DMD

Sny jsou podivná věc. Někdy se nám celou noc zdá jedna jediná vteřina, jindy ve sto schrupnutích proletíme sedm let. Obrazy se při tom ani tak nestřídají, jako vzájemně splývají do podivných chimérických spletenců.
Kabinet profesora Bilimoviče na Právnické fakultě Univerzity sv. Vladimíra v Kyjevě: Nikolaj mu asistuje a sám se při tom připravuje na profesuru z politické ekonomie a statistiky. Vlastně ne, najednou mi nějak mládne – teď sedí ve kterémsi auditoriu téže fakulty a univerzity a týž jmenovaný profesor drží jakousi přednášku. Snem se mihne kalendář, obraz se mění, je rok 1910. Z Nikolaje je osmnáctiletý gymnazista, právě maturuje.

Když se Nikolaj seznamoval s Ksenijí, bylo to ospale pomalé a přesně podle etikety. Pravidelně nepravidelné schůzky v kyjevských čajovnách, vzdálená blízkost malých stolečků, nesmělé pohledy…
Když se Ksenije seznamovala s Nikitkou, bylo to proklatě rychlé a bolestivé. Třetího června roku 1917 – téměř uprostřed tryskajícího bezčasí mezi dvěma revolucemi – se jejich první syn rozhodl, že se narodí. A hned. A okamžitě. A jestli si, rodičové, myslíte, že pan doktor sem z té milostné schůzky stihne rychle doběhnout, tak se zamyslete znovu.

Přiznávám, že to ode mne nebylo hezké – ale když se mi tohle drabble zdálo, ze spaní jsem se smála.

Já vím, má se mi zdát jen volný seriál. Jenže sto slov je někdy moc málo.
Nikolaj vstoupil do Děnikinovy armády v roce 1918. V roce, kdy jeho nejmladšího bratříčka a s ním spoustu dalších gymnazistů bolševici zastřelili.
Držím v dlani sněhovou vločku časoprostoru. Nemám víc, než ten letopočet a tu zemi. Když se na to člověk dívá z jiného milénia, nemělo by mu na pár měsících (neřkuli dnech) příliš záležet. Jenže… Co bylo dřív?
Mrtvý bratr? A pak – krev vzkypělá zlou touhou po mstě a vstup do armády?
Racionální úvaha, rukování, hrdý voják? A pak – jen telegram: GLEBA ZAVRAŽDILI

Do definitivního probuzení zbývá jen pár dnů. Můj sen vstupuje na nejistou půdu. Koneckonců, nikdy nebyl ničím víc než interpretací interpretace. Jenže se do něj po špičkách vkradl nezvaný host, dávno mrtvý umělecký směr, romantismus. Možná v tom příběhu hledám víc, než v něm kdy bylo. Možná je to jen sen. Možná sen lucidní. Možná jsem už dávno vzhůru a spánek si jen namlouvám.

Píše se rok 1918. Rudá armáda přikazuje, nutí. Bílé se také říká Dobrovolnická. Hádej, hádej, hadači… Nikolaj vstoupil do Děnikinovy armády. Hloupý zelenáč, frontám velké války se vyhnul – a teď se dere mezi ostřílené vojáky. Proč?!

Aktuální noc ubíhá a já přemýšlím, zda jsem někdy zažil noc plnou zázraků. Připadá mi, že spíše ne. Naprostou většinu důležitých životních okamžiků jsem prožil ve dne. Koukám z okna, nic zázračného nevidím. Usedám zpátky k notebooku.
Z rádia zní Miro Žbirka a jeho píseň, kde zpívá o zázraku. A dochází mi to. Vždyť každá noc je plná zázraků! Stovky a tisíce lidiček kolem mě prožívají své životy a v nich okamžiky, které si dříve či později vyhodnotí jako zázrak.
Záleží jen na přesvědčení každého z nás. Podle mě je zázrakem už jen celý tento svět a systém jeho fungování.

Už několik dní spím špatně, sen se mi trhá a únava roste. Jenže se píše poslední rok první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí (měsíc čtvrtý, den pětadvacátý), takže můžu si bez problémů vypomoct trochou té (skoro) neškodné chemie.

Proto dnes usínám brzo – a spím hluboce, těžce.

Evakuační plavidlo – jak vznešeně to zní! – se pod ocelovými mraky blíží ke křovinatým kyperským břehům. Skrytý stínem slavné španělské sestřenky sevřel rozvrácené Rusko pod krkem skvrnitý tyfus. Dobrovolníci Děnikinovy armády namísto s Rudou armádou bojují s červenou vyrážkou. Loď nemocných a umírajících čeří nářkem horečnatých snů hladinu Středozemního moře. V zádi jí stojí smrt.

Noci kyperské, noci milostné, která z vás zrodila Afroditu?
Noci kyperské, noci milostné, která z vás zabalila do hedvábného pláště horečnaté sny a nechala se prostoupit zburcovanou fantasií? Noci kyperské, noci milostné, která z vás rozpoutala na špinavém okně zázračný tanec pinie s cedrem? Noci kyperské, noci milostné, která z vás povolala k lůžkům ubohých vyhnanců dávného Asklepiova hada? Noci kyperské, noci milostné, která z vás pohltila poslední tyfovou kapku? Noci kyperské, noci milostné, která z vás spatřila, jak Nikolaj otevřel oči, znenáhla jasné a přítomné?
Noci kyperské, noci milostné, která z vás otevřela hvězdy a Měsíc, aby kázala – žít?

Konstantinopol je Turecko, jenomže před dvěma lety to byla Osmanská říše, a Nikolaj přijel z Kypru, ale předtím z carského impéria, které už taky není, říkají to mapy a noviny, ale co na to ti kluci, ruský Nikolaj a osmanský Mehmed a uherský András, vždyť jim čtyři roky tloukli do hlav, vyhrajeme, jste hrdinové, náš národ je velký, a kde je teď vítězství, hrdinství, velikost, zůstala jen hořká pachuť dětí šílených nemocí propagandy, kdo jim zahojí duši, aby ze zpupné pýchy dospěla hrdá čest, nikdo, a tak se rok po první zakládá na druhou světovou válku a nikdo to nevidí.

K čemu mi je, že mě furt všechno svědí
Když o tom stejně nedokážu nic napsat
Jak ven z trablu, když za zadkem hoří, jen ježci vědí
A ani nemusí v myšlenkách tápat
Prej škrábej se
Na rukou, na hlavě, na nose
Na břiše, na zadku, na noze
Ach ten ekzém
Kdyby mi tak nerušil kruhy
Skopec z kopce spadl, už je tuhý
Ekzém leze mi na mozek víc než Chechtáky
Punková nutrie brousí si na mě někde v minulosti tesáky
V mozku bouři mám, která neutichá
V lese náhod hledám trochu klidu a ticha
Zamrkám
Smrkám
Mentální gymnastika toto

Konstantinopol byla pro Nikolaje peklo na zemi. Bez manželky, bez syna, sotva uzdravený – v páchnoucím, přeplněném městě. Teď už bude dobře, myslí si, když se před ním rozprostře Sofie. Vždyť za několik dní za ním přijedou i jeho milovaní.

O sto pět let později a třináct set kilometrů severozápadněji rozespale zamžikám do tmy, překulím se a spím dál.

Vasil sedí na zemi před sofijským nádražím. Zvedne ruku. Pokrčí prsty. Přitiskne nehty pod loket. Sjede jimi až k zápěstí. Opakuje. Opakuje! Opakuje!!! Opálená kůže se trhá a krvácí. Vasilova duše sedí na zemi v zákopu. Ti okolo nesedí. Zabily je granáty.