Poutníci z brdských lesů

Nelze tvrdit, že empirické vědy kompletně vysvětlí život vnitřní esenci všech tvorů a celek skutečnosti.
---Encyklika Laudato si, z článku 199---
Nový den vzešel z kapek rosy a bublání potoka. Paprsky životodárné hvězdy požehnaly mýtinu. Pohladily popásající se srnky, i zajíce pohopkávajícího kolem stanů. Proměnili Veveruščiny zlaté vlasy v přelévající se oceán ohně.
Krůčky tišší než soví přelétnutí pohnuly stébly trav. Ušatý návštěvník strnul leknutím. Probouzející se příroda zadržela dech. Mlha zavířila. Vykřikl probuzený pták. Račí klepeto posunulo kámen pod hladinou.
Dívčí ruka nabrala životodárnou tekutinu. Dopadající kapky poplašily zvěř. Rak poprvé spatřil blankytný pohled očí. A potom zmodralo nebe.

Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje, praví Pán.
A kde jsem já, tam bude i můj služebník.
--- Vstupní antifona ke mši ---
Přestalo pršet. Duha jako meč rozťala mraky. Poděkovala slunci, že vysvitlo a dalo jí zazářit. Menší duhové dvojče se dotýkalo země u nohou poutníků. Vybízelo k následování.
Den se klonil k večeru. Poutníci vyšli ze sklepa, užaslými zraky hleděli na umytý kraj. Jejich prsty procházely duhou.
Opuštěná krajina vypadala po dešti divoce a pohádkově zároveň. Zdálo se skoro nemožné uvěřit, že ta dojímavá krása dostala věnem smutný osud obyvatel.
Ministrant první poslechl hlasu krajinu a vykročil dál.

Otče, to vy jste pozval mladé na tuto pouť?
Nikoli, mladí pozvali mne. Je úžasné, že to vymysleli.
Jistě, dnes nebývají mladí lidé takto aktivní, nemyslíte?
Řekl bych, že jim křivdíte. Znám mnoho dobrých a aktivních mladých, někteří jsou moji dobří přátelé. široce se usměje
Lovče, mohu se zeptat vás, kdo je autorem?
Můžete. pokrčí rameny a jde zkontrolovat udici, jelikož mu zrovna bere
Otče, řekl jste mu, že v CHKO (stojíme na hrázi Horního Padrťského rybníka) se pytlačit nesmí?
pokrčení rameny Víte, rybář pytlák u rybníka je tak trochu v pozici onoho příslovečného kozla. Jistě chápete, co tím myslím.

I kdybych vystoupil na nebe, ty jsi tam, i kdybych ulehl v podsvětí, i tady jsi.
---Žalm 139, verš 8---
Nebe se potáhlo těžkými olověně šedými mraky. Jemný vánek ustoupil svému silnějšímu bratru, který svými poryvy ukrádal poutníkům dech. Blížila se bouře.
Poutníci hleděli nalézt místo, které by jim poskytlo úkryt. Záběhelská luka byla přístřešků prosta. Stromoví ohýbající svá těla ve větru útočiště nenabízelo. Les, který se před několika málo okamžiky zdál být blizoučko, jako by ustoupil až za obzor.
Stopařovo uklouznutí odhalilo polozbořený sklep. Klenba vyzývala ke vstupu. Déšť ukončil bouři v myslích poutníků. Uvěřili, že je sklep nepohřbí.

Nedostatek dějinné paměti je vážným defektem naší společnosti. ... Nelze vychovávat bez paměti.
---Amoris laetitia, čl. 193---
Kněz nahlížel do srdcí. Rozvážně kráčel za svými poutníky. Pod vousy ukrýval tajuplný úsměv a oči mu jiskřily odrazem nebe.
Poznával tajemství srdcí i krajiny. Vlákna podhoubí však jako by předla své sítě jinými směry, než kam směřovaly jeho kročeje. Připravovala klopýtání i nečekané objevy.
Les poskytoval mnoho svých darů, mnoho jich též před lidmi ukrýval v mechu a jehličí, až se zdálo, že se spolčil s rozmarným podhoubím, aby obrátil oči služebníka božího do prachu.
Okouzleně zdvihl zašlou a rozlomenou pomůcku na praní.

Nad horami slunce září, stoupá výš a výš.
Práce volá, hospodáři a ty spíš.
--- nápis na hrobě rodiny Voříškovy ze Záběhlé ---
Setkání s minulostí zanechalo poutníky v mlčení. Ještě několik chvil setrvali pohnuti na místě, kde záběhelská kaple stávala. Strnuli okamžik zakleti v čase. Náhle jako by se ochladilo. Snad to byl jen závan větru, snad opravdu dotek těch, kteří se do svatostánku chodili modlit.
Potom promluvil kněz.
Mluvil dlouho a tiše. Připomněl mrtvé, pamatoval na ně v krátké modlitbě. Obrátil mysl poutníků k živým. Věděl, že mrtví mohou kráčet ve vzpomínkách, živí že jsou povinni nést jejich odkaz dál.

V každém člověku, „i když je dospělý nebo starý anebo se také stane rodičem či zaujímá nějaké zodpovědné místo, přesto přese všecko zůstává synovská identita. Všichni jsme syny a dcerami.“
--- Amoris laetitia, z článku 188---
Lovec kráčíval někdy sám. Toulal se okolím a hlavu mu plnily chmury. Bolest zděděných rysů jako nejsprostší zloděj kradla dobrý cit. Lámala člověka v půli, ohýbala do prachu, kde zubožené leželo dobré dvojče špatných vlastností.
Oči sklopené k zemi objevovaly trsy borůvčí i rudé drahokamy jahod posazených v mechu. Pozdravení od malého hříbku bylo svátečním požehnáním, když chmury nechtěly odejít, rozplynout se v náruči boží.

Dne 19. října 1930 byla vysvěcena nová kaple římsko-katolické církve nákladem pražského arcibiskupství. Stavba mimo dřeva a povozů stála 90.000 Kč.
--- Střední Brdy, krajina neznámá; Jan Čáka ---
Planinou vanul vítr. Ochlazoval čela poutníků. Pohrával si se štólou kněze. Zdvihal mu ji ke tváři. Vypadalo to, jako by ho hladil Bůh. Kněz se usmíval. Jemně. Posmutněle. Zdvihl ruku a pohybem obkreslil rovinu, kde se nacházeli.
Stáli na okraji bývalé vsi. Před časy nikoli dávnými se tady mohli Pánu uklonit před kaplí. Dnes hleděli na rovnou pláň. Nevěděli ani, komu byla kaple zasvěcena. Knihy uváděly jen, za kolik svůj svatostánek záběhelští vystavěli.

Lovec byl tichý a zádumčivý. Během putování promlouval jen málokdy. Skrze přírodu kontemploval svět.
Stopař si všímal cest. Studoval mapu a dohlížel, aby poutníci dorazili ke svému cíli. Byl nedostižný v nalézání studánek.
Medvědář se ostatních občas stranil. Byl poněkud těžkopádný. Ze všech nejlépe se vyznal v rostlinách.
Mudrc byla tak trochu snílek. Milovala lidi a příběh, kterým procházeli se jí dotýkal nejhlouběji.
Veveruška byla mladá a zvídavá. Ráda se toulala a objevovala nová zákoutí.
Ministrant dovedl pomoci v každé situaci. Byl hloubavý a povzbuzoval.
Kněz byl moudrý přítel všech. Nahlížel do srdcí.
Putovali spolu. Střípky mozaiky. Jeden svorný tým.

Poutníci nebyli na své cestě sami. Potkávali jiné lidi. Většinou se jen pozdravili a šli dál. Někdy spolu putovali až k dalšímu rozcestí. Tmavovlasý muž v zelené jim v polovině odpoledne ukázal cestu ke studánce. Společně se napili.
Lovec se na pár chvil ztratil mezi stromy. Když se vrátil, měl prsty trochu fialové a úsměv ve tváři.
Kněz se dal s neznámým do řeči. Jen Bůh ví, proč je zaujalo právě letadlo kreslící čáru nad jejich hlavami a proč se původně filosofická disputace o kráse a kontrastu změnila v rozmluvu o bezpečnosti letového provozu. Prolétající vážky si přitom ani nevšimli.