipulátory.
Takže jsem dnes uvažovala, jak by asi zněla Balada o bagetě, ostré jako tchýnin jazyk:
Muž hladový domů se vrací,
zasytit touží se po těžké práci.
Bagetu rozpůlenou masem a chilli plní,
nevzpomene ranního utrpení.

No uznejte, měla já jsem čas, přemýšlet o manipulační jízdě.

Na patnácté výhybce se mi sen zasekl.
Sny se rodí z toho, co už v lidském mozku bylo. Když nebylo nic, člověk nesní.
Postava učil na dvou vysokých školách: na Ruské právnické fakultě v Praze a na Ruské lidové univerzitě. Musel mezi jejich budovami pendlovat, to dá rozum. Příležitost pro manipulační jízdu par excellence… Jenže já nevím, kde ty školy sídlily a jaké mezi nimi bylo dopravní spojení. A vymýšlet si nebudu!
Tak zírám na černý strop jednoho pražského pokoje: kde stojí stůl, na něm počítač; vzadu je knihovna, vedle postel. Na posteli já, na počítači nenapsané drabble. Bude-li bod?

Přichází to každoročně.

S prvním dubnovým dnem autor v očekávání tématu usedne ke klávesnici a pak, pod vlivem nabuzené kreativity, stvoří drabble.
V prvním týdnu je mu jedno, zda téma je punková nutrie či babské ucho, fantasie pracuje na plné obrátky a autor musí hlídat, aby se moc nerozběhla, protože sto slov a krácení je zlo.

Zhruba v půlce měsíce tvořivosti dochází dech. Co, proboha, napsat na tchýnin jazyk, zoufá si autor.
Mám psát drasťárnu o vytrhaných jazycích otravných bab, nebo pěstitelskou grotesku o nezničitelné kytce, či baladu o bagetě rozpůlené, tak že připomíná jazyk, naplněnou velmi pikantní masovou směsí?

„Dobrý večer.“
Přiznávám rovnou, zaječela jsem tak vysoce, že i štramák s bicáčkem (ahoj, netopýři!) by mohli závidět. Koneckonců, čekala jsem milou pohodu s Ksenijí a kluky, takže náhlý vpád loňské hlavní postavy mě vyděsil (skoro jsem napsala „vyvedl z míry“, ale nebudu lhát).
„I tobě,“ odpovídám. Vloni těžce nabytou asertivitu (ahoj, Ryo!) už jsem dávno poztrácela. Co mi teď chce? Tohle je přece sen o jejím synovi…

Nakonec tam se mnou jen tiše stojí a dívá se, jak si její snový protějšek hraje se vnoučaty a barví si zuby i jazyk nafialovo snašiným borůvkovým koláčem.
Venkoncem docela milé navštívení.

Roaring twenties, avantgarda, asociace. Pro správné dobové naladění poroučím dnes snu volný tok spojování. Tok, to co se točí. Ovšem taky, skrz podivné etymologické techtle, toček, posléze túček a přetaček. Následují lingvistické mechtle: od přetačku věcnou stejností k sítku, žýberku, řitičce (no fakt!) a řešetu. „Řešeto, nářadí k prosívání v podobě kruhového rámu s napjatým pletivem,“ povídal mi vokabulář webový. Ovšem já sníc nebudu sít; mně se tok snu stáčí po tvaru. Kruh. Latinské slovo, znamenající kruh či okršlek, zní orbis. A můj postava? Pracoval v ekonomickém oddělení nakladatelství Orbis. Oikos nomos, zákon dubnové domácnosti, káže: Sto slov právě stačí!

Když člověk spí, může se mu zdát ledacos.
Třeba o cihlově oranžovém architektonickém skvostu od Josefa Gočára. (Tak by to popsala autorčina sestřenka, vzděláním architektka. Autorka tvrdí, že se jí zdála, cituji, hnusná voranžová hranatá vobluda.) Tak nebo tak, ta záležitost stojí v Praze na Vinohradech dodnes.
Sídlívala tu Československá akademie zemědělská, u kteréžto instituce by jeden čekal nějaké ty zemědělské záležitosti. Šlechtění brambor, aby nevoněly mandelince, šlechtění obilí, aby mělo větší klasy, šlechtění cibule, aby měla méně propanthialu S-oxidu…
Chyba lávky. Zabývali se tu takřka výhradně sociologickými průzkumy venkovského obyvatelstva. Můj hlavní postava s nimi spolupracoval.
Čert věř názvům!

Mami, vystřelím ti růži, chceš? ptá se Nikita. Je mu už dvanáct. Vloni by pušku ještě neudržel, ale letos střílí jako pravý mušketýr. Mami! Mami! volá nadšeně malý Gleb. Před chvilkou s tátou někam zmizeli, a teď se vrací. Něco nesou: veliké srdce, do tmavohněda vypečené, do růžovobíla ozdobené. Jenže Glebovi je sotva sedm, dává mámě dárek, a v očích mu hoří tajná touha po sladkém mlsu. Počkej, kloučku, počkej. Máma srdce rozdělí na čtyři díly, bude dost pro všechny. Perník však zatvrzele vzdoruje. Sestrojíme si lamač! směje se táta. Dva louskáčky na ořechy, jedna ruční pilka, pohon na kličku…