DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar

„Z popela oheň znovu vzplane, ze stínů světlo vzejde náhle; až zkují... Ty mě vůbec neposloucháš Aragorne!“ Elrond poklepal malému dítku po svém boku na rameno, aby přilákal zpět jeho pozornost: „Jednou budeš králem, nemůžeš si dovolit nevnímat.“
„Proč?“
Oblíbená dětská otázka zasáhla elfa nepřipraveného. „Protože kralování je dar, který může být nebezpečný,“ zmohl se nakonec na vcelku rozumnou odpověď.
„Proč?“
„To je složité...“
„Proč?“
„Prostě protože proto!“ Elrondovi přetekly nervy a zanechal mladého Aragorna na lavičce poblíž úlomků Narsilu. Sám se musel jít uklidnit procházkou kolem řeky – kdo by byl řekl, že vychovávat budoucího lidského krále bude tak těžké?!

Moje letošní narozeniny se staly hrozivou předzvěstí věcí příštích. Zavinil to pochopitelně Saturnin.
Jsem toho názoru, že každý dárek by měl obdarovaný ze slušnosti použít. Jsou ovšem dary, které toho svou podstatou vylučují. Saturnin ono pravidlo ctí také, bohužel však neuznává žádných výjimek a slovo "symbolicky" je pro něj prázdným pojmem.
Doktor Vlach, věren tradici poťouchlosti a filosofické absurdity, věnoval mi k narozeninám postroj na psí spřežení. K čemu mi měl být, když nevlastním ani mopslíka, netuším. Saturnin je od té doby zachmuřený. Tuším proč; ale až sežene vhodnou nemovitost k ustájení smečky, výprava za polární kruh mne pravděpodobně nemine.

Varování: Toto drabble není kruté.
“Ty, kdo dáváš sílu a teplo...”
Kolena se zarývají do udusané hlíny. Rytmus modlitby zpívané stovkami hlasů proniká do kostí. Rezonuje.
“Ty, jehož záře odhalí každý hřích...”
Slova splývají samovolně. Nemusím jim věnovat pozornost.
“Ty, nejvyšší, nejvznešenější z bohů...”
Zatmění vrcholí. Zlomyslná mysl si se mnou hraje a připojí další verš.
“Ty, který dáváš myšlenky, jež nesmějí být vysloveny...”
Zarazím se. Nikdo si mého poklesku nevšiml. Ale nedokážu se dál modlit.
Třináct let jsem studoval astronomii. Zatmění pro mě není souboj bohů. Zatmění je jen předvídatelný pohyb nebeských těles.
Nevěřím v konec světa. Nevěřím...
“Nejkrutější z Tvých darů je pochybnost...”

Když mě Creagan kvůli plesu jmenoval baronkou, neviděla jsem v tom ještě nic špatného. Ovšem netušila jsem, jaký to bude nechtěný dárek. Do té doby jsem byla očím aristokratů skrytá – skoro nikdo si nevšimnul, zda je na hradě o jednoho či dva lidi více. Ale jako člen nižší šlechty jsem byla součástí velké hry o trůn. Každý zjišťoval, odkud jsem, co tam dělám a nenápadně se ptali na mé úmysly. Oni se hlavně snažili zabezpečit své potomky vhodným sňatkem, nejlépe s princem nebo jiným členem královské rodiny a já jsem byla dost blízko Michaelovi, tudíž také brána jako nevyzpytatelná osoba.

Stihl už házet mrtvým prasetem, skákat po parapetech jako Batman, rozřezat veškerý nábytek v obýváku, chodit do kina na Kung-Fu Pandu, vyrábět kečupové graffiti na stěně Mollyina bytu, tulit se k Molly v posteli, mlsat Mycroftovy bonbony, mlsat Johnovy bonbony, nechat se zbít Johnem, polévat Johna vlažným čajem, líbat Johna…
A to měl za sebou teprve třetinu dubna.
Ty činnosti samy o sobě mu nevadily. Koneckonců se příliš nevymykaly jeho běžným způsobům zabíjení nudy.
K smrti nerad tancoval, jak kdo píská. Jenže co jiného mu coby oficiální mrtvole zbývalo?
Čtrnáctiměsíční dovolenou workoholikovi radost neuděláte, pane Gatiss. Skutečné důsledky vypadají takhle.

Poznámka: Tohle mě dalo zabrat. Minerva! (Tak trochu BJB) Navazuje na Lektvar.
V ledové vodě rozmíchala pyl ze stěhovavých sněženek. Rozdrtila bodliny zmrzlíků, nasekala kořen sněhovníku.
Thomas přikládal studené obklady.
Otec utěšoval paní Gersovou, protože její manžel zahynul. Matka pomáhala staré paní Bellové, její vnučka odešla starat se o raněné do nemocnice v Yorku. Místní doktor tam byl také. Jonas si hrál.
Nebe bylo šedé. Minervu zábly ruce.
Když nutila Sarah vypít lektvar, málem jí utopila. Teplota klesla. Oddechla si.
Thomas se sesunul ke zdi.
„Dobrá práce!“ řekl. Minervu to potěšilo.
Podívala se do knihy, jestli všechno udělal správně. Postup byl jiný.
Špatný!
Dostala jí k vánocům, vařila podle ní předchozí lektvary.

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví...“
Rebbe Mojše Schul se opírá o chladnou zeď synagogy a kývá se dopředu, dozadu, dopředu. Býval by se touto dobou modlil ma’ariv, večerní modlitbu, ale dnes ještě dlouho nebude mít klid. Přesto cítí, že se potřebuje modlit víc než kdy jindy. Přes rty mu ale přecházejí jiná slova, svatá slova knihy knih.
„...prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají...“
Okno rudě září, ohně planou po celém ghettu, vysoké, nenasytné ohně.
„Požehnaný jsi ty, Pane, králi světa... ale proč tolik zkoušíš své věrné?“
pozn.: citace pocházejí z 5. knihy Mojžíšovy, poslední řádek je typický začátek židovských modliteb a požehnání

Probouzet se každý den do toho samého stereotypu začíná být únavné. Vstanu z postele, přejdu k oknu a prudce je otevřu. Chlad, který se line zvenčí, mě spolehlivě probere.
Není proč se divit špatnému počasí. Nastala teprve polovina února.
Nastala polovina února... a já mám narozeniny.
S povzdechem se odvracím od okna, když tu na parapetu spatřím položenou malou krabičku.
Zvědavě po ní sáhnu a otevřu ji.
Uvnitř leží banán, nádherný, žlutý... a přiložený vzkaz, který říká:
Nejlepší v celém vesmíru! Krásné narozeniny.
Usměji se a vyklepu své ironické děkuji na sklo.
"Doktore... zapomněl jsi, že jsem na banány alergická?"

Poznámka: Volně souvisí s mým drabble Bolestné setkání a pracuje i s Posledním tajemstvím Jana Tleskače. Jo a je tam násilí.
Dva mladí muži se sejdou v klidné uličce.
„Máš ho?“
„Co je tohle za tón? A nechápu tyhle tajnosti,“ s těmi slovy vytahuje Rychlonožka ježka v kleci. Od té doby, co ho Červenáček přinesl z Mažňákovic půdy, se stal jakýmsi putovním symbolem Rychlých šípů. Naposledy ho dal Mirek Dušín Rychlonožkovi. A pak přišel Protektorát a všechno bylo jinak.
„Děkuji.“
„Stejně na něj máš větší nárok než já.“
Mladík se zasměje a vytáhne nuž, jenž bez váhání zarazí do Rychlonožky, který následně padá na zem. Mladík ho obere o věci a mizí do tmy. S ježkem v kleci si nonšalantně pohazuje.

Alex prohledávala staré věci v podkroví, když narazila malou, prostou dřevěnou skříňku, kterou nikdy neviděla. Otevřela ji a vtom se odněkud zjevila andělská bytost.
„Co jsi zač?“ zeptala se překvapeně Alex.
„Jsem Astrea,“ odpověděla bytost.
„Co tu děláš?“
„Věky jsem byla uzavřena ve té skříňce. Teď jsem volná.“
„Proč jsi tam byla?“
„Kdysi dávno dostala Pandora, první žena na Zemi, od bohů dary, z nichž ne všechny byly dobré. Zvědavost ji přiměla otevřít skříňku, a tím vypustit na Zem všechno zlo a soužení. Zalekla se a skříňku rychle zavřela, takže jsem tam zbyla jen já.“
„A kdo jsi?“
„Jsem Naděje.“