DMD č. 21. pro 21. 4. 2019. Téma: Jednou za sto let

"Jistě víte, proč jsem vás přišla navštívit, pane Rataji," usmála se na něj sladce. "Napadá mě mnoho důvodů. Poslední dobou jste tu často, slečnu Slánská."
"Ani jako mocného čaroděje vás nic nenapadá?"
"Narážíte na tu legendu, že jednou za sto let mohu někomu prodloužit život?" zeptal se.
"Vím moc dobře, že to legenda není, pane Rataji. Udělala jsem si své domácí úkoly. Nikoho jiného v životě nemáte. Rodina po smrti, přátelé za vámi nechodí, pouze já..."
"Obávám se, že jste se přepočítala, slečno Slánská. Někoho jsem již obdaroval."
"Cože? Kdo-"
Kouzelník významně pohlédl do rohu, kde se válel jeho kocour.

Jak stárnu, tak se moje vnímání času mění. Co dříve bylo tak snadné a jednoduché, jde s dětmi jen stěží a ačkoliv vím, že zase přijde doba, kdy budu o svém čase rozhodovat hlavně já sama, tak teď je to spíš sen než realita.

Jednou za sto let mám čas v klidu ležet v posteli, být nemocná a číst si u toho knížku, aniž bych musela co minutu zodpovídat otázky, proč ležím v posteli, jak to, že nespím, proč nevstanu, když není noc a taky že jim mám nachystat jídlo a pití případně cokoliv jiného, co mě vytáhne z postele.

Sály jsou obložené zrcadly, aby každý mohl obdivovat magickou hru odrazů běžících do nekonečna, do nekonečna a někam dál.
Po parketu víří nádherné páry v nejdražších róbách, v těžkých špercích, ve fantastických účesech a řemeslně mistrovských střevících.
Hudebníci hrají za zástěnou, pohled do zrcadel, v nichž nevidí nikoho kromě sebe, by je zbytečně vyplašil. A hrůza ztrpčuje krev.
Ples upírů, jednou za sto let, neopakovatelný zážitek pro vyvolené.
Nemrtvá krása, přehlídka lovců, přehlídka nesmrtelnosti.
Čas neexistuje, dokud nezačne ubývat tanečníků.
Každých sto let jich pár zmizí, až nakonec zůstane jeden.
Kam vcházel jako král, vstupuje opatrně jako poslední z posledních.

Dlouho jsme šli pustou krajinou, kde nebylo živáčka. Když se setmělo, v dálce se objevilo světýlko. Přidali jsme do kroku a vešli do města.
Zvláštní, ulice jsou osvětlené, ale nikde nikdo. V oknech několika domů se svítí, ale uvnitř je prázdno. Jediný zvuk jsou ozvěny našich kroků. Začal jsem mít nedobrý pocit. Z města jsme odešli a přenocovali v polích.
Další den jsme přišli do N., kde to známe. Ptali jsme se na ono zvláštní opuštěné město.
„To prokleté místo se jednou za sto let vynoří na povrch na jedinou noc. Kdo v něm zůstane, nikdy už se zpátky nevrátí.“

Den po dni, rok po roce stojí na svém místě a neživýma očima hledí na náměstí.
Změnilo se k nepoznání od jeho časů, i on nyní vypadá jinak. Jenom jeho úděl zůstává stejný.
Stále pyká za svůj ohavný zločin a čeká na vykoupení.
Na jeho rukou lpí krev nebohé dívky, kterou v hněvu zabil, když ho odmítla.
Jen jednou za sto let se načas navrací k životu.
A jen tehdy se může dočkat osvobození. Může ho zachránit mladá nevinná dívka, taková, jako byla jeho oběť. Jenom taková může pronést slova odpuštění.
Jenže vzbuzuje strach a žádná není ochotná ho vyslechnout.

Jen co spatřím předmět v babiččiných rukou začnu vyděšeně couvat. "Ne, ne, ne, to opravdu nemuselo být, říkala jsem, že nic nechci." Mávám před sebou rukama a snažím se vyhnout květináči, který mi podává.

"Nesmysl, takový kaktus se ti bude perfektně hodit do pokoje," když se jí nepodaří vrazit mi květinu do rukou, položí ji na stolek.

"Přece víš, že já všechny květiny zabíjím," upřímně se o osud malé rostlinky obávám. V mém držení nepřežila ani uměla orchidej, kterou jsem převrhla a zlomila.

"Ale tuhle stačí zalévat jen jednou za sto let!" odporuje mi babička.

"I na to určitě zapomenu."

Další zájezd skončil, autobus spokojeně odpočívá v garáži a čeká na údržbu. Mladší Karel si bere dovolenou, staršího Karla čeká ráno další štace. Tentokrát do Českého Krumlova.
Ještě zkontrolovat síťky na sedadlech a přepočítat podšálky. Je jich přesně dvaapadesát, Karel si vzdychne: Schválně, kolik jich tu bude, až večer zase zaparkuju v depu.
Ale toho dne se děly věci. Všichni účastníci zájezdu přišli na čas. Každý čekal, až mu zavazadlo do kufru umístí pan Karel. Posedali si na místa bez hádání.
A večer bylo v autobuse dvaapadesát podšálků.
"Jednou za sto let, ti řikám," chlubil se za týden Karel Karlovi.

„Rána je jen povrchová."
Aleksandr přikývne. Osahá okolí obvazu. Stoupne si k zrcadlu. „Pokaž meni pravdu,“ řekne a prohlédne si novou černou skvrnku v pravém oku.
„Měl bys na sebe být opatrnější.“

Tabitha si prohlédne jizvy na svých rukách a důkladně je schová pod rukávy. Pomyslí na batoh, který zůstal kdesi na hotelu v Praze. Její a Jimmyho batoh. Musí dojít na policii. Musí vymyslet nějakou věrohodnou historku pro svět.
Musí?
"Pojedu domů."
Vezme stříbrný prsten, promluví s kruhem prázdnoty v něm a podá jej Aleksandrovi. „Až ti bude nejhůř, zavolej mě.“
"Možná jednou," usměje se on. "Za sto let."

Rozhlížel se po táboře. Pak ji spatřil. A dva strážné. Na nic nečekal.
Běsnění boje ji probralo z neklidné dřímoty. Surové drapnutí za rameno.
„Zkus jen ceknout!“
Pokusila se vyškubnout. Železné sevření. Blýsknutí nože. Překvapené heknutí. Stisk povolil. Krev se vpíjela do látky. Druhý nepřežil o mnoho déle.
„Ludlow.“
Zabručení. Nikdy neplýtval důvěrnostmi. Pohled z minulosti.
Kdy ho viděla naposledy? Před lety. Připadalo jí to tak dávno. Pohled z jiného století. Prchavý okamžik rozbitý bitevní vřavou.
„Rychle!“
Přeřízl pouta.
Tesák strážného změnil majitele.
„Musíme zmizet.“
Ludlow kývl. Odvolat muže. Ztratit se ve tmě. Dostat se k člunu.
Ještě nemají vyhráno.

Profesor Griffith otvoril zaprášenú skrinku.
„Toto,“ vybral čosi, čo pripomínalo starodávne hodinky, „je vreckový voltmeter z roku 1910.“
Zdalo sa mu, akoby profesor Bergin, ktorého sprevádzal po zbierkach univerzity v Aberyswythe, zrazu jeho výklad prestal vnímať. Díval sa na zaprášenú sklenenú banku a lievik plný akejsi zatuhnutej čiernej smoly. Na štítku stálo: April 23rd, 1914.
„Nevedel som, že tu máte experiment s kvapkou smoly!“ zvolal.
„Tamto?“ zaškľabil sa Griffith. „Už sme to chceli vyhodiť, od roku 1914 sa hladina takmer nehla.“
„Dajte tomu viac času!“ naliehal návštevník. „Možno sa nedočkáte kvapky smoly každých sto rokov, ale stojí to za to!“