DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar

Telepatie připadá mnoha lidem vzrušující. Kdo z nás si nikdy nepřál vědět, co si myslí druzí? Vědět předem zadání každého testu? Znát tajemství svých přátel i nepřátel? Poznat, komu se líbíte?
Mohli byste si i povídat s ostatními lidmi na dálku. Bez placení účtu za telefon.
A někdy, v krajním případě, najít cestu, jak měnit myšlenky druhých.
Každá mince má svou obrácenou stranu.
Přitáhnete k sobě nežádoucí pozornost. Dozvíte se věci, které jste se nikdy dozvědět neměli. Které jste vědět nechtěli. Začnete ubližovat lidem. Kamarádi se vám začnou vyhýbat. Nakonec vás budou nenávidět.
Za tu moc, co nad nimi máte.

Copak teď, teď už můžeme říct, že to vlastně dobře dopadlo, ale ani netušíte, jak často mě napadá, jak blízko jsme byli k rozpoutání války, možná dokonce jaderné. Slečna Králová si vždycky představovala mámy s dětmi, jak nemají kam utéct, a plakala u toho… já nebrečel, ale myslel jsem na to, že všechno vlastně odstartovaly moje dárky Jyrrymu. Krabičky s leptoderiny od Leifa, co jsem mu pravidelně, jen tak z přátelství, posílal. Aha, vy už jste o nich slyšel, pane redaktore? Tak v tom případě tohle raději vyškrtněte. Víte, je to taková moje noční můra... Nedáte si kávu? Dáte, viďte.

Poznámka: ten čaroděj tentokrát není Thornvald, ale jeho nadaný učeň, Lucien.
Věnováno Zaně s díky za diskusi o Margaretiných dětech, a Tallovi, který se umí ptát.
„Chtěla bych... syna.“
Alchymista si ženu změřil pohledem. Líbila se mu. Ještě tak před deseti lety by se ji pokusil svést. Drobná, křehká, bohaté plavé vlasy, plné boky... navzdory několika porodům pěkná pevná ňadra. Stydlivá. Ty míval nejraději. Když se těm přihodilo nějaké... neštěstí, bývaly ochotné zaplatit i velké částky.
Kupcova žena se podvědomě odtáhla. Ona viděla předčasně zestárlého, proplešatělého muže s upocenýma rukama.
„Syna,“ ušklíbl se alchymista. Dřív chystával... jiné léky.
„Dědice,“ hlesla kupcova žena. Neměla sem chodit. Ne, neměla.
„Dobrá,“ protáhl alchymista. Vyslovil cenu.
Ale už nedodal, že to bude černý lektvar.
Matka získá syna – a ztratí dceru.

Zabouchla za sebou dveře ložnice a se vzlykotem se zhroutila na postel.
Proč zrovna ona?
Ona to přece nikdy takhle nechtěla. Kdyby si mohla vybrat, přála by si být docela obyčejná dívka. Líbit se jen tomu jedinému… Tomu s kaštanovými vlasy a očima docela jako pomněnky, s tak pronikavým pohledem…
Avšak zlý osud z Eufrozíny udělal nadpozemsky krásnou bytost, jíž nikdo neodolal. Všichni kluci před ní padali na kolena a ji to akorát obtěžovalo. Jejich pozvání přijímala jen proto, aby se netrápili…
A k čemu to, když Albus, její jediná láska, se jí dnes vyznal, že jeho orientace je odlišná?

„Kdy už mě vezmeš do toho divadla?“
Kapitán Moreau si povzdechl. Vysvětlovat dračici, že do divadla zkrátka nemůže, i když je dost malá na to, aby se do něj vešla, a lidem by taky neublížila, bylo víc než zbytečné.
Přitom to byl celé nápad kapitána Fourniera, který u příležitosti Moreauových narozenin věnoval Aaronovi neuváženě v přítomnosti Étoile dva lístky. Dračice pak celý týden ryla do Moreaua, aby ji do toho divadla vzal taky. Stačilo pouhých pár dní a Aaron ty dva kousky papíru proklínal celou svou duší.
Přestože se mu představení líbilo, tento dar se ukázal být vpravdě darem danajským.

Thymara se otřásla. Lezavo, vlhko, větrno. Tohle počasí zřejmě vydrží celou zimu. Draci jsou kvůli němu vyloženě nesnesitelní, jejich plazí podstata je nabádá roztáhnout křídla a odletět do jižních pouští. Bohužel jen ti nejzdatnější z nich dokáží uletět pár metrů… jestli se tomu dá říkat let. Dobře vědí, že zimě a vlhku neuniknou. Nezdařené pokusy jim navíc přijdou strašlivě pokořující.
A podobně je na tom ona. Křídla, která jí Sintara nechala vyrůst… musí uznat, že jsou krásná. Modrá a stříbrná, gázově průsvitná.
Ale na létání jsou malá (ne že by to nezkoušela). A strašně jí kvůli nim táhne na záda.

"Donno? A co je v téhle tašce?"
"Plavky. Chápeš... Kdybychom se dostali na Planetu plavčíků."
"A v téhle?"
"Svetry se soby! Jestli mám jít na večeři na severním pólu, nemůžu si na sebe vzít nic jiného! Dobře, dělám si legraci... Není ti tu někdy zima?"
"A v té velké?"
"Převleky z maškarního. Posledně jsem šla za berušku. Nikdo mne nepoznal! Věřil bys tomu?"
"A kde máš dres rozhodčího?"
"Je támhle v tom kufru... No dovol?!"
"Donno, ty jsi opravdu dáreček. Asi budu muset v Tardis přidat jedno patro, nebo Ti pořídit šatník, který je uvnitř větší."
"Takový jsem VŽDYCKY CHTĚLA!"

„Harry, čo to je?”
„To je mysľomysa. Videl som jednu u Dumbledora.”
„Načo to je?”
„Uložíš si do toho myšlienky a spomienky, ak máš pocit, že ich máš v hlave mnoho a môžeš sa na nich pozrieť z nadhľadu.”
„Kto ti mohol poslať niečo také?”
„Neviem. Nebol pri tom odkaz. Ale hodí sa mi to, mám toho v hlave príliš.”
----
Neville vošiel do prázdnej izby. Má dosť času, všetci sú na zápase a po ňom je plánovaná oslava, nikto sem nepríde. Otvoril Harryho skrinku a vytiahol z nej mysľomisu.
„Tak a teraz uvidím, čo robil Harry s Giny cez prázdniny.”

Autorská poznámka: Inšpirované sériou „The Psychic Serpent” od autorky Barb (ktorá je podľa mňa lepšia ako originálne knihy 5 -- 7), kde niečo podobné chce vykonať Harry Snapeovi:

Harry Potter and the Psychic Serpent
Harry Potter and the Time of Good Intentions
Harry Potter and the Triangle Prophecy
The Lost Generation (1975-1982)

My father had called it a Gift when he injected my mother's egg with something that wasn't regular sperm. I prefer the word "curse".
My body is like memory foam. Whatever you do to it, it returns to its original state and becomes immune.
My father started testing when I was four. By age seven, my skin was impervious to abrasions, cuts, burns. I was immune to angina, meningitis, typhus. By age nine, acid wouldn't hurt my throat, axes couldn't break my bones.
When I killed my father at age thirteen, I didn't feel remorse. Hate had made me immune.

„To je nádherný prsten,“ zašvitořila, když otevřela malou krabičku.
„A není ledajaký,“ usmál se na ní, téměř hrdě nad tím, že sehnal takovou vzácnost.
…
Prsten byl nádherný. Černý kámen na vrchu a zdobené kování kolem.
Tak jemné, tak dokonalé.
Černý kámen skrývající tajemství a smrt.
Myslel si, že je to skvělý dar pro jeho milou. Něco unikátního a jedinečného.
A pak jí našel.
Ležela tam jako by jen spala. Líčka měla ještě zrůžovělá, ale rty bílé.
Prsten na ruce otevřený, stejně tak prázdný jako rozlitá sklenice vedle jejího těla.
Kdyby tenkrát navštívil zlatníka, věděl by, že prsten má rozbité zavírání.