Lovci (originální fandom)

Výslech zadrženého vedla Nela. Vždy dokázala z lidí dostat potřebné informace.

„Jeho prací bylo typovat kožoměnce, u kterých by se dal provést jednoduchý únos,“ informovala nás na poradě. „Nikoho asi nepřekvapí, když řeknu, že to měl celé v režii P. A. V. O. „U“. K.“

Přední Asociace Válečných Obětí „Umírněných“ Kožoměnců byla skupina, která vznikla po druhé světové. Snažili se pomoc přeživším srovnat se se zvěrstvem, které prováděli někteří kožoměnci. Později chtěli uzákonit, že kožoměnci jsou jen zvěř a mělo by se jim upřít volební právo. Proto ta umírněnost v uvozovkách.

Bylo to absurdní. Původně prospěšná organizace se stala teroristickou.

Uplynuly další dva měsíce. V případu Jířího nedošlo k žádné změně. Tomáš však stále cítil jeho hněv a tak jsme alespoň věděli, že je naživu. Naštěstí došlo alespoň k průlomu v případu unášených kožoměnců.

Doufali jsme, že se nám podaří dopadnout jednoho ze skupiny.

-*-

"Řekni té své rodince vlků, ať se stáhnou, nebo je s tebou ámen," ozvalo se mi za zády a na krku jsem ucítil chladné ostří. Vydal jsem pokyn a tři vlci se stáhli.

"Hodnej." Smích toho prevíta přerušil bolestivý výkřik.

"Tři kožoměnci. Čtyři upíři. Tos nečekal, co? Hajzle," odplivl si Tomáš a kopl do ležícího těla.

Místo toho, aby bylo vedení rádo, že je Jiří naživu, začali nás popotahovat za pití v pracovní době.

„To si dělají prdel!“ vyprskl Filip, když otevřel mail.

„Vašku, tohle už přehánějí,“ otočila se na mě Nela.

„Jdeme tam najednou. Fakt nemáme tolik času, aby se ztrácel na takové hovadiny,“ rozhodl jsem. Celý tým se zvedl a vyrazili jsme.

V kanceláři na nás čekal upír s kožoměncem. Ten vypadal, že je mu trapně. Zato upír, boreček, si situaci užíval.

Postranním pohledem jsem zahlédl, jak se všem napnuly svaly.
Tentokrát jsem je nehodlal krotit.
Jen ať tomu parchantovi arogantnímu někdo jednu vrazí.

Po prvním boji na život a na smrt Jiří prozvracel noc. Následující den odmítal jíst. Nechtěl mít sílu k dalšímu boji. Chtěl zemřít. Podvědomá touha žít ho však donutila zakousnout se do masa.

Ač se mu to hnusilo, stal se mistrem v sklepní kukani vytesané do devonských vápenců. Nikdo se k němu neodvážil přiblížit. Všichni vězni se ho báli.

S každým dalším zápasem Jiří ztrácel na lidskosti. Držel se jediné emoce - nenávisti.
Nejdříve nenáviděl své věznitele, ale postupně svoji nenávist směřoval k jediné osobě - Tomášovi.

Jiří byl odhodlaný přežít. Tomáš musí zaplatit za to, že ho nechal napospas těm zrůdám.

Nela odvedla Tomáše do zasedačky a snažila se ho uklidnit.

„Přineste mu něco na nervy,“ houkla na Filipa s Mirkem.

„Máme tu gin, vodku, absinth nebo slívu,“ hlásil Filip od baru.

„Vodku!“ zavelela Nela a Filip jí podal rovnou celou lahev.

Po dvou panácích byl Tomáš schopný konečně promluvit.

„Něco se stalo,“ vydechl. „Jirka. On děsně trpí.“

Muselo se stát něco strašného, pronesla Nela v mé mysli.

„Jsou to jen emoce,“ pokračoval Tomáš a kopl do sebe dalšího panáka. „Hrůza, odpor, znechucení, nenávist,“ sypal ze sebe. „Nels, pomoz mi. Pomoz mi ho zachránit,“ rozbrečel se.

Nela ho sevřela v náručí.

Jsou témata, o kterých nechcete mluvit. Mezi ně patří návštěva Orákula. Jednou vám určilo vašeho životního parťáka a vy chcete věřit, že je to napořád.

Vedení mě tlačilo, abych dal Tomášovi ultimátum - Orákulum nebo výpověď. Na práci za stolem ho nikdo nepotřeboval.

Mám mu to radši říct já? pronesla Nela v mé mysli.

Ne, tohle je moje práce, dodal jsem smutně.

Došel jsem za Tomášem do kanceláře. Jak říct svému kolegovi, že jeho kožoměnce odepsali a považují ho za mrtvého?

Nakonec jsem nemusel nic řešit. Stačil pohled na Tomáše. Rukama drtil desku stolu a celý se třásl.

"Jirka!" vydechl jen.

Kolik uplynulo času? Týden? Měsíc? Rok?
Netušil. Ze začátku ho zfetovali. Byl spoutaný do doby než mu vypěstovali závislost.

Pak ho poprvé přivedli do arény. Měl bojovat proti jiným kožoměncům. Zbytky příčetnosti ho nutily odmítnout. Ale vítěz měl získat drogu. Jiří úplně cítil úlevu, kterou mu přinese.

Toho dne poprvé vyhrál.

Dnes však bylo všechno jinak. První krev se dávno vsákla do koberce. Signal oznamující konec boje však nezazněl.
Jiří hned pochopil. Nic jiného než smrt jim stačit nebude.
Byla to pro něj příliš vysoká cena za drogu.
Byla to cena, kterou musí zaplatit.
Nechce! Musí však zabít, aby přežil.

Ačkoliv jsme chtěli dělat jen na případu záchrany Jirky, chápali jsme, že to prostě nejde. Krom případu únosů kožoměnců se objevil další problém.

„Sehnal jsem svůj zdroj,“ vzal si Mirek na poradě slovo. „Pamatujete si na ten ambiciózní plán na lék pro Ztracené?“

„Neměl vedlejší účinky? Agresivita? Závislost na něm?“ zeptala se Nela.

„Údajně přesunuli výrobu z Francie k nám. Tajně vyrábí drogu. Používají ji při nelegálních zápasech,“ dodal Mirek.

„Zdroj, co nám řekl o předání kožoměnců?“ pronesl ironicky Tomáš.

„Byli jsme na správném místě? Byli!“ hájil svého upíra Filip. „Jasně, neznáme jeho jméno, ale stejně mu s Mirkem věříme.“

Pamatuji si, jak jsem bojoval proti kožoměnci, v podobě rysa. Na chvíli mě tím překvapil - s takovým jsem se setkal poprvé. Těch pár vteřin stačilo. Zaútočil jako první a zasekl mně drápy do boku.

Vztekle jsem zavrčel, popadl ho do zubů a trhnutím ho od sebe dostal.

Seš v pohodě? houkl na mě Tomáš a já se zmohl jen zavrčení. Vždyť to měla být snadná operace, pokračoval naštvaně. Fakt by mi zajímalo, kdo si tohle odskáče!

Chtěl jsem mu odpovědět, že to bude jako vždycky, a hodí to na nás všechny. Ale v tu chvíli mě někdo praštil po hlavě.

Nela si pozvala Tomáše do naší kanceláře.

"Nějaké novinky?" zeptal se Tomáš unaveným hlasem.

"Jedna. Ty si tady sedneš, a dokud nevypiješ tu krev, nehneš se odsud," pronesla Nela hlasem nepřipouštějícím žádnou diskuzi a na stůl položila krevní konzervu.

"Žádnou krev pít nebudu!" odsekl Tomáš.

"Než začneš, že nevíme, jak se cítíš, tak se na chvíli zaraž!" okřikla ho Nela. "Jirka je sám. K smrti vyděšený. Věří, že jediný, kdo ho z toho dostane jsi ty. Jenže cítí, ze slábneš, protože odmítáš pít darovanou krev. Nezradíš ho tím. Dáš mu naději."

Tomáš se slzami v očích sáhl po krevní konzervě.