DMD č. 13. pro 13. 4. 2018. Téma: První třída

Učitelka v první třídě ji učila číst, psát a počítat.
Ona sama se naučila našlapovat neslyšně.
Maminka je smutná, unavená a potřebuje spát.
Naučila se smotat smutky do malé černé kuličky, na kterou se nemyslí. Ne v danou chvíli.
Maminka se už neprobudí.
Naučila se nebýt vidět.
Cizí v děcáku, cizí ve škole, cizí všude.
Natálie ví, že všechno, co se naučila, bude potřebovat právě teď, právě tady.
Zatají dech a hodí na obra vyčarovanou síť. Jeden rychlý pohyb a na dlani se zachvěje zlaté srdce.
"Vrátím ho zpátky odkleté," zašeptá prázdnému místu v měděné hrudi, "slíbila jsem to skřítkům."

První září, prvňáci pochodují školní chodbou. Já capu poslední. Poprvé zazvoní, učitelka nás nahání do třídy. Nenechám se. Jdu doleva, protože tam čeká dobrodružství.
Druhé zvonění, chodba se vylidnila. Řada dveří. IV. A, V. B… Tady jsem asi špatně. Za dalším rohem alej voděnek a SBOROVNA. Sem už vůbec!
Další dveře. ORDINACE. Cože?
Z ORDINACE se vynoří malá, snědá, tváře divé, pod plachetkou - zubařka!
“Co tu děláš? Kde máš třídu?”
Začnu couvat, zakopnu o voděnku, dávám se na útěk.
Moje nová třídní mě odchytí u záchoda.
“Tebe si budu pamatovat.”
Dodržela slovo. Posadila mě do první lavice a začal boj.

Trochu zanedbaná žena před sebou tlačila starý dětský kočárek. Jednu podkolenku měla nataženou, druhou shrnutou, šaty mnohým praním ztratily čerň.
Co chvíli se starostlivě nakláněla nad miminko. Dala mu dudlík, pohladila hlavičku, urovnala peřinku.
„No, no, neplakej,“ konejšila děťátko, které však nevydávalo ani hlásku. Narovnala se a její ztrhaný obličej zjemnil sotva znatelný úsměv.
Když jsem jí míjela, pohled mi sklouzl do kočárku. Vyděsila jsem se. Ve špinavém obličeji zela prázdná černočerná oční jamka. Jedním okem na mne zírala rozbitá panenka.
„Chudák,“ vysvětlovala paní, do které jsem v šoku málem vrazila. „Neunesla smrt dcerušky. Dneska by chodila do první třídy.“

"Nevěřili byste, co si o nás dnes lidi myslí. Nedávno vyšla další kniha, která nás popisuje jako povrchní hejsky vymetající večírky! Naše pověst jde do kytek. Proto jsem taky přijal pozvání pana doktora. Je to historik a studuje upíry. Podle něj jsme studnice vzpomínek." Starý upír se uchichtl. "Než se do nás dá senilita."
Protáhl jsem si křídla. Starý upír nevnímal, že se netváříme jako budečští prvňáčci na hodinách, ale nám bylo žinantní se sebrat a odletět.
Starý upír se zazubil a přibouchl dveře. Naděje na únik byly zmařeny.
"Vy chcete slyšet košilaté historiky o rojení, že?"
Vyvalili jsme uši.

Jindřich konečně poznal, kde se nacházeli. Byli u Borečáku. V duchu zaúpěl.
Rada, kterou jim Jan poslal po vlnách rybníka, jim byla k ničemu. Jako to, že dokázal poznat modřín ještě než nastoupil do první třídy na Jižňáku.
"Skvělé. Hledej u kořene modřínu v jediném místě, kde je modřínů háj," pronesl nahlas a měl co dělat, aby z hlavy zapudil melodii známé písně. Moc mu nepomáhala představa, že se modříny otáčí za vrbovou dívkou, jako by ji vítali.
"Co asi bude ten malý bratr skály?" zamyslela se Salix.
"Prostě nějaký kámen," odpověděl Jindřich a doufal, že jich tu nebudou mraky.

Měl hluboko do kapsy. Vždy cestoval první třídou.
Měl jizvy po neštovicích a pleš. Na sochách je impozantní hezoun.
Měl doporučující dopis k ničemu. Uměl opravit cokoliv.
Neměl před sebou slibnou budoucnost na pařížské hvězdárně. Odcestoval na Tahiti pozorovat jádro Halleyovy komety.
Měl smůlu na počasí. Cestoval znovu a znovu. Na Tahiti postavil observatoř a počkal rok na zatmění Slunce.
Měl chatrné zdraví. Několikrát vystoupal na Mt. Blanc. Naučil se létat, protože tehdy do kokpitu nepouštěli ty nejslibnější. Časem se stal generálem.
Měl před sebou kariéru. Odcestoval na Sibiř za legionáři.
Měl před sebou návrat do vlasti, ale nedoletěl.
Neřídil.

„Běž se starat o dítě!“
„Tati, nebuď na ni takový!“
„Co je?! Ať si nestěžuje, má komentáře, hromadu komentářů!“
„Klid, tati, já mám jenom dva.“
„Dva?!“
Netrpělivé F5.
„Ne dva! Tři… čtyři! Já tě přetrhnu!“
„Už nikdy nebudu psát drabble!“
„Mohli byste se, prosím, trochu ztišit?“
„Za šest minut vychází nová expanze…“
„Kolik je šest krát šedesát?“
„Tři sta šedesát.“
„Maminka tu chce mít klid, tak budeme odpočítávat. Tři sta šedesát, tři sta padesát devět…“
„Co je to expanze?“
„Ty mlč, až budeš mít nula komentářů, můžeš mluvit!“
„Nálada je tu vskutku prvotřídní.“
Maminka žmoulá letenku první třídy na Havaj.