Poutníci z brdských lesů

První písemná zmínka o Voltuši pochází ze 16. století, kdy zde žili čtyři osedlí.
podle Oslavy 120. výročí SDH Voltuš a 2. sjezd rodáků a přátel Voltuše

Obec Voltuš se půvabně rozkládá na svazích brdského vrchu Štěrbina, nazývaného místními Hvězda. Poutníci přicházejí k dolní části obce. V líném letním odpoledni je vítá jen ticho, klid a skřípání brousku na kosu.
Hostinec těsně před otevřením dýchá časem předchozího večera. Čeká na nové návštěvníky. Poutníci ho však míjejí. Pokračují kolem bývalé záložny a nynější obecní knihovny až na náves.
Tam se u pomníku padlých zastaví. Líný letní čas konečně spoutá i je.

Zůstalo-li kde torzo z Rybových skladeb, pak to plným právem platí o komorní a symfonické tvorbě.
Jan Němeček v Hoyerová Ivana – Jakub Jan Ryba

Rozbitou starou cestu používanou již jen traktory a jinou zemědělskou technikou lemovaly stromy. V jejich korunách preludoval vítr.
Motýlkovi jeho píseň připomínala skladbu, kterou regenschori zahrál na Rybovy varhany. Její název si dívka bohužel nezapamatovala, neboť byl v latině. V hlavě jí však utkvěla slova „... hraná jednou za sto let.“ Nebo to bylo poprvé po sto letech? Či dokonce po dvou stech?
Motýlek si v srdci si uchovala pouze jímavou krásu tónů. Slova jí připadala nicotná.

Rybův školní deník je plný obecných nebo zcela konkrétních stížností na rodiče a představené školy.
Ivana Hoyerová - Jakub Jan Ryba

Cesta se vine mezi lukami, na kterých se pasou krávy. Nad hlavami poutníků trylkuje skřivan svoji radostnou píseň. Vznáší se vysoko, tak vysoko, že na něj jejich zraky nedosáhnou. Podobná píseň snad provázela i rožmitálského kantora, když zamyšlen kráčíval z města do lesů za Voltuší. Snad ten dávno mrtvý zpěváček přinášel Rybovi radost, když ho tížily vleklé spory s rodiči i s vrchností, když se cítil, že je sám proti davu nepřátel.
To se však mladí poutníci již nikdy nedozví.

Patrně nešlo o čin ze zoufalosti, ale o tzv. bilanční sebevraždu, tedy o čin zcela racionální a dlouhodobě připravovaný.
Ivana Hoyerová - Jakub Jan Ryba

Světec kráčel s hlavou skloněnou. Příliš nevnímal svět kolem sebe, jak umytý letní bouřkou září jasnými barvami. Zamyšlené oči dávaly tušit neveselé myšlenky.
„Otče, mohu se zeptat?“ oslovil Kněze. Ten přisvědčil. „Jakub Jan Ryba se zabil sám. Pohřbili ho na morovém hřbitově… Je sebevražda opravdu neodpustitelný hřích?“
„Není. Sebevražda je často páchaná v nějakém změněném stavu vědomí, ve chvíli, kdy ten dotyčný nevidí jinou cestu. Věřím tedy, že milosrdný otec ji může odpustit,“ odpověděl Kněz.

Je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat.“
Kazatel 3; 4

Po mši svaté opustili poutníci chrám a vydali se znovu do kopců. Kráčeli co noha nohu mine a myšlenky nechávali volně plynout. Na nebi houfovaly první mráčky, ale nikdo si jich nevšímal. Veveruška rozmlouvala se Stopařem. Ministrant se Světcem debatovali nad zamýšlenou trasou. Lovec se usmívala a bylo vidět, že má z prožitého dne radost. Kněz přemítal nad příběhem nešťastného skladatele.
Těžké kapky dopadly z ničeho nic. Rány zabolely na kůži jako od krup.
„Přiznejte se!“ vrčela Lovec. „Kdo z vás utrhl tu bouřkovou kytku?“

„Rybova podobizna je však jen smyšlenkou z 19. století, neboť autentická podoba Jakuba Jana Ryby není známa.“
podle knihy Jan Čáka – Toulání po Brdech

Hrob Jana Jakuba Ryby stíní dvojice jasanů. Sklánějí se nad rovem slavného skladatele, jakoby ho toužily chránit. Na pomníku jsou zaznamenána data narození a úmrtí, dokonce je tam i podobizna rožmitálského kantora. Z medailonu hledí tvář, která je však výplodem představ z devatenáctého století. Skutečná podoba Rybova obličeje zůstává zahalena tajemstvím.
Čtyřicet let po skonu uštvaného génia bylo přísně tajné i místo jeho posledního odpočinku. Jelikož si Ryba sám sáhl na život, pohřbili ho v polích.

Vedle starých gotických portálů..., dvou křtitelnic - kamenné ze 14. století a cínové (rok 1596) a litinového náhrobníku z roku 1759 jsou největším skvostem kostela historické varhany…
web Infocentra Rožmitál pod Třemšínem

Kamenná křtitelnice v boční lodi kostela má otlučené a olámané hrany. Ani sokl, na kterém stojí, není již původní. Může za to pohnutý příběh kamenné nádoby. Příběh o ztrátě a nálezu v hlubinách země.
Pečlivě zrestaurovaná kamenná krása pochází ze čtrnáctého století. Kdyby mohla mluvit, jistě by vyprávěla příběhy těch, kdo se v ní narodili po Krista a pro nebe, a nikdy by se neunavila, protože to kámen neumí.

Je čas plakat i čas smát se,
čas truchlit i čas poskakovat.
Kazatel 3;4

Veverušku zaujala ji kazatelna. Chtěla na ni vyšplhat.
„Tam bych radši nechodil,“ ozval se za ní Stopař, „pokud nechceš, aby ses zřítila dolů.“
Šplhat se na starou kazatelnu nebylo totiž úplně bezpečné. Alespoň rodiče to vždycky tvrdily svým dětem, nejspíše, aby z té výšky nespadly a neublížily si.
Veveruška nebyla malé dítě a nedala se. Z kazatelny byl pěkný rozhled po kostele. Jak tam stála, zbloudilý paprsek slunečního světla nalezl její zlatovlasou hlavinku a dívka zaplála jako ta nejzářivější hvězda.
Byl čas se užasle smát.

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Žalm 22;1
V parném letním odpoledni byly hlavní dveře kostela otevřené a vchod do kostela přehrazovala jen zdobená mříž. Mírný vánek se skrze ni proháněl sem tam do nitra chrámu a zpátky. Čechral vlasy poutníků, kteří pozorně naslouchali výkladu regenschoriho a kostelníka v jedné osobě.
Světec stál poněkud stranou pod křížem. Tvář měl vážnou a oči přivřené. Zničehonic se mu v mysli vynořily verše dvaadvacátého žalmu. Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí. Šklebí rty a pokyvují hlavou…
Nevědomky sevřel rty a prohrábl si kratičké vlasy, které se větru zpřeházet nepodařilo.

Po požáru ze dne 18. března roku 1933 zůstaly z kostela stát jen holé zdi.... Záře požáru prý byla vidět až na Rokycansku.
Petr Prášil – Rožmitálsko na starých pohlednicích a fotografiích

Po prohlídce varhan, na kterých poprvé zazněla Česká mše vánoční („A nejen ona,“ zdůraznil varhaník. „Je poněkud tristní, že je Jakub Jan Ryba znám jako autor jediné skladby. Napsal i velikonoční mši a další skladby.“) nahlédli poutníci do kostelní věže, kde ohořelý trám připomínal meziválečný ničivý požár.
„Již čtyři měsíce po požáru byly na věž instalovány zvony,“ vyprávěl varhaník.
„A od té doby spolu stále vyzvání…,“ zabásnil si Kněz.