Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Mlhavý den vzal felčarova slova za svá. Pana Maxwella vydali moři, zatímco Foley v šeru podpalubí sváděl boj o záchranu Francesiny ruky. Vyjmout dubovou třísku. Vyčistit ránu. Narovnat zpřelámané kosti. Víc udělat nemohl.
Odvedl dobrou práci. Zbývalo jen doufat. Že kost sroste. Rána se zhojí. Že ji nezasáhne gangréna. Přihnul si z placatky. Mlčky připil na štestí. Snad se k nim neotočí zády.
Jediná dělová koule rozbila křehkou rovnováhu panující na palubě Betsy na kusy. Velení převzal Gillingham. Posádka držená na uzdě oddaností zůstala ztracená. Na těle únava. V myslích vládl strach. Nedůvěra. Zlost. Obstojí mladíček na místě zkušeného velitele?
Téma si vykládám nikoli jako ročník ve škole ale jako hodnotu kvality. Tak doufám, že tam je vidět.
Chcete si přečíst reportáž o svém oblíbeném zvířecím sportovci?
Neváhejte mě kontaktovat!
Dnes pouštní křečci pro Milu_jj.
(Přiznám se, že tohle pro mě byl poněkud oříšek - ani jsem netušila, že takové zvíře existuje. Snad jsem však aspoň trochu obstála.)
Skandály kolem basketbalového mužstva křečků prériových neustávají.
Nejprve svým hlasitým vytím během zahájení olympijského turnaje způsobili zběsilý útěk fanoušků, kteří se obávali, že do haly vtrhli vlkodlaci. Došlo k tomu proto, že křečci údajně nedokázali být při tak slavnostní příležitosti tiše jako nějaké myšky.
Nyní zase vyhodili štíří zápasníky z jejich pokojů v hotelu tak nevybíravě, že většina štírů bude pravděpodobně muset odstoupit z turnaje.
„Kdyby ty chvaty ukázali našemu trenérovi, okamžitě by je přijal,“ okomentoval incident nejhůře pomlácený štír.
„Tohle se u nás učí v první třídě," vzkázal jeden z křečků. "Mohli jsme si na vás smlsnout úplně jinak."
Založit na palubě Jolly Jedie školku pro nadané děti se zdálo jako docela dobrý nápad. Přeci jen se jich docela urodilo a jejich koncentrace dávala tušit, že by něco takového mohlo být značně efektivní. Učitelka je hromadně naučí hláskovat a jejich otcové pak můžou přejít ke zvedání kamenů Silou, aniž by se zdržovali. Teorie dobrá, ne?
Ukázalo se, že praxe za teorií trochu pokulhává. Úvodní hodina ještě ani neskončila a promovaná pedagožka vybíhala ze třídy s rukama nad hlavou.
Na její obranu nutno poznamenat, že v prvním ročníku byli Alpa, Appa, Appu, Barbucca a Kerribecca. A to se fakt nedalo.
Zmíněná děcka existují nebo existovat budou, AU je to proto, že v tuhle chvíli ještě není jisté, jestli se narodí v jeden rok.
"Triviální, to jste se museli učit už na základní škole."
"Jak to, že to neumíte zintegrovat? Integrály sice učíme až v letním semestru, ale tohle máte umět už ze střední."
"Tady tohle se nám roznásobí, zkrátí, prostě úpravy pro první třídu, nic zajímavého, to si dopočítáte a dostaneme tohle."
"Taky vás určitě v první třídě fascinovalo, že ať to spočítáte jakkoliv, tak to vyjde stejně? Tak to u neabsolutně konvergentních řad nejde."
"Kvadratická rovnice, co je na tom těžkého, to se učí už v mateřské škole. Teda vlastně ne, tuhle mi dcery přinesly jenom nakreslené dýně... Kam to školství spěje."
Jozífek, špičku jazyka vystrčenou, se pekelně soustředí. Na břidlicovou tabulku krouží písmenka podle diktátu pana učitele.
„Písmenko o.“
Jednoduché, usměje se v duchu Jozifek. Soudeček!
„Teď písmenko i.“
Hůlčička s puntíčkem, bleskne Jozífkovi hlavou.
„Ticho,“ napomene učitel břitce třídu a pokračuje. „Písmenko em.“
Jak se píše em? šrotuje kloučkovi hlavou. Ruka s křídou se chvěje. Něco načmárá, ale honem houbičkou smaže. Tři hůlčičky, přece… Ulehčeně si oddychne.
„Teď se soustřeďte. Písmenko ypsilon.“
Jejdamánku! Jozífek strne. Jak to bylo? Už ví! Pytlíček s třepečkem!
„A poslední, písmenko c.“
Měsíček, měsíček, klučina div nenadskakuje radostí. Všechno zvládl! Nebude po škole, nebude rákoska!
Krásně popsal Jindřich Šimon Baar venkovskou školu ve své knížce Hanýžka a Martínek. Odtud jsem si vypůjčila popisy písmenek, které krouží malý Jozífek.
Až do počátku 20. století se děti učily psát pomocí břidlicových tabulek. Tato šikovná pomůcka měla na jedné své straně tři červené linky, nanesené lakovou barvou, na kterých se učily děti psát. Druhá strana byla bez linek - mohlo se na ní malovat, nebo linky dokreslit. Pokud se písmenko či obrázek nepovedl, smazal se houbičkou, která byla přivázána pevně k tabulce a psalo se odznovu.
Pokud se psalo na papír, psalo se olůvkem (což byl měkký molybdenit MoS), nebo seříznutým brkem. Husí brky byly na venkově lehce dostupné. Podle J. Š. Baara nosily děti každý týden do školy dva brky - jeden si pan učitel ponechal a druhý seříznul a dal tomu, kdo si jej přinesl.
Ocelová perka, která usnadňovala psaní, se začala používat počátkem 19. století - nejprve se nasazovala na brky, pak byly tyto nahrazeny dřevěnými násadkami. Perka byla levná, po rozskřípání se z brku či násadky sundalo, vyhodilo a nahradilo novým.
První moderní typ plnicího pera byl patentován v roce 1884, ale většího rozšíření se dočkala (kvůli klesající ceně) až po první světové válce.
Tužka se začala vyrábět od roku 1790 - první patent na tužky získal rok 1802 vídeňský továrník Josef Hardtmuth. Zajímavostí je, že je používají dodnes kosmonauté - tužky píšou za všech okolností včetně tzv nulové gravitace.
Kuličkové pero vzniklo sice již v polovině 19. století, ale všechny jeho nedostatky, jako zadrhující kulička či samovolné vytékání náplně se podařilo odstranit až v polovině století dvacátého...
Zdroje: J. Š. Baar, Hanýžka a Martínek, Stanislava Jarolímková, Co ještě nevíte o životě našich předků
Přišla příležitost povědět prvním padawanům pápá, protože pedagogické praxe právě přestaly.
Před počátkem přednášky prostředí pokazila profesorka, poněvadž pacholatům prozradila plánované prominutí prospěchu pokaženého písemkami pokorného pisatele.
Poslední přednáška počala podle plánu. Postavení, pozdravení, povolení posadit. Potom pisatel přidělil prckům poslední písemku. Pacholata počala psát, praktikant pečlivě patroloval po pracovišti.
Pár padawanů potajmu pokoušelo praktikanta psaním podle přítele.
Pozornost pisatele přinesla podvodníkům problémy.
Po písemce přednášející projevil přání poznat pohled pacholat.
Pak pisatel papíry pacholat přečetl. Plusy převažovaly, přesto pacholata psala: "Praktikantovy písemky přináší problémy. Praktikant při přednášení presuje petflašku. Praktikant příliš pečlivě pozoruje při přepisování písemek přítele."
Pche, parchanti.
Protože už nemusím dělat přípravy a dělat do školy se mi nechce, tak se nudím.
První hodiny s novými obyvateli jeskyně byly pro draka jako pohádka. Teda, drak pořád žije v pohádce, ale víte, jak to myslím. Loupežníci byli fešáci, žádná zdegenerovaná princátka. Nechtěli sice nosit punčochy, jejich vychování odpovídalo tomu, že léta sdíleli domácnost s dalšími sedmatřiceti muži a konverzace napovídala, že stěží dostudovali první třídu, ale co už. Drak nasadil růžové brýle, co je na palouku prodává víla Amálka, a hlavy špitaly jak školačky.
„Směje se jako blbec, ale tak krááásně.“
„Sice se ještě nemyl, ale v těch jeho očích bych se utopil.“
„Sedí si na vedení, ovšem ten zadek má opravdu prvotřídní.“
„Nedávno byly kouzelnické veřejnosti představeny detekční rámy, které vyhodnotí podíl magické krve a v závislosti na výsledku vás (ne)pustí na určitá místa, do vyhrazených kupé bradavického expresu a podobně.
Dnes došlo právě ve školním vlaku do Bradavic k události, kterou se Ministerstvo kouzel pokusilo ututlat, ale našim reportérům neunikla. Belinda Raddleová, dcera ministra a jednoznačná osm-osmička, byla detekčním kouzlem odmrštěna a je v péči lékouzelníků.
Ministr Rojvol Raddle se k události odmítl blíže vyjádřit. Jeho tiskový mluvčí nám sdělil, že zřejmě došlo k pochybení u výrobce detekčních rámů. Název firmy si nevybavuje, ale jakmile jej najde, slíbil nás –“
[vysílání přerušeno]
Co přesně zjišťují detekční rámy si můžete připomenout v drabble Krůček po krůčku. Mluvčí ministra je člověk, který se vyzná v Psychohygieně. Osmosmičková kupé jsou ekvivalentem kupé první třídy, doufám, že takto téma stačí. Slova (ne)pustí a osm-osmička bych ráda počítala po jednom.
Bídákův hostinec by na případném průvodci po Ecorijských hospodách i přes svoji ošuntělost spadal do první třídy. Uznejme však, že by v oné skupině byl pravděpodobně na posledním místě. Jeho to ale netrápilo. Měl spokojené hosty, kteří se rádi vraceli. A pro to měli několik důvodů.
Prvním byla Colleen a její dvě společnice, které byly i po třech letech prvotřídním materiálem.
Druhým byla Bídákova schopnost přepálit snad všechno.
Třetím a posledním byl Hora. Muž, který měl pro každého vlídné slovo a úsměv. Byl starším, nebo alespoň větším, bráchou, kterého většina z nich neměla. Nebo hůř. Měla, ale ztratila ve válce.
Slunce sotva vyšlo a ještě nehřálo. Rezka už byla v třídírně a balila zásilky. Dopisy, více dopisů (balíčky řeší obchodníci). A speciální zásilky. Platby, ceniny a dopis do vlastních rukou.
Tentokrát bylo speciálních zásilek pomalu víc než obyčejných dopisů.
Po její trase se nikdo nebál peníze poslat. Démona neokradou.
Jih od Gerasdanu to měl jednoduché. Ale co jiná místa?
Poprvé po padesáti letech dostala chuť změnit rutinu. Padesát let dvakrát týdně tam a sem, sem a tam....
Být spojení mezi vzdálenostmi je skvělé, ale chtěla bych vidět víc.
Každá poštovní trasa si zaslouží spolehlivého doručovatele.
Pro poštu té nejvyšší třídy.
