DMD č. 13. pro 13. 4. 2017. Téma: Mozkobouření

"Babi,“ vzlyká princezna Růženka. „Mně se ten princ fakticky líbí, ale on o mne ani okem nezavadí."
„To víš, holka, takovej princ je vyběravej. Chce se vokázat jako hrdina a na vobyčejný námluvy nepřijde. Jó, to kdyby tě unes nějakej drak, to by byla jiná.“
„Babi, copak máme draka?“
„Nemáme.“
„Tak co teď?“
„Já bych věděla. Heleď moje milá. Tady mám takovou růžičku, píchneš se do prstíku, pospíš si, von přide, dá ti pusu a bude to.“
„Babi, tuhle pohádku znám. Usnu na sto let. To už bude princ po smrti.“
„Ale co by. Tejden bude stačit. Stačí správný PR.“

Je tu tma. A ticho. Z toho úzkého prostoru mě přepadá klaustrofobie. Nebo možná vina.
„Zhřešil jsem otče,“ řeknu tiše.
Proč jsem vlastně tady? Neměl bych raději odejít? Ale co potom?
Po pár minutách naprostého ticha mě farář vyzve k pokračování.
„Příliš jsme zhřešil, otče,“ tentokrát to téměř zašeptám. „Co dělat, když se váš mozek vzbouří proti vám?“ rozhodnu se pokračovat. „Když vaše tělo začne dělat něco proti vaší vůli? Když se proviníte proti přikázáním?“
„Všichni děláme chyby, synu. Ať už sesmilníme nebo pokrademe. Jsme pouze lidé. Bůh tomu rozumí.“
Zhluboka se nadechnu, než se zeptám.
„A co když zabijeme?“

„Jak můžou zrušit famfrpál kvůli počasí?“ nechápal Ron.
„Viděl jsi oblohu venku?“ Hermiona popadla Rona za hlavu a nasměrovala ji z okna. Rudovlasý chlapec zbledl.
„Co to je?“ vyjekl.
„Ptala jsem se profesora Lupina,“ začala Hermiona „vysvětlovacím“ tónem, „Mozkomoři ochlazují všechno kolem sebe. A když jich je několik stovek v relativně malé oblasti, ochladí okolní vzduchu tak moc, až tím ovlivní počasí. V Azkabanu to nevadí, ale nad pevninou to způsobuje nebezpečný vítr, výkyvy teplot a občas velmi silné bouře.“
„Bouře z mozkomorů… mozkobouře?“ svraštil Ron obočí v hlubokém zamyšlení.
Hermiona jenom obrátila oči v sloup a rozhodila bezmocně rukama.

Dřina Járovi nevadí, je na ní zvyklý. Ponižování se dá ignorovat. Na štěnice se dá zvyknout. Horší jsou stesk a starosti o ty doma. Ale všechno se dá zvládnout, když víš, že se blíží konec.
Opravdová rána přišla dnes. Jednapadesátníci mají odstříhaný metr, na zítřek připravené civilní šaty. Na posledním nástupu políček do tváře. Služba se všem prodlužuje na neurčito! Dokud vás nezlomíme! Nebo dokud nechcípnete.
Okamžik nechápavého ohromení a pak se všechna zlost a všechen vztek, a všechna zoufalá bezmoc slijí v jedno a bouří, bouří v hlavě.
V srdci zůstala krvavá rána po naději. Bolí to k nesnesení.

Výsměšek si nechal zavolat všechny mágy. Dostavili se značně neochotně, jelikož se blížila doba oběda.
„Měli bychom se takhle scházet častěji. Je teď moderní sekávat se na mozkobouření a vymýšlet inovativní věci,“ přednesl svůj návrh Výsměšek.
„A co to je?“ zeptal se Kvestor.
„No, já nevím, ale určitě to pomůže univerzitě.“
„Myslím, že by to mohlo spočívat v tom, že když se mozky pořádně provětrají na čerstvém vzduchu, člověk pak lépe přemýšlí,“ uvažoval Ctibum.
„Známe však takové kouzlo, které by mozky pořádně provětralo?" zeptal se Děkan.
„To ne. Nejdřív se půjdeme najíst, a pak budeme vymýšlet nové kouzlo," rozhodl arcikancléř.

„Odveze ji domů. Zklamaly jsme,“ vydechla Obara.
„Ještě máme šanci. Nevzdávej se tak snadno, sestřičko,“ odpověděla Nym.
„Věřím sice, že dlouho nás ten zbabělec ve vězení nenechá, ale do jejího odjezdu zřejmě ano,“ namítla Obara.
„Ellaria je volná,“ připomněla Tyene.
„Ona není bojovnice,“ zavrtěla Obara hlavou.
„Existují i jiné způsoby. Rafinovanější. Nenápadnější,“ usmála se záhadně Nym.
„Máš ještě nějaký jed?“ zeptala se s nadějí Tyene.
„Mám, ale je starý, potřebuje vyzkoušet.“
„O to se postarám…“ ušklíbla se Tyene potutelně. „Myslím, že vím o vhodném testovacím subjektu.“
„Ty abys z toho nevytěžila ještě nějaký bonus…“ řekla Obara, napůl pobaveně, napůl pobouřeně.

Od minulého památného brainstormingu uběhlo čtyřicet let a z mladičkého šéfa hudební agentury se stal postarší koordinátor planetární obrany, ale pořád měl na tváři stejný výraz.
„Potřebujeme návrh, jak zastavit ty neustálé nájezdy rebelů, aniž bychom před císařem vypadali jako neschopní idioti,“ nadhodil na poradě, opřel se o stůl a čekal, než se jeho podřízeným v hlavách rozeběhnou ta správná kolečka.
„Můžeme investovat do planetárního štítu.“
„Nebo na ně poslat lovce lidí.“
„Já slyšel, že se dají uplatit bábovkou.“
Poslední si povzdechl.
„A co udělat správnou věc a přidat se k nim?“ navrhl a byl poněkud nespravedlivě prohozen zavřeným oknem.

„Ach ne, už jsou zase v tom,“ řekla si přízračná služebná a uhnula z cesty Feyre, která s rudými tvářemi, dmoucími se ňadry a nepřítomným pohledem procházela chodbou.
Ne že by svému pánovi a jeho družce, manželce a vladařce Nočního dvora nepřála trochu intimna, ale přivítala by, kdyby byli diskrétnější.
Včera si to zase rozdávali na střeše.
Dobrá, telepatický sex, který nyní očividně provozovali, se dal považovat za diskrétní.
Oproti jejich úletu ve fontáně uprostřed zahrady.
Přízračná služebná přihlížela, jak Feyre jako ve snu vykročila do prázdna pod balkonem.
Nebylo mnoho těch, kteří dosáhli vyvrcholení při pádu z horské pevnosti.

Poslední den prázdnin dostal žák Bičiště, budoucí deváťák, ze školy dopis. Obsahem dopisu byl překvapen. V rámci experimentu ministerstva školství byl Bičiště jmenován ředitelem školy s neomezenou pravomocí.
Prvního září svolal nový ředitel všechny žáky školy a oznámil jim nová pravidla platná pro školu. Vyučování se koná pouze v sobotu a v neděli, zbytek týdne je volný. Známkovat se nebude, odpadá vyplňování vysvědčení a žákovských knížek.
Tato revoluční metoda vydržela jen dva týdny. Žáci chtěli rozšiřovat své znalosti a reforma tuto snahu anulovala. V dějinách školy došlo posléze k první defenestraci ředitele. V místní kronice je tento akt pojmenován mozkobouření.

"To nemůžeme dopustit!"
"Váš návrh je nepřijatelný!"
"Ale vážení, přece nebude vyslanec v kočáře čekat! Prázdný kočár, byť kočár krále, nemůže mít přednost!"
"Nesouhlasím! Kočár krále má přednost vždy! I když je prázdný!"
"Není to neúcta k velvyslanci, kterého předjede prázdný kočár? To přece nemůžeme dovolit!"
"Ale pánové, musíme se dohodnout! Vždyť zatím jsme nepokročili ani o krůček! A to nemluvím o tom, že jsme ještě ani neurčili pořadí, v jakém budou vyslanci přicházet! Také se musí dořešit zasedací pořádek! Též kdo první smekne klobouky... nebo smeknou všichni na povel? Pánové, pánové, takových otázek... Jak se pak má dohodnou mír?"