DMD

Už několik dní spím špatně, sen se mi trhá a únava roste. Jenže se píše poslední rok první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí (měsíc čtvrtý, den pětadvacátý), takže můžu si bez problémů vypomoct trochou té (skoro) neškodné chemie.

Proto dnes usínám brzo – a spím hluboce, těžce.

Evakuační plavidlo – jak vznešeně to zní! – se pod ocelovými mraky blíží ke křovinatým kyperským břehům. Skrytý stínem slavné španělské sestřenky sevřel rozvrácené Rusko pod krkem skvrnitý tyfus. Dobrovolníci Děnikinovy armády namísto s Rudou armádou bojují s červenou vyrážkou. Loď nemocných a umírajících čeří nářkem horečnatých snů hladinu Středozemního moře. V zádi jí stojí smrt.

Noci kyperské, noci milostné, která z vás zrodila Afroditu?
Noci kyperské, noci milostné, která z vás zabalila do hedvábného pláště horečnaté sny a nechala se prostoupit zburcovanou fantasií? Noci kyperské, noci milostné, která z vás rozpoutala na špinavém okně zázračný tanec pinie s cedrem? Noci kyperské, noci milostné, která z vás povolala k lůžkům ubohých vyhnanců dávného Asklepiova hada? Noci kyperské, noci milostné, která z vás pohltila poslední tyfovou kapku? Noci kyperské, noci milostné, která z vás spatřila, jak Nikolaj otevřel oči, znenáhla jasné a přítomné?
Noci kyperské, noci milostné, která z vás otevřela hvězdy a Měsíc, aby kázala – žít?

Konstantinopol je Turecko, jenomže před dvěma lety to byla Osmanská říše, a Nikolaj přijel z Kypru, ale předtím z carského impéria, které už taky není, říkají to mapy a noviny, ale co na to ti kluci, ruský Nikolaj a osmanský Mehmed a uherský András, vždyť jim čtyři roky tloukli do hlav, vyhrajeme, jste hrdinové, náš národ je velký, a kde je teď vítězství, hrdinství, velikost, zůstala jen hořká pachuť dětí šílených nemocí propagandy, kdo jim zahojí duši, aby ze zpupné pýchy dospěla hrdá čest, nikdo, a tak se rok po první zakládá na druhou světovou válku a nikdo to nevidí.

K čemu mi je, že mě furt všechno svědí
Když o tom stejně nedokážu nic napsat
Jak ven z trablu, když za zadkem hoří, jen ježci vědí
A ani nemusí v myšlenkách tápat
Prej škrábej se
Na rukou, na hlavě, na nose
Na břiše, na zadku, na noze
Ach ten ekzém
Kdyby mi tak nerušil kruhy
Skopec z kopce spadl, už je tuhý
Ekzém leze mi na mozek víc než Chechtáky
Punková nutrie brousí si na mě někde v minulosti tesáky
V mozku bouři mám, která neutichá
V lese náhod hledám trochu klidu a ticha
Zamrkám
Smrkám
Mentální gymnastika toto

Konstantinopol byla pro Nikolaje peklo na zemi. Bez manželky, bez syna, sotva uzdravený – v páchnoucím, přeplněném městě. Teď už bude dobře, myslí si, když se před ním rozprostře Sofie. Vždyť za několik dní za ním přijedou i jeho milovaní.

O sto pět let později a třináct set kilometrů severozápadněji rozespale zamžikám do tmy, překulím se a spím dál.

Vasil sedí na zemi před sofijským nádražím. Zvedne ruku. Pokrčí prsty. Přitiskne nehty pod loket. Sjede jimi až k zápěstí. Opakuje. Opakuje! Opakuje!!! Opálená kůže se trhá a krvácí. Vasilova duše sedí na zemi v zákopu. Ti okolo nesedí. Zabily je granáty.

Ožralý Vasil zírá k severnímu obzoru. Dřív – na ruské frontě. Kamarádi za ním jednou přišli – pojď, uvidíš polární záři. Šel – neviděl. Druhý den – proč plýtvat slovy. Všichni, kteří ji viděli, tam zůstali. On přišel o haksnu a rozum. Severní obzor zůstává nezajímavě černý. Zaplaťpánbu, myslí si Vasil a kulhá do svého průchodu.

Ten průchod je v domě, v jehož třetím patře sním byt. Nikolaj sedí nad stolem, vlevo práci pro vydavatelství Severnyje ogni, vpravo pro kdovíjaké nakladatelství. Na plotýnce čeká pánev, vedle poslední vajíčko. Nikolaj pracuje, vajíčko se kutálí. Nikolaj zdvíhá oči, vajíčko padá. Nikolaj zprudka vyráží, vajíčko je napadrť.

Sofijské nádraží se rozespale protahuje v podvečerním sluníčku; vypadá jako opilec Vasil, který se ze zákopů vrátil bez nohy a s granátovým syndromem. Vasil se hemží vešmi, nádraží… individui.
Ctihodní občané by nejraději do Vasila i do nádraží vtloukli alespoň trošku kázně a rozumu – nebo je vyhodili někam hodně daleko za město –; osvícení lékaři a sociologové si mnou kníry, zasmušile hmmkajíce obcházejí chlapa i komplex budov a kolejí: Tuze zajímavý případ, co myslíte, pane kolego?

Nikitkovi jsou fuk všechny problémy světa. Jak je ta mašinka veliká! A jak se černě leskne! Tou pojedeme? To bude něco!

***

Kdy už tam budem?!

Antipú
Úplně hezký večer přeju!

Bohyně
Buď zdráv. Čeho si žádáš?

Antipú
Chtěl bych úpěnlivě prosit o rochu mkedu

Bohyně
Prosím???

Antipú
Omlouvám se. To ty úporné autoopravy. O trochu medu, úpěnlivě prosím.

Bohyně
A tak. Což si pro něj nemůžeš dojít v některém komentáři pod tématem?!

Antipú
Když oni na mě nejúplněji zapomněli! Ani jeden veršíček! Ani jeden příběžíček!

Bohyně
Tak už i na tebe došlo…
Bohyně
Ale já jim ještě zavařím! Samá agresivní témata jim budu posílat! A Múzy odedneška drží půst! A všechny kachny do karantény!

Antipú
Já bych radši, kdyby Múzy začaly vnukávat nějaké hezké úpění…

Když jdete spát s migrénou, můžete se spolehnout na dvě věci: Ve tři ráno vás vzbudí soused, jehož auto má MOTOR a RÁDIO. A váš sen bude řádně uječený.

Průměrné čtyřleté dítě vydrží i delší cestu vlakem. Průměrné čtyřleté dítě bude mít jistý problém s cestou páchnoucím, čadícím, hlomozícím vlakem, kodrcajícím se ze Sofie do Prahy. Pokud toto dítě navíc onemocní…

Těsně za československou hranicí přistoupila – s odpuštěním – stará bába. Znalecky situaci přehlédla, přeslechla, pominula rodičovský pár a sklonila se k Nikitovi.
„Šije boty do roboty –,“ zatočila jeho ručkama, „švec!“ rozhodila je. „Kdo je koupí neprohloupí – švec!“
Nikita se zahihňal.

Peřina těžkne jako sedimentární hornina, vzduch horce hutní, přitom fičí ledový vítr – kdyby tak chtělo zapršet! Třeba bych usnula. Třeba by se mi zase začal zdát sen. Místo toho nehybně ležím pod duchnou a připadám si jako zplocatělý trilobit. Spát, spát, spát…

Barrandovské skály se v podzimním sluníčku bělají nad Vltavou. Ksenije si úzkostně zacloní oči. Kde jenom jsou? Aha, tamhle. Bezpečně daleko od okraje, Nikolaj navíc drží maličkého Nikitu za ruku. Něco kutí u země. Našli…? Ksenije se usmívá, když Nikita vyskočí a rozběhne se od otce – ne ke srázu, ale k ní. Oběma ručkama přitom svírá zkamenělý poklad.