DMD č. 13. pro 13. 4. 2017. Téma: Mozkobouření

"Myslím, že tohle je opravdu velmi tíživá situace, pane. Není cesty ven!"
"Do kosmu, tohle je konec! Nemáme šanci!"
"Á, vzdej to Listy. Ani Kryton tě už nedokáže vytáhnout z té kaše, do které jsi se dostal!"
"Kryťáku?"
"Zatím žádné řešení, pane."
"Dobře. Vím, že je to šílenej plán, ale je to jediná možnost: dneska použiju svůj mozek!"
"Myslíte, že je to za daných okolností moudré, pane?"
"Jo, musíme to zkusit! Nic lepšího nemáme!"
Potící se Lister nervózně posunul svého posledního pěšce dopředu po šachovnici. V následujícím tahu ho Rimmer hravě vyřadil.
"Á, šach mat! A 50 babek je mých!"

Od začátku prší drobně, ale vytrvale. Jemné mrholení, které se vsákne do hlíny a poskytne vláhu rostlinám, ale na rozhlodání kamene by potřebovalo nejméně tisíc let. Mraky se snaží, jsou užitečné a nic víc si nepřejí.
Pak se začnou dít věci.
Obloha potemní, mračno houstne a začíná v něm praskat. Vítr zesílí. Kapky se mění v provazce vody. Každý blesk je jako náhlé osvícení a hrom tě strhne zpět do propasti ubohého lidského bytí.
Jak prudce bouře začala, tak i odchází. Déšť se zmírňuje, až utichá docela, jen z okapů spadne pár kapek a v kalužích se odráží čistá obloha.

Knieža Rychetský sa zlostne nadýchol, ale rýchlo ho to prešlo. Tadeáš mal pravdu. Keď prvýkrát videl jeho spis, zdalo sa to jasné. Ale jeho pedantskosť mu nedovolila inak než overiť si suché faktá.
Tadeáša vtedy zatkli za vraždu lekárnika Petrova. Vraj kvôli Zlatej ruži, jednej z posledných, čo sa ten rok podarilo vypestovať. Mocná liečivá bylina, veľmi cenná.
Našla sa u Tadeáša. Jeho vysvetlenie, že ju od Petrova dostal.. Od Petrova? Absurdné.
Lenže proti jednej veci sa mu búril mozog.
Petrova našli v zničenej laborke. Celý dom od rozliatych, zmixovaných zmesí neuveriteľne prenikavo zapáchal.
U Tadeáša si toho nikto nevšimol..

Sundali mi mokrou plenu a zase jsem s holým zadkem na zemi.
Nohy, strop, stůl zespoda, spadlá ponožka, šňůra od lampy, rozšláplej lupínek.
Tohle má být podnětné prostředí pro můj duševní rozvoj?!
Asi si myslí, že na to stačí ta jedna kapka vitamínu D, co dostávám před spaním.
Tak to teda nestačí.
Jak to dítě rozumně kouká?! Pojďte se podívat, jak se rozhlíží! To je hotovej mudrc!... Jejkuli majkuli, ty ses nám ale rozeřvinkala! Ty máš hlad!
Mám čistou plenu a jdu se krmit? Co mluvení a věnování?! No dobře, cukr mozek potřebuje.
Jeden s nima prostě musí mít trpělivost.

Stalo se to jednoho nedělního dopoledne asi měsíc po svatbě, když leželi vedle sebe s propletenými prsty a dodýchávali to, co ještě nechtěli rozředit slovy. Pomalu se k ní otočil, přejel jí štíhlými prsty po čele a ona se souhlasně usmála. Tiše, poprvé vyslovil Legilimens. Nebyl to útok ani vpád, byla to protržená hráz. Do řečiště její mysli se vlila nová mocná vlna a rozkymácela všechno, čím byla nebo čím si myslela, že je. Na hladinu vynášela obrazy a ve všech se nějak odrážel on. Učitel, spojenec, milenec. Střed jejího srdce. Sevřel ji do náruče tak, že skoro nemohla dýchat.

„Myslím, že ti zase odešly tlumiče, Tess,“ procedila Yanna mezi zuby. Jinak to nešlo, pokud si nechtěla ukousnout jazyk.
„Cože? Neslyším tě, jak odešly tlumiče, je tu děsnej rachot,“ hulákala Tess. Ta na ukousnutý jazyk nevěřila.
„Měla bys to rychle opravit...“
„Dyk jo!“
„Tohle třesení nám nedělá dobře.“
„Dyk vím!“
„Našemu nákladu taky ne,“ přidala se Lea.
„Dyk se snažím... cože? Jakýmu nákladu? My máme nějaký náklad?“
„Jsme na misi, Tess. A součástí mise je transport...“
„Ty zkumavky? To je náklad? Vyléčej nějakou strašnou nemoc?“
„Ne. V těch zkumavkách jsou esence mozků učenců dávné civilizace.“
Ticho.
„Lidi, vy jste divný.“

„Dobrý ráno, Pětko.“
Ty vteřiny po probuzení jsou docela příjemný. Pak mi dojde, kdo jsem, co jsem, a že okolo nás zuří zombie apokalypsa.
Rozlepim oko. V hubě mám jak v polepšovně.
„Můžu dostat kafe?“
Jsem běžec, tudíž jsem privilegovaná osoba, takže obvykle na kafe nárok mám. Záblesk světla v nekonečný beznaději.
„Dneska bohužel ne. Je krizovej stav, docházej zásoby a musíme šetřit.“
Krizovej stav, ty vole. Přeháněj, pořád jenom přeháněj. Tyhle jejich krizový stavy jsou jedna velká bouře ve sklenici vody.
Janine mi u ucha zašplouchá velkou sklenicí od okurek.
A kurva. Tohle bude spíš bouře ve sklenici mozků.

Řada studentů vstřebávala atmosféru učebny.
„Skutečné věštění se nemůžete naučit! Můžete ale probudit své vnitřní oko!“
Na profesorku Trelawneyovou zírali podobně jako na podivně zbarvenou plíseň mezi kachličkami v koupelně.
„Když věštíte, musíte...“ Pohled jí zeskelnatěl. Další okamžiky vzbudily zájem nejen ředitele Brumbála na inspekci.
„Temnota a tichá válka padne na celou zemi. Stovky budou umírat, tisíce trpět. Pak přijde dítě, které se zrodilo z druhé lásky. To se postaví temnému pánu, jenž vinou matky milovat nedokáže. Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu. Až bude nejvyšší věž v plamenech, rozhodne se!“
Rozkašlala se. „Co jsem říkala? Jistě, mozkobouření!“

"Je pozdě," řekl Poustevník. "Přespíš v mé chalupě," rozhodl a odvedl Aarona ke svému příbytku.
Aaron se nevzpouzel, byl unavený. Ráno moudřejší večera.
Třeba se probudím v nějakém příkopu a zjistím, že to byl jen špatný sen.
Poustevník ho opustil a vydal se na malé návěstí. Ostatní už tam čekali.
"Svolávám radu," řekla Stařena. "Musíme se rozhodnout, jaký bude jeho osud."
Všichni byli plni očekávání. Každý byl přesvědčen o tom, že on má právo konečně spočinout.
"Zítra při západu slunce musí dostat úkol. Přemýšlejte, kdo z vás nejlépe naplnil svůj osud."
Po mnoha letech ve vesnici se smrt zdála osvobozením.

Mozkobouření?! Co to sakra…?! Jako mozek a bouření? Jako bouřka? Fuj, představa růžového mozku, který vlastně ani není růžový…a do toho bouřka…Nebo třeba že je mozek jako střeva a dá se rozmotat a že prší ty rozmotané mozkové zámotky…pěkně nechutný. Nebo třeba jako že se bouří mozky…jako Vzpoura mozků nebo jak to bylo… Chtěla bych, aby už byla zase nějaká bouřka. Ty šlehající blesky…Nejlepší bouřky jsou stejně na Djerbě…krásně se tam ohýbají palmy a nad mořem je vidět spooousta blesků.
Počkat, já na tohle téma budu muset napsat drabble? No sakra...tak uvidím, co vymyslím. A to měly být prázdniny...