DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar

Kluci u amerického odposlechu na Čerchově tehdy mohli začít třetí světovou, kdyby chtěli. Ale nestálo jim to za to.
Petr Vančura ten den zrovna seděl u konzole, na hlavě dvoje sluchátka, v jedněch letci, v druhých zápaďácké rádio s písničkama, když zaslechl něco zajímavého. Otráveně přeložil zprávu o přesunu jednotky, odeslal, a znovu se zaposlouchal do Stonů.
O tři hodiny později vletěl do místnosti poručík.
„Četař Vančura, pó-zor! Za vzorné odhalení imperialistických plánů vám je udělena nejvyšší pochvala!“
Kluci na cimře zpozorněli. Vopušťák?
„Budete pochválen před nastoupenou jednotkou a vyfotografován před vlajkou naší socialistické republiky! Tu fotku si můžete nechat!“

Svírala v ruce zapalovač. Byl to dárek od jejích spolužáků. Vtípek. Chodili s ní do školy devět let. Ona jediná ani jednou nepopotáhla.
Proč by si měla začít ničit plíce? Nebylo to logické. Na machrování byla příliš hrdá. Ale teď měla logický důvod. Logika byla v jejím životě vždy hlavní.
Byla závislá na cukru. Viděla, jak jí to ničí. Každý den v zrcadle. Nedokázala to zastavit sama. Věděla to, už se snažila. Prostě to nešlo. Rozhodla se nahradit jednu závislost druhou. Jen dvě cigarety denně, jednu ráno a jednu odpoledne. To jí přece nemůže ublížit.
Téměř obřadně zapalovač pozvedla.
*cvak*

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Samozřejmě, že všichni králové nebyli dokonalí.
Třeba Robert I., zvaný Bertie.
I když těžko říct, jestli to bylo celé jeho vina.
K šestnáctinám dostal od tety láhev whisky. (Ale neočekávalo se, že ji vypije hned druhý den a přivodí si otravu alkoholem.)
V osmnácti získal palírnu, jako součást dědictví. (Nikdo netušil, že díky neustálému „testování produkce“ bude mít v sobě pomalu víc lihu než exempláře v přírodovědném muzeu.)
Šlo to s ním od deseti k pěti.
Takže když se o pětadvacátých narozeninách nešťastnou náhodou utopil v sudu, který pojal osm tisíc litrů alkoholu, daru zástupce Severu, nikdo nekladl žádné otázky.

Lady Elizabeth Sydanhamová neměla příjemnou noc. Měla pocit, že jí hoří kůže, krk ji svíral a měla žízeň. Před pár týdny ji zachvátila slabost. Pro jistotu si sáhla na čelo, ale bylo chladné.
Koupel, rozhodně potřebuje koupel.
V okamžiku, kdy jí komorná svlékla šaty, se Elizabeth vyděsila. Elegantní šíji, kterou ještě včera zdobily brilianty, jeden z mnoha darů od manžela, měla pokrytou červenými vředy.
„Tak je to přece tady! Boží kletba!“ rozplakala se. „Kromě zlata a drahokamů mi zhýralý manžel Neapolskou nemoc přivezl...“
Netušila, že kletba připlula z Nového světa. A že indián Diego, manželův věrný pobočník, je její příčinou.
------------------------------------
Neapolská nemoc bylo kdysivá jedním z mnoha označení pro syfilis. A Venušin náhrdelník je pro změnu velmi laskavý termín pro vředy.
Kdo je lady Sydanhamová, nechám na vašem gůglu. ;)

Navařeno má. Uklizeno má. Snad dostatečně. Za chvíli tu jsou. Tchán a tchyně. Tchán je v pohodě, toho zabaví štamprlí. Tchyně se zabaví sama. Šmejděním. Hledáním sebemenšího smítka.
„Mamí! Pšečteš mi pohádtu?“
„Teď ne, miláčku, dej mi ještě chvilku. Jdi třeba na dvorek a natrhej babičce kytičku.“
Znovu přetře podlahu v hale a prachovkou posté přejede nábytek. Nenajde, tentokrát tchyně smítko nenajde.
Na rohu ulice se objevuje auto. Na konci haly se objevuje batole, zablácené odshora dolů a pyšně třímající hrneček, z kterého při každém krůčku vycákne na všechny strany hnědá tekutina.
„Titičtu jšem nenašel, tak šem babičče uvažil polívečtu.“

Časově pár týdnů po Co oči nevidí... to se nikdo nedozví
varování: smrt, násilí na dětech
----
Frances toho po otcově smrti mnoho nezbylo. Kapitán bárky, která ji vysadila na jihovýchodním pobřeží ostrova, byl chamtivec. A to ji ještě čekala dlouhá cesta přes hory. Přesto věděla, že raději půjde pěšky, než by se vzdala i těch posledních vzpomínek...
Hodinky. Její otec je koupil za svou první kapitánskou výplatu. Když ho zasáhla kulka z pistole kapitána Bertranda, stále je svíral v ruce.
Dalekohled. Patřil podporučíkovi nepřátelské šalupy. Nebylo mu víc než dvanáct let. Stal se její první válečnou kořistí.
Lovecká puška. Kdo ví, kde ji tehdy Ben Harvey vyštrachal. Když z ní prvně vystřelila, zlomila si klíční kost.
----
Netuším, jestli je reálně možný, aby si člověk výstřelem z pušky zlomil klíční kost, ale někde jsem o tom četla, tak tomu budu věřit...

Vévoda shlížel na vězně, který klečel před ním, a přemýšlel o jeho požadavku. Vidět stromy? Nebyla to tak nepochopitelná prosba. Muž nebyl venku po desetiletí a neměl žalář nikdy opustit.
„Pojďte se mnou,“ zavrčel a vedl spoutaného vězně doprovázeného strážci na neudržovaný dvůr u vězeňského křídla. Palác se honosil mnoha půvabnými vnitřními zahradami, ale tohle byl zapomenutý plácek s několika trsy trávy.
„Dostaneš semena a nářadí. Dovolím ti tu strávit pár hodin denně. Jsi mladý. Uvidíš vzrostlé stromy, ještě než zemřeš.“
Práce.To je trest, ne dar, pomyslil si jeden strážce.
Vězeň ale vděčně přikývl.
Jeho život měl zase smysl.