DMD č. 21. pro 21. 4. 2019. Téma: Jednou za sto let

V olivovém háji foukal jemný větřík a pohrával si se stříbřitými listy starých stromů, které tvořily spletitými větvemi střechu nad hlavami černě oděného davu. Končil červen a vzduch už voněl letními večírky na pláži a sluncem, které se sem pod olivovníky neprodralo. Štěrkové stezky křupaly pod nohama vesničanů.
Kněz stál nad vykopaným hrobem, do kterého spouštěli honosnou lakovanou rakev se stříbrnými ornamenty.
„Byl to neobvyklý člověk,“ poznamenal hlasitě, aby ho slyšelo celé shromáždění. „Lidé jako on se rodí jen jednou za sto let.“
„Debilové jako on,“ odplivla si do hrobu mladá žena a odkráčela pryč za zděšeného údivu celé vesnice.

„To byl nápad, vdát se za historika. Že republika slaví stovku omílá pořád, ale že máme patnáct let od svatby zjevně zapomněl,“ Jarmila vztekle nakopne zcela nevinný kámen.
„Možná jenom čeká na kulatější výročí,“ šklebí se Lenka. „Uvidíš za pětaosmdesát let. To budou oslavy.“ Jarmila se ji pokusí zavraždit pohledem a zbytek dne s ní není řeč. Zato druhý den dorazí rozzářená jak sluníčko.
„Nezapomněl,“ hlásí už od dveří. „Donesl mi kytku a dneska jdeme na večeři.“
„No vidíš,“ zubí se Lenka a tiše doufá, že SMS - koukej Jíře popřát k výročí, nebo se ožeň s historií – Pepan pečlivě vymazal.

Čistě technicky vzato nemusí andělé nikdy spát.

To neznamená, že měl Azirafal rád, když ho něco vzbudilo uprostřed noci. Obzvlášť ne vyzvánění telefonu. Zašmátral po sluchátku. Zlaté časy holubí pošty. Po té se alespoň dala hodit brambora.
Nestihl říct ani haló, když hlas na druhé straně spustil raketovým tempem.
“Možnost, jaká se neopakuje!” zaječel nadšeně: “Jedinečná příležitost, kdo ji promešká…”
“Crawley?”
Hlas se nervózně odmlčel.
“To zase jde o ty pozemky na Měsíci?”
I přes telefonní linku šlo slyšet přikývnutí.
“Já jen, že jsi mi to nabízel už v minulém století. A když tak přemýšlím, tak i v tom předchozím… ”

Začal s opatrnými procházkami po nemocničním parku. Zatímco byl upoután na lůžku, jako by někdo vymazal z jeho života dvě roční období. Díval se na svět novýma očima, z nichž vyprchala veškerá naivita a nerozhodnost, ale ještě do nich nestihla vstoupit skepse a zahořklost. Sunul jednu nohu před druhou, podpírán sestrou Francescou. Povzbuzovala ho. Dodávala mu sebedůvěru, aby to nevzdal. Hleděl na své ochablé nohy. Cesta k fontáně a zpět se zdála být nekonečná. Třásl se vypětím po celé těle. Po čele mu cestovaly kapičky potu.
„Takový pokrok se jen tak nevidí. Úplný zázrak! Tak možná jednou za sto let…“

Albus vstoupil do salónu. Ariana seděla v křesle a tvářila se tajemně, kdežto Aberforth cosi kutil.
„Děje se něco?“ zeptal se Albus.
„Vzpomínáš na ty hodiny?“ řekla Ariana.
„Jaké hodiny?“ podivil se Albus.
„Rodinné hodiny po pradědečkovi,“ vysvětlila.
„Ty, co se jednou za sto let musí seřídit,“ dodal Aberforth.
Na stole stály sloupkové hodiny s mnoha ručičkami. Nápisy Percival a Kendra byly zčernalé a ukazovaly tam, kde by na normálních hodinách bylo 12.
„Jsou už asi rozbité,“ spekuloval Aberforth.
„Jakto?“ hlesla Ariana.
„U Albuse to ukazuje, že je zamilovaný. A za boha to nejde poštelovat!“
Ariana na Albuse spiklenecky mrkla.

Peklo se zavázalo, že jednou za sto let propustí jednu z duší do nebe. Muselo se samozřejmě jednat jen o lehčí trestance z předpeklí a vše bylo nutno úředně ošetřit. Hříšník sepsal žádost v šesti kopiích, ta musela projít třemi komisionáními schvalovacími koly v peklu, očistci i nebi, být opatřena všemi dvaadvaceti nezbytnými razítky a čtyřmi dobrozdáními. Nakonec byla samozřejmě vyřazena pro formální nedostatky. V zásadě šlo jen o další muka pekelná a všichni to věděli.
Proto to pozdvižení, když poslední příchozí rozmlátil brány pekelné tupým koncem kříže, seřval personál na tři doby a vyvedl několik milionů duší na svobodu.

Řekli, že se mu dostalo cti. Že je ten nejstatečnější a nejčestnější člověk, jaký kdy žil, a proto bude střežit svět. Aby nikdo nepáchal nepravosti, nekradl, nevraždil, a Země dál existovala.
Ze začátku byl pečlivý. Sebemenšího zlodějíčka dopadl a napravil. Ale lidí přibývalo, zločinů stejně tak, a on nestíhal.
Nakonec se rozhodl. Svět je zkažený, tak ať. On půjde spát. Jednou za čas se probudí, ztrestá hříšníky. Ujistí se, že svět nespěje ke zkáze. Lehne si.
Století se střídala. Jeho režim fungoval.
Až do dneška.
Probudil se, potrestal. Vypadalo to, že svět ještě před zkázou nestojí.
Ale teď nemohl usnout.

Jedzenkratie za stoletie harant dzabelsky zrodie sa, znameniem temnoty na perdeuli oznaczen.
Litery na zašlém pergamenu. Černé jako znamínko na zadku děcka.
„Bratr měl takové,“ zakňourala žena. „Jednou stáhl gatě před kumpány a vědma ho kázala zabít. Bylo mu dvanáct.“
„Jedenkráte…“
Geralt skončil dřív, než začal. Tady logika neměla místo.
„Mohli byste…“
Opět nedořekl. Tahle rodina se jinam stěhovat nebude. Hrůza z toho, co je humny, jim čišela z očí.
Nakonec použil rozžhavený pohrabáč. Řev a smrad, navíc se děcko posralo.
Odměnu odmítl.
„Mám podobné,“ poznamenal Marigold, když odjížděli. „Na perdeuli.“
„Tos měl říct, když jsem držel pohrabáč,“ odpověděl zaklínač.

Jednou týdně zkontrolovat prošlé potraviny v ledničce,
jednou měsíčně kontrolovat olej ve voze, jednou ročně revize komínů a kontrola okapů, každé dva roky kontrola statiky domu. Každých pět let kontrola tašek na střeše, po dvaceti letech výměna všech buněk v těle. Po sto letech stoletá voda, po tisíci letech tisíciletá voda, každých sto tisíc let alespoň malá doba ledová.
Po půl milionu let musíte promazat zemskou osu a narovnat světadíly. Každá dvě milénia opravte kvantové zákony, jednou za uherský rok doporučujeme velký třesk.
Je to hoňka, stíhat všechny termíny. Proto vlastně není divu, že nikdo nestíhá psát drabble každý den.

Zahajujem pozorovanie planéty miestneho názvu Zem, aké originálne. Dole sa nič moc nedeje, nevynašli ani elektrinu. Nastavím si budík o sto rokov.

Táto planéta nemá budúcnosť. Stihli vynájsť akurát tak smiešne parochne. Dávam ďalšiu stovku.

Dole sa udiali relatívne dramatické zmeny. Prišlo k akejsi revolúcii a výsledkom je, že konečne presadili rozumné fyzikálne jednotky. Niektoré krajiny nepochopiteľne vzdorujú.

Rozbehli ťažký, znečisťujúci priemysel, ale inak nič svetoborné. Dobrú noc!

Naučili sa lietať, predstavte si! Ale stavím sa, že než si zase zdriemnem, tak sa do vesmíru nedostanú.

No dobre, stávku som prehral. Naviac, odkladám spánok, majú tu takú vec zvanú internet…