DMD č. 21. pro 21. 4. 2019. Téma: Jednou za sto let

Doufal jsem, že Tomáše zastihneme včas, ale takové štěstí jsem neměl. Když jsme dorazili do jeskyní, našli jsme jen jeho spolužáka, jak stojí u zdi s loučí v ruce a celý se třese.

"Kde je!" vyhrkla na něj Nela. Nebyl schopný slova. Jen ukázal na zeď.

"Dostaň nás dovnitř. Tomáš potřebuje pomoc," prohlásil jsem hlasem nepřipouštějícím námitky.

"Dobrá," vydechl vyděšeně. "Musíte se mě držet," dodal. S Nelou jsme ho uchopili za ramena, Filip s Mirkem mu položili dlaně na záda.

Snažil jsem se nemyslet na to, jak jednou, třeba v dalším století, najdou novou jeskyni a v ní naše kosti.

Jednou za čas (asi né úplně za sto let, ale snad to projde) se na statku stane něco nového.
Velikonoční sobota přinesla vážné zdravotní komplikace mladé kravičce. Pěnivé nadmutí bachoru znamená, že bachor je plný husté pěny, která se nedá vypustit. Bachor se rozpíná, až utlačí plíce a zvíře se udusí nebo utlačí aortu a zvíře zemře na selhání oběhu. Sonda do bachoru nepomáhá, trokarizace také valné zlepšení nepřináší. Dle slov veterináře to "občas některá kráva i přežije". Farmáři zkouší všechno co je napadne. V osm hodin večer nastává zlepšení, se zrodem Neděle Vzkříšení začíná kráva přežvykovat. Nejspíš to přežije!

Když jsem byla ještě mladá, vyrazila jsem na cestu. Na hodně dlouhou cestu. Na cestu kolem světa.
Hladké asfaltové silnice brzo vystřídaly hrbolaté prašné cesty, ale vždycky jsem je zdolala. Horší to bylo v poušti. Písek, písek a zase písek. A to vedro. Málem jsem umřela žízní. Myslela jsem, že dál už to nepůjde, ale šlo.
A pak byla cesta zase snazší. Později plavba přes oceán a cesta horami a pampami. Nebála jsem se, měla jsem svoje lidi.
Takoví šoféři jako Jirka a Mirek se narodí jednou za sto let. Kdoví jestli.
Všechno nejlepší k jubileu, Mirku!
Vaše Tatra 87

Některé věci se dějí jen jednou za sto let. Velká neštěstí jako ničivé povodně, rozsáhlé požáry, války mezi národy…
Ryko někdy přemýšlel, jak se cítí lidé, kteří se k takovým událostem připletou. Uvědomuje si člověk vůbec rozsah toho, na co se dívá? Nebo jen přemýšlí, jak přežije příští minutu, hodinu, den, týden, měsíc? Zamrzne na místě, neschopen pohybu a myšlenky, nebo se vrhne kupředu ve snaze zachránit, co se dá?
Až jednoho dne ten pocit zažil. Zrovna se snažil uspat Sofii, když do místnosti vešla Viola. Už její výraz ho vylekal.
“Narodila se ti dvojčata,” pronesla Viola s potlačovaným smíchem.

„Zase se tváříš tak…“ řekla mu dcera nabručeně. Rostla jako z vody a čím dál víc se podobala matce.
„Já vím,“ uznal a přestal vyhlížet na oblohu.
„Jak?“ zeptal se Petr. Anna mu říkala „Petrklíč“ a on si nebyl jistý, jestli se mu ta přezdívka líbí, nebo ne. Střídal postoj k ní se samozřejmostí šestiletého klučiny. Skoro sedmiletého, dodal v duchu velký Petr.
„Jako když čekám vzácného hosta,“ vysvětlil malému Petrovi.
„Který se ukáže jednou za sto let,“ ozvala se Anna.
To naštěstí ne. Jednou za sedm let.
Milovat labutí ženu má svá úskalí. Třeba to stále dokola zlomené srdce.

Vypravěč stál se zavřenýma očima na náměstí. Snažil se neužívat si pocit vítězství.
Vítězství, kterého se dá dosáhnout jednou za věčnost.

Je na čase čelit následkům, pomyslel si, otevřel oči a pokusil se otevřít bránu do roku 2019. Jak předpokládal, vše šlo lehce, tak jako dřív.

Vstoupil do brány a ocitl se před hospodou U Stočesů. Rozhlédl se a spatřil Čestislava sedícího v zadní části zahrádky. Pomalu k němu došel, posadil se a objednal si pivo.

„Cítím, že magie opět proudí svými stezkami,“ pronesl vážně Čestislav. „Vyřešilo se to až moc lehce. Bojím se zeptat, ale musím. Co jste provedl?“

"Po stu latach" dnes nemusím brzy vstávat.
Protááááhnout - počkat - peřina??? Na peřině kočka. Taky se protahuje.
Nohy dolůůůů - pomalilinku zvedat - narovnat.
Tak, co dnes udělám, v duchu maluju plány na celý den.
Upeču beránka (včera jsme rajzovali po návštěvách, večer se mi nechtělo), trochu poklidím, než dojdou mladí.
KAFE!!! Jasně kafe bude jako první, neboj, jen co si umyješ zoubky, motivuji sama sebe.
Otevřu dveře do předsíně a...
A přede mnou stojí slepice, rovnou dvě slepice.
"Mááš, máááš? Dááš, dáááš?"
Jasně! Chlopek říkal "První dej slepicím."
Ale už neřekl, že nechá větrat barák.
Tak už se probojovaly až sem, delegátky.

Cválali s větrem o závod. Městskou branou se prohnali, jako by je tu každý znal. Kopyta zabušila po dláždění v uličkách. Zastavili se až na molu.
Na prázdném molu.
"Kde je loď?" dožadoval se Elladan udýchaně.
Elf s rybářským prutem mávl k západu. "Odplula včera."
"Cože?! Oni na nás nepočkali?!"
Elf ukázal na sloupek s větrem ošlehanou sluncem vybělenou cedulí.
Elrohir už ceduli luštil. "Pravidelný spoj Šedé přístavy - Tol Eressea... Jede to zas za sto let."
Elladan zbledl. "Copak budeme muset celé století bloudit po pobřeží?!"
"Já jedu zpátky domů," odvětil jeho bratr nevzrušeně. "Stejně jsem si tam něco zapomněl."

"Kdybychom měli něco, cokoliv, co mu patřilo, mohli bychom se pokusit o speciální lokalizační kouzlo." vysvětlil Karl, když konečně prolomil mlčení po jeho předchozím prohlášení.
"Mám pár jeho vlasů, upadly z něj." řekl tiše Matěj a vytáhl z kapsy plastový sáček na důkazy.
"Výborně, Kopecký!" pochválila ho Veronika. Nadšení z ní přímo teklo proudem.
"Jen nepodléhejte nadšení. Bude to chvíli trvat - to kouzlo není žádná brnkačka - a taky nemusí vubec vyjít. Řekl bych, že se používá tak jednou za sto let. Možná ani to ne."
"Co budeš potřebovat, Karle?"
"Klid, vodu, papír a barvy. A taky vaši pomoc při zaklínání."

"To je od nich milé, že vás pozvali, sire Nicholasi."
Buclatá dáma si prohlížela letáček.
"Vypadá to moc pěkně. Přivítání na Hlavním nádraží … samé zajímavé přednášky. Jan Jessenius, Dr., „Pražská anatomie, se zvláštním ohledem na tepny spojující hlavu s tělem.“ To bude poučné. A koukám, královská sekce je hojně zastoupena, hlavně od nás a z Francie. Marie Antoinetta, HM, „Módní klobouky“. Na to bych ráda! Sekce mučedníků, Pavel z Tarsu, Sv., „Kristus je hlavou a věřící údy.“ Hm ... A tady, to je přece vaše přítelkyně! Bezhlavá jeptiška, OSC, „Jak neztratit hlavu“."
„To se mi nemůže stát,“ posmutněle pronesl sir Nicholas.