Rozsvíceno

Zamžoural do odpoledního světla. Prach tančil ve slunečních paprscích svítících skrz škvíry v prkenných stěnách.
Nebyl sám.
„Jsi vzhůru.“ Konstatování. Opatrnost v hlase.
„Víš, co ti je?“
„Šok z odeznívající druhotné infekce Zónou, řekl bych.“
„Hm. Kolik prstů?“
Snažil se zaostřit.
„Čtyři.“
„Jaká je rychlost plně naložené vlaštovky?“
„Africké nebo evropské?“
„Asi budeš v pořádku. Teď. Ale radši... radši bychom se měli ujistit.“
„Ujistit se? Jak?“
„Spíš kde. Nedá se nic dělat... musíme do Chrámu.“
Zasténal.
Už zase?
To nestačilo před sto lety?
Moment... Chrám! Tam přece mířil! Aniž věděl, že tam jde.
Dobrá.
Jednou za sto let je akorát.