DMD

Sssssss ob-ob-lu-lud-lud-ný-ný-ným-m lo-lo-lo-moz-moz-moz-em-em-em se-se-se vla-vla-vla-vlak-k-k na-na-na-natřá-sá-sá-sá na-na-na ko-ko-ko-lej-lej-lej-ích-ích-ích.
Na-na-na-kle-kle-kle-p-p-pán-pán-n je-je-st-st pá-á-á-n ja-a-a-k Wi-i-i-i-e-e-e-ne-ne-ner Schni-it-ze-el.
Pa-a-a-ak vla-vla-vla-vlak-k brr-brr-brrz-dí-íííííí v-v-v nádr-až-íííííí.
Uuuf!

Je to sen. Jenom sen. Sen o synovi. Zdá se mi sen. Dubnový sen. A ten sen. Právě teď. Dospívá. Z kakofonie vlaku. Do ticha alpských vrcholků. Do sanatoria. A na hřbitov.
Už bude konec.

Vlastně ne. Promiňte.

Je to sen. Jenom sen. Sen o synovi. Zdá se mi sen. Dubnový sen. A ten sen. Právě teď. Dětiní. Ze hřbitova. Do sanatoria. Do ticha alpských vrcholků. A v kakofonii vlaku.
Konec už byl. Nechám si zdát, co bylo před ním.

Sinalá chapadla snu se stahují.

Čas couvá.

Když disco, tak světla. Narůžovělé slunce se tříští v ránem rozpěněných peřejích vysokohorských bystřin. Polední denice se bělostně tisíceří na jezerní hladině. Střechy švýcarských sanatorií s večerem polykají poslední rudooranžové paprsky.

Když disco, tak hudba. Veselé kapely ze dvorů rozesílají nemocným radostné melodie. Staccato mokvavého kašle rozeznívá ozvěnou stěny alpských údolí.

Když disco, tak pohyby. Dynamika paží sevřených předsmrtnou křečí. Flexibilita těla podpořená odstraněním části žeber. Ku gymnastickým prvkům zajisté přispívá pneumotorax.

Na bílém hedvábném parketu, za dunivého chřapotu hudby, jež se rodí v přeplněných sklípcích – hleď!

Kapičky
krve
z plic
zasažených
tuberkulózou.

Je krátce po půlnoci, první den čtvrtého měsíce posledního roku první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí.
V jednom pražském pokoji stojí stůl, na něm počítač; vzadu je knihovna, vedle postel.
A já?
Spím. Sním. Sleduji. Spřádám rozhovory.
Píšu.
Muž zhroucený na lůžku, na starém nemocničním lůžku, uprostřed švýcarských hor, devět měsíců po devátých volbách do říšského sněmu, mne pozoruje.
„Neptejte se. Co víte, víte.
Od této chvíle nepromluvím slovo,“ řekne. Pak nic. Nic?
Můj sen se počíná pozpátku odvíjet k okamžiku mužova narození, k okamžiku mého probuzení, k prvnímu ránu pátého měsíce posledního roku první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí.

Třeba nový web. Nějaký, co nebude mít PHP ve stejné verzi jako ten, na němž jsme na kurzu trénovali webové útoky...
VYŘEŠENO. Teď už je PHP zastaralé jen trochu.

Nebo aby hosting uměl aktuální verzi Drupalu. A aby do ní někdo web převlékl.
ŘEŠIT PO DMD. Pokud na to budeme mít.

Nebo třeba databázi, co se nebude přeplňovat. Nebo aspoň sdělí, proč si nenechá vysypat cache jako hodná tabulka. A to jsem z ní ometla většinu otravných botů, co chtěli na webu vidět úplně všechno.
VYŘEŠENO. Ve spolupráci s AI a Sherlockem Holmesem.

Jestli vydrží celé DMD, postavím Turingovi ... server.

O historii Společnosti pro osvětu spisovatelů toho nevím mnoho. Takže netuším, proč byla takto nazvána a jakou osvětu měl autor jejího názvu na mysli.
Kdysi jsem byl zlákán k účasti v DMD. Spisování mě chytlo a dnes už můžu říci, že jsem byl touto společností, především však všemi účastníky její literární akce, osvícen. Byť se stále necítím být spisovatelem, spíše se považuji za spisovatýlka.
A tak právě načínám svůj třináctý ročník DMD. Doufám, že tato třináctka pro mě nebude nešťastná. V tomto roce si navíc k DMD přidávám i Padesátku.
Zkrátka a dobře, tyto moje aktivity jsou důsledkem osvěty (spisovatelů).

Jednou se Autorka rozhodla, že bude fajn přizvat si k tvoření díla i jeho protagonistku. Jako správná osvětová ji před začátkem dubna nechala nastudovat teorii literatury – a pak už jen zírala.
***
Vždyť víte, jak to je. Sliby se slibují, drabblata se píší a osvícené postavy… osvícené postavy kušní. A vymáhají si sliby. A drabblata. Ta hlavně.
***
Loňský duben jsme strávili s Autorkou a Postavou, s metalady Adelaidou Vladimirovnou Žekulinou a celou její rodinou. Tedy celou – má milá Postava si vymohla, že o jednom rodinném příslušníkovi psát nebudeme. A že o něm naopak budu psát napřesrok. Tedy letos. No, tak jo.

Ruka se cuká na spoušti
Gumička leží na poušti
Poslední vlak perón opouští
Mozek se na slunci rozpouští

Je duben, je duben, je DMD,
Na víkend se nikam nejede
Je třeba doma sedět, číst a psát
Anebo to v restauraci udělat!

Oči jsou krásně červené
Stojí to za to, né že né
Řádka za řádkou samý skvost
Literatura má budoucnost!

Je duben, je duben, je DMD,
Na víkend se nikam nejede
Je třeba doma sedět, číst a psát
Anebo to v restauraci udělat!

Gumičku až v poušti skryje prach
Přijde další výzva, nemám strach
Kdoví co se všechno může stát…

Ruka se cuká
Na spoušti
Gumička leží
Na poušti
Poslední vlak perón
Opouští
Mozek se na slunci
Rozpouští

Je duben, je duben, je déemdé,
Na víkend se nikam néjedé
Je třeba doma sedět, číst a psát
Anebo to v restauraci udělat!

Oči jsou krásně
Červené
Stojí to za to
Né že né
Řádka za řádkou
Samý skvost
Literatura má
Budoucnost!

Je duben, je duben, je déemdé,
Na víkend se nikam néjedé
Je třeba doma sedět, číst a psát
Anebo to v restauraci udělat!

Gumičku až v poušti
Skryje prach
Přijde další výzva
Nemám strach
Kdoví co se všechno
Může stát…

Začalo to slepičárnou. Asi dle názoru, že slepice byla dříve než vejce. Což je ovšem nejisté, stejně jako konstanta moderní doby. Potenciální podvodník se objevil ve formě postav z obrázku. Pokyn protřepat, nemíchat nám připomněl, kde leží počátek všeho, tedy alespoň rodiny jednoho z hrdinů daného fandomu.
Poslední vlak domů nám přivezl sci-fi seriálek. Protagonistovi přišlo na mysl babské ucho, slyšel hlasy, vrána mu tam k vráně sedala, aby byl nakonec, možná trochu nečekaně, zachráněn výběrem z hroznů. Jiný úhel pohledu nám připomněl lechtivý seriál z minulosti.
A toto vše, spolu se zbytkem témat, bude už v řádu minut historií.

Některá auta mají prosklené střechy. Fakt.
Některé stany jsou dvouplášťové a za jasných letních nocí můžete postavit jen tu vnitřní část, tvořenou síťovinou. Vidíte oblohu a komáři či muchničky vás vidí taky, ale skrzevá síť na vás nemůžou, hahaha!
V Bradavicích ale z nějakého důvodu auta nefungují (asi elektronika) a spát v noci pod pouhou sítí bych vám ve Skotsku vysloveně doporučila, já se ráda směju cizímu neštěstí.
Nicméně.
Bradavice disponují, jak jistě víte, Velkou síní.
Ležíme v suchu v polštářovém hnízdě a zíráme do krápajícího stropu. Obloha je neskutečně hluboká.
Bude taková navždy. Vznášející se. Křehká.
Naše.
Jsme doma.