DMD č. 21. pro 21. 4. 2019. Téma: Jednou za sto let

Ta služba je těžká. Už nemůžu pít tolik vodku. Člověk si myslí, že je chvíli klid, dá si pár panáků a pak tohle - najdu Ježibabu, jak si vlastní lopatou kope pro sebe díru.
A když se ostatních ptám proč, tak prý proto, že chtěla být až moc hodná. Museli prý zakročit a protože jsem zrovna předtím Santerovi zabavil pistole a Sauronův těsnící kroužek stále nefunguje, nic jiného je jako trest nenapadlo.

"Moc hodná," ptám se jí, "to znamená co?!"

"Rozdávala jsem dětem perníček, z lásky, jednou za sto let to tak mám, a letos to bylo teprve podruhé," úpí neštastně.

Co je světem svět
jednou za sto let
přiblížím se zpět

Jsem síla lidská i nadlidská
myšlenka jasná i cynická
jsem energie, vůle, aktivita
drsná mužská polarita

Co je světem svět
je tomu už šedesát tisíc let
co byl jsem takhle blízko Zemi
pohlédněte vzůru k nebi
vře ve vás krev?
to je můj hněv!

Toužím, vládnu, panuju
z velkých gest se raduju
ač jsem svár i spokojenost
nemám zrovna trpělivost

Znám riziko a mám rád zisk
jsem mocný skok a trysk
jsem samba, jive a tango
nespoutaný Django

Jsem vášeň a smyslnost
ohně není nikdy dost!
promiňte tu upřímnost

Papua je poměrně pestrá co se týče počtu dračích plemen, takřka žádné z nich však nedosahuje bojové váhy, což je zřejmě dáno přírodními podmínkami. Výjimku tvoří muruk, v doslovném překladu kasuár; obávané plemeno, které nad jinými vyniká velikostí a vzácností, ale také šíří hlasového repertoáru. Pomocí zvláštního rohovinového útvaru na hlavě dokáže vydávat nepřeberné spektrum zvuků, kterými komunikuje a značí si své teritorium.
Právě kvůli vysoké teritorialitě žije muruků na ostrově jen hrstka. To mezi domorodými kmeny dalo vzniknout legendě, že se jedná o lesní duchy, jejichž vejce se líhnou jen jednou za sto let.
Pokud je dříve lovci nerozbijí.

Nesla se ulicí a lidé se za ní otáčeli jak uhranutí.

Pán všech pekel jednou za sto let se na svět rozvzteklí

Muži zapomínali kam jdou, ženy bledly závistí.

a proto anděl vzlét, a proto anděl vzlét z předpeklí.

Nádherná jak plamen, ničivá jak lesní požár.

Ďábel sám stvořil tě z požárů.

Za jejími zády propukaly divoké hádky. Mnoho otců od rodin opustilo toho dne teplo rodinného krbu, následujíc volání, kterému nerozuměli, ale kterému nešlo odolat.

ďábel sám, strůjce všech nesvárů.

A ona kráčela dál, bez zastavení, bez ohlédnutí. Nádherné prokletí. Pomsta pekel.

Jezebel, já tě znám!

Brána do paralelní dimenze pro mě znamenala něco, co vypadlo z románu Julese Vernea.
Když mi bylo deset, považoval jsem takovou věc za někde existující, dobře ukrytou, chráněnou tak, aby se nedala zneužít.
V šestnácti jsem tu záležitost překvalifikoval na konstrukci lidské mysli, zoufale toužící po úniku z kruté reality.
Když jsem se v šestatřiceti letech ocitl na odboru záhad a v obrovském krystalu spatřil sám sebe klečícího před jakýmsi odporným černokněžníkem bez nosu, srdce mi bušilo až v krku.
„Brána do světa, v němž se nacházejí naše trpící já,“ okomentovala artefakt paní Láskorádová. „Otvírá se jednou za sto let.“

Jen jednou za sto let vídám kvést tvoje růže. Jen jednou za sto let je čas kdy se tě dočkám.
Zrození a tvou smrt vídám v ten stejný den. V den kdy trhám tvé růže, které voní stejně jako ty.
Nosím je domů a zkoumám, jak zařídit, aby kvetly a ty tu pro mě byla alespoň o den dýl.
Avšak... Tvé růže, a s nimi spojený pocit tvé přítomnosti, vykvétají stále pořád v ten stejný den a umírají s úderem půlnoci.
Jen jeden den ve věčnosti, jen jedna chvíle v době kdy čekám. Kdy čekám na to, až se vrátíš.

Tak jsem tady, děcka. Máte bordel ve sklepě? S tím vám pomůžu! Bude to snadné, rychlé, efektivní a vy už si to pak jen přeberete, platí?
Cestuji. Jako ty bandy turistů, co dělaj nepořádek a vodohospodáři, co neposlouchaj varování. Jenom mnohem, mnohem rychleji. Největší problém ale je, že ani já sama s tím nemůžu nic dělat. Kdysi tu byly menadry, kterými se dalo líně plout. Hluboké tůně. Vysoké břehy a mnohem méně překážek. Moje cesty byly klidné a tiché tam, kde to bylo třeba.
Řítím se do města, mocná, zpěněná a neubrzditelná. V takové síle mě nezažilo rovných sto let.

„Jak si vlastně dospěla k práci u Malinů?“ zeptal se Jaroslav Evy. „To se nestává snad ani jednou za sto let, aby dědička tak dobré továrny pracovala pro konkurenci.“
„Otec s panem továrníkem Malinou plánovali fúzi už delší dobu. Já jsem chodila s Adamem do školy a vymysleli jsme si, že on bude pracovat u nás a já u nich a že tak dáme dohromady nejlepší podmínky na tu plánovanou fúzi.“
„Jo, tak to už dává smysl.“
„Naši otcové to moc nechápali. Ani mne ani Adama v práci k ničemu nepustili. A jak to celé slavně skončilo, to už víš.“

Otevřel oči, bylo půl jedné ráno. Věděl, že neusne. Měl hlad.
V koupelně si opláchl obličej a chvíli na sebe zíral do zrcadla. Pořád ten samý obraz, den za dnem, rok za rokem.
Přešel do kuchyně a začal si ohřívat instantní polévku. Věděl, že se to blíží. Každým rokem to přijde. Cítil to v kostech pravidelně od doby, kdy onemocněl. Měl by začít plánovat. Založit si falešné profily na seznamkách, změnit vizáž, vytipovat nejlepší místa na procházky…
Dnes mu ke spokojenosti postačí polévka…
Zamíchal ji a vypnul sporák.
… ale jednou za sto let se vzbudí s úplně jiným druhem hladu.

"Jsme v končině kavárnami oplývající, dnes svačíme zde," praví Jenovéfa.
"Třikrát sachr, dvakrát horkou čokoládu, jednou latte macchiato," objednává Pankrác.
"Mají zde i alžírskou či irskou," konstatuje Jenovéfa.
"Ano, ale po ránu alkohol nepiji. Výjimku jsem udělal jen jednou za sto let."
"Kdy?" je zvědav Zdirad.
"Po vítězství našich hokejistů na olympiádě v Naganu. To jsem oslavil štamprletem slivovice, ač bylo teprve osm ráno."
"To aby naši sportovci příliš nevyhrávali, sic budeš ohrožen alkoholismem," přehání Jenovéfa.
"Člověk musí pečlivě vybírat a nevytvářet si nejrůznější záminky. Ostatně Nagano dodnes označují jako turnaj století. Dnes tedy budeme hřešit pouze mlsáním," dí Pankrác.