Lovci (originální fandom)

Doufal jsem, že Tomáše zastihneme včas, ale takové štěstí jsem neměl. Když jsme dorazili do jeskyní, našli jsme jen jeho spolužáka, jak stojí u zdi s loučí v ruce a celý se třese.

"Kde je!" vyhrkla na něj Nela. Nebyl schopný slova. Jen ukázal na zeď.

"Dostaň nás dovnitř. Tomáš potřebuje pomoc," prohlásil jsem hlasem nepřipouštějícím námitky.

"Dobrá," vydechl vyděšeně. "Musíte se mě držet," dodal. S Nelou jsme ho uchopili za ramena, Filip s Mirkem mu položili dlaně na záda.

Snažil jsem se nemyslet na to, jak jednou, třeba v dalším století, najdou novou jeskyni a v ní naše kosti.

Další den, další zápas.
Jiří už je přestal počítat. A hlavně se po nich přestal cítit vinný. Nebyla to jeho chyba, že se stal vraždící stvůrou.

Přesto když vstoupil do arény a za zády uslyšel zapadnutí mříží, zaváhal.
Vlčí pohled měl upřený na malé štěně krčící se v koutě a ostražitě se rozhlížející, zda nenajde místo, kde by bylo v bezpečí.

Ne! Tohle nedopustím! pomyslel si.

S vědomím, že tento zápas je zřejmě jeho posledním, se rozhodl. Klidně obětuje svůj život, ale to vystrašené štěně bude chránit do posledního dechu.

Gong oznámil začátek zápasu.
Jiří se rozběhl bránit nevinné mládě.

"Tomáš nedorazil do práce," prohlásila Nela ráno místo pozdravu. "Jel napřed, ale není tu."

"Myslíš, že vyrazil na vlastní pěst?" zeptal jsem se, byť jsem dávno znal její myšlenky.

"Proklepla jsem si toho jeho spolužáka z klubu," dodala. "Zrovna čekám na výsledky."

V tu chvíli píplo upozornění na nový e-mail. Nela odběhla k počítači.

"Kurva," zaklela. "Ten zmetek měl plán a nic nám neřekl!"

Mělo mi to být jasné.
Tomáš celou dobu věděl o upírovi, který uměl procházet jakýmkoliv materiálem a byl na cestě do Koněprus.

"Na tohle už sem fakt starej," povzdechl jsem si znaveně. "Vyrážíme za deset minut!"

Jestli mi přišlo Tomášovo chování dosud divné, tentokrát jsem nevycházel z údivu. Měli jsme práce až nad hlavu. Padali jsme na hubu a on se rozhodl večer vyrazit do hudebního klubu. Naštěstí s ním šla Nela a tak jsem se o něj nemusel strachovat.

Po celý večer jsem s Nelou udržoval spojení. Hlásila mi vše, co dělal Tomáš.

Jen jednou s ním nebyla. To ve chvíli, kdy si s ním chtěla promluvit hvězda večera. Nejoblíbenější zpěvák posledních let. A shodou okolností Tomášův bývalý spolužák z gymplu.

V tu chvíli jsem neměl žádné podezření.
O dva týdny později vyšla pravda najevo.

"V první řadě budeme muset vyrazit na prohlídku a zjistit, kde přesně by se měla ta jeskyně nacházet. Ideální se na to hodí noční prohlídka. Nebudeme tak nápadní," začal jsem poradu.

"Zavolám bráchovi, jeho upír dokáže vycítit skryté věci," pronesl Filip. Kývl jsem na něj, aby mu šel zavolat hned teď.

"Nějaké nápady, jak se pak dostat do té jejich skrýše?" hodil jsem do placu otázku, která trápila všechny. Odpovědí mi bylo hrobové ticho. "A nehlaste se všichni," dodal jsem po chvíli.

Všiml jsem si Tomášova zamyšleného pohledu. Byl jsem si jistý, že má nápad. Ale nehodlá nám ho říct.

"Víme, že by se P.A.V.O.U.K. měl skrývat v Koněpruských jeskyních. Ale ty jsou veřejně přístupné. Není možné, aby tam mohli skrývat zadržené kožoměnce. Natož aby tam pořádali tajné zápasy," začala Nela další z výslechů a postavila před zadrženého papírový kelímek s kávou.

"Je tam další jeskyně, o které nikdo neví. Narazili na ní náhodou. Její existence je tajemstvím, které nikomu neříkají," rozhodl se spolupracovat.

"Jak se dostávají dovnitř?"

"Mají upíra, co umí kouzlem vytvořit něco jako dveře. Prostě chvíli tam ta zeď je a pak najednou zmizí."

Zatímco Nela pokračovala s výslechem, svolal jsem poradu.

Určitě znáte ten pocit, kdy vám vůbec nic nejde a ztrácíte optimismus. Kdyby vám v tu dobu někdo řekl, že brzy bude lépe, jen byste se mu vysmáli.

Jenže pak najednou přijde obrat. Jako by svěží vánek čechrající vlasy přinesl příslib lepších dní. A vám jde najednou vše od ruky.

Přesně tak jsme se cítili i my. Den za dnem jsme byli blíž odhalení skrýše P.A.V.O.U.Ka.

A pak přišel ten den. Věděli jsme, kde se ukrývají.
Místo oslav nás však čekala studená sprcha.

"Ty vole, jak se dostaneme dovnitř?" pronesl Filip za nás za všechny.

Poté, co Tomáš zjistil, co se s Jirkou stalo, se snažil držet. V práci by na něm nikdo nepoznal, že se něco děje. Byl, tak jako vždy, precizní a i když se vedení snažilo najít důvod, aby ho mohlo z případu unášených kožoměnců stáhnout, nedával jim záminku.

Horší to ale bylo večer. První noc po poradě vzbudil Nelu telefon. Tomáš ji volal a prosil, aby k němu přijela, jinak to nezvládne.

Tak se k němu Nela nastěhovala. V práci i doma, pořád byla s ním.
Nebylo v tom nic romantického. Byli jen dva kamarádi, kteří si pomáhají v době krize.

"Tohle je mimo záznam. Jinak nás všechny z toho případu stáhnou," převzal jsem slovo od Nely. "Zadržený se při výslechu rozpovídal o nelegálních zápasech kožoměnců."

Filip hodil po Tomášovi ironický pohled jako by mu říkal - Vidíš! Náš zdroj nekecal!

"Zápasy jsou prý na život a na smrt," pokračoval jsem. "Nejlepším bojovníkem je černý vlk s bílými fleky připomínajícími brýle."

Vyděšené pohledy všech dávaly jasně najevo, že pochopili.
Ten vlk byl Jirka.

Pozoroval jsem Tomáše. Jeho tvář vystřídalo mnoho emocí.
Šok.
Strach.
Hrůza.

Ale nakonec, jako poslední, se objevila naděje. Naděje, že Jiřího zachráníme. Naděje, že bude zase všechno v pořádku.