DMD

Netuším, jestli paní A. V. Žekulina holdovala vínu, zato jsem si naprosto jistá, že se s vášní účastnila společenského života. Osoba samostatně veřejně činná. Politička. Aktivistka? Z dnešního pohledu nejspíš ano. Posuďte sami:

předsedkyně Jednoty ruských učitelských organizací v zahraničí;
místopředsedkyně Ruské pedagogické kanceláře;
zakladatelka Spolku péče o ruské děti;
členka Jednoty ruských emigrantských studentských organizací v ČSR…

To je výběr méně než poloviny z hroznů organizací, spolků a škol, jichž byla zakladatelkou, členkou, ředitelkou, místopředsedkyní či předsedkyní.
Její dubnová protějška, jsouc výplodem mé fantazie, ji bohužel nenapodobuje. Přejala mojí introvertní povahu a už několikátý den se odmítá drabblení účastnit.

„Existují krátkoperiodické, dlouhoperiodické a jednonávratové komety,“ začínám tentokrát já. Adelaida mlčí a mračí se jako čert.
„Naprosto nechápu, proč mluvíte zrovna o kometách.“
„Protože tahle metaforická má extrémně krátkou periodu. Přesně deset let a dva dny.“
„Stále nerozumím.“
„Jednou za tenhle časový úsek přijde Ošklivé téma. Letos o bití a absenci přátelství. Je důležité, protože nás trochu znechutí, trochu otráví – ale hlavně nám připomene, co je důležité a co máme na dubnovém drabblení tak rádi. Většinou dostáváme Pěkná témata, a píšeme Ošklivá drabblata. Ale když přijde Ošklivé téma, půlka identit začne chrlit milé a vtipné stoslovky.“
„Prostě nevíte, co chcete.“

„Dnešní téma je docela hezké.“ Je deset večer, jsem unavená a na rameni mi sedí krysa, ale u Adelaidy se probudil nezdolný pedagogický optimismus. Žádné odkládání psaní na neděli! „Dává vám příležitost představit její politickou činnost.“
„Vrána vráně oči nevyklove, radši si spolu sednou a založí partaj. Ačkoli zrovna tihle krkavcovití nebyli žádní krkouni. Sesedli se v roce 1905 a chtěli postupnou demokratizaci impéria. Ve volbách 1917 získali bratru pět procent a hned v prosinci téhož roku je zakázali. Byli moc napravo, moc liberální, moc demokratičtí. Členkou jejich hejna byla i Adelaida Vladimirovna Žekulina, toliko váš předobraz. Jste spokojena?“
„Naprosto!“

„Školní uniformy jsou především praktická záležitost,“ začíná Adelaida výklad. „Za prvé: okamžitě a snadno rozlišíte žáky své od žáků cizích. Za druhé: stíráte sociální rozdíly. A za třetí: máte jistotu, že všechny děti mají boty. Protože nebýt uniforem… Československá vláda nám pomáhala způsobem naprosto nevídaným, ale kdyby se o sebe ty děti měly starat samy, chodí bosé a otrhané – do biografu na zakázané filmy!
Chlapecké uniformy zahrnovaly čepici se štítkem, sako, dlouhé kalhoty s opaskem a uzavřené lesklé boty. Děvčata dostávala černé košile a sukně do půli lýtek, černé punčocháče a botky s páskem přes nárt. Jednoduché, praktické–"
„Asexuální,“ doplním.

„Viděla jste dnešní téma?“
„Zajisté.“
„A?“
„Vaše vyjadřovací schopnosti se stále zhoršují… Pokud může jít i o úsek časový, doporučila bych vaší pozornosti přelom jara a léta. Teplo, milo, poslední ročníky mají po maturitě, ale ještě bydlí v internátě… Neřekla byste, co všechno jsme během těch let musili řešit.“
„Já bych neřekla. Vy povídejte!“
„V roce 1929 tři absolventky vyrazily slavit do výšin. Vyšplhaly se do koruny stromu, hlavičky nakadeřené, tvářičky namalované a poprvé legálně kouříce se fanfarónsky nechávaly fotografovat.“
„A jak to dopadlo?“
„Dle očekávání. Při slézání si potrhaly punčošky, poničily účesy a ještě jim bylo zle z tabáku.“

Stojíme v chodbě, objímáme se. Za chvíli mu jede autobus. (Autobus, metro, tři hodiny vlakem na trase, kde se vždycky něco semele, plus cesta pěšky.)
„Jednou přijde doba, kdy nebudu muset do Zlína,“ prohodí s nadějí.
„A celý svět bude růžový a plný jednorožců?“ odpovím se smíchem. Vím, že pak přijdou další výzvy. Ale těším se.
Usměje se. Ztuhne.
„Co?“
„Jednorožec.“
„Jé, toho posílá Apatyka.“
„Cože?“
„Jsem ti neříkala, že píšu? Jejda... Hlavně ty věci nečti, občas je tam tvoje alter ego.“
„A jednorožci…“
„Neboj, tenhle se nezdrží. Čeká na něj strigga, Tora, Dede nebo Regi.“
„Já ti vůbec nerozumím…“

„Pokud ještě na okamžik přistoupím na vaši nesmyslnou hru a připustím své ztotožnění s reálnou historickou osobností, pak musím konstatovat, že jako spisovatelka jste naprosto selhala.“
„Proč tentokrát?“ Bavím se. Adelaida sice prská jako vzteklá kočka, ale nenávistný osten z počátku dubna se dávno vytratil.
„Obšírně se zabýváte mými/jejími dětmi. Byly tu už téměř všechny, některé dokonce opakovaně. Ovšem na Nikolaje Sergejeviče jste buď zapomněla, nebo hůř, rozhodla jste se ho ignorovat.“
„Máte pravdu. Ale on byl tak významný… Na rozdíl od svých jedenácti sourozenců byl opravdu kapitolou sám pro sebe.“
„Tak se rozhodněte: letošní dobročinnost, nebo příští duben?!“

„Vyhlašuju organizační přestávku. Je nás jak škaredých psů!“
„No dovolte?!“ matka s dcerou předvádějí dokonalý dvojhlas. Radši je ignoruju.
„Ty,“ obrátím se k jednorožci, „zajdi nejdřív za strigg, čeká na tebe její dcera. Potom zaběhni pozdravit Esti Veru, navštiv Toru, a pak pokračuj k Dede. Ta už tě navede, kam máš pokračovat.“ Zafrká a odběhne. Snad trefí…
„Teď vy, Olgo Sergejevno.“
„Já bych chtěla jenom říct, že jsem byla dvakrát vdaná, že jsem studovala na Ruském pedagogickém institutu J. A. Komenského a že se neví, kdy a kde jsem umřela.“ Její hlas ještě doznívá pokojem, ale ona už se rozplynula.

„Snažila jsem se. Jako matka i učitelka...“ Pohledem pohladí opodál sedící Olgu. Jednorožec spásá trávník před domem a já srkám černý čaj s medem. Na uklidnění. „Monsieur Decroly a jeho způsob, respekt k dětem – to přišlo až v novém století. Když zakládal tu první školu – tu pro handicapované děti – byly Věrce tři roky a čekala jsem Gleba. A pak o sedm let později bruselská École de l'Ermitage. Ta už byla pro děti zdravé. Ale pořádně jsem jeho metody mohla studovat až v Československu, ve dvacátých letech. Vlastně pozdě. Moje děti už mě nepotřebovaly a já místo vyučování jezdila po konferencích…“

První, co mě napadlo k tématu, byl Saxanin odvar z babského ucha aka šalvěje přeslenité. Jenže co s tím ve světě Harryho Pottera, že.
Druhý nápad: po Obrtlé se potuluje šílený čaroděj, který uřezává stařenkám uši. Což Harryho odvádí od úkolů pro ministra Malfoye.
(Ano v mé letošní sérii se Draco Malfoy stal ministrem a napravuje omyly mládí.)

V duchu jsem si rozpracovávala příběh, rozmýšlela detaily, kterak se po ulici potácí krvacející stařenka, když zasáhl osud a uchránil čtenářův jemnocit. Při listování Seznamem jsem narazila na fejeton paní Formáčkové "Půjčte mi ucho, chce to ven!" o důležitosti naslouchání a pochvaly.